Lidé s přímým pohledem jsou vnímáni jako atraktivnější. Co ještě prozradí oči?

....

.... Zdroj: Tommy van Kessel on Unsplash

Barbora Šťastná
Seberozvoj

Díváte se druhým při rozhovoru do očí? Nebo vás oční kontakt znervózňuje? Řeč očí je komunikační disciplína, ve které se můžeme zdokonalovat. Tady je pár tipů, jak na to.

Jejich oči se setkaly. Probodávala ho očima. Svlékal ji pohledem. Mlčela, ale její oči k němu promlouvaly.

Naše každodenní řeč stejně jako literární metafory, ty vzletné i ty laciné, svědčí o tom, že náš pohled – kromě toho, že jím ohledáváme svět okolo sebe, je také mocným nástrojem komunikace a mezilidského propojení. V rozhovoru s druhým člověkem získáváme jen sedm procent informací pomocí slov, ten zbytek představuje neverbální komunikace a řeč očí v ní hraje ohromnou roli.

Článek si poslechněte v audioverzi:

Mimochodem jde o specificky lidskou záležitost. Žádný jiný druh primátů nemá tak viditelné bělmo, které zvýrazňuje zorničky a ostatním jedincům našeho druhu pomáhá určit, kam se zrovna díváme. Antropologové se domnívají, že právě to nám v průběhu evoluce pomohlo lépe komunikovat a tím dosáhnout vyšší úrovně spolupráce.

Oči odhalují naše nitro často víc, než si sami přejeme. Prozrazují i emoce, které bychom si přáli utajit, činí nás zranitelnými. To je také důvodem, proč lidé, kteří si při rozhovoru ponechávají na očích tmavé brýle, působí na druhé jako silnější, mocnější, ti, kteří mají situaci pod kontrolou. Vzbuzují respekt, ale nezískávají sympatie.

Co říká oční kontakt

Oční kontakt je mocným nástrojem komunikace, nosičem emocí a zprostředkovatelem intimity. Ti, kteří se dívají druhým do očí, bývají vnímáni jako atraktivnější, kompetentnější, sympatičtější, vřelejší, upřímnější a sebevědomější. Jsou úspěšnější při získávání práce, prosazování svých nápadů i navazování přátelských či milostných vztahů. Lidé si lépe pamatují jejich obličej i to, co říkají. Oční kontakt pomáhá před soudem i při boxerském zápasu. Studie dokonce ukázaly, že pokud se hudebník při koncertě dívá do očí svým fanouškům, hudba se jim víc líbí. Pohled do očí, když mluví ten druhý, naznačuje, že vnímáme, co říká a rozumíme mu, dáváme tím najevo, že mu věnujeme plnou pozornost.

Naopak vyhýbání se očnímu kontaktu vysílá signál, že asi něco skrýváme, nejsme tak docela upřímní, anebo jsme nejistí, nesebevědomí a nervózní. Pro mnoho lidí je ale oční kontakt nekomfortní právě proto, že působí jako silný zesilovač emocí. Připadají si před druhým odhalení, rozhovor se pro ně stává příliš intenzivním, ale uvědomují si, že když se očnímu kontaktu vyhnou, nestaví je to do dobrého světla, a tak jsou ještě nervóznější.

Speciálně to platí pro lidi s autismem, kteří bývají na oční kontakt přecitlivělí, intimita, kterou vytváří, je pro ně stresující. Ale také můžete klidně být jen společensky neohrabaní a nesví v kontaktu zejména s neznámými lidmi. „Takoví lidé se při prvním setkání svým protějškům nedívají přímo do očí, ale třeba na ucho nebo na bradu,“ říká americký sociální vědec Ty Tashiro, autor knihy Awkward. „A samozřejmě, uši a brady nejsou tak informačně bohaté jako oči. Takže stydlivý člověk je od první chvíle pozadu, nedostanou se k němu signály o emočním naladění nebo záměrech jeho protějšku, které všichni ostatní zaznamenají.“

Frekvence a intenzita očního kontaktu je ovšem kulturně podmíněná, upozorňuje Ty Tashiro: „Lidé pocházející ze západní euroamerické kultury mají tendenci více se dívat do očí a na ústa než lidé z Východu, kteří se dívají spíše do středu obličeje, okolo nosu.“

Když hledíme do očí (v euroamerické kultuře)

Ti, kteří se druhým dívají do očí, bývají považováni za sympatičtější, kompetentnější, vřelejší, upřímnější, atraktivnější. Pohled do očí, když mluví druhý, naznačuje, že vnímáme, co říká, rozumíme mu, věnujeme mu plnou pozornost. Práci častěji získají ti, kteří udržují při pohovoru běžnou nebo lehce nadprůměrnou úroveň očního kontaktu.

Při střetu civilizací to může přinést i velmi konkrétní důsledky, plynoucí z kulturních nedorozumění. Například britská nezisková organizace Right to Remain, která podporuje žadatele o azyl ve Velké Británii, zaznamenala, že mnoho žadatelů bylo odmítnuto, protože se při pohovoru vyhýbali očnímu kontaktu s úředníky a ti je automaticky podezírali ze lži.

Setkání na 3,3 vteřiny

„Aby byl oční kontakt příjemný, nemůžete ho druhému vnutit, je to sdílený zážitek,“ říká Michael Ellsberg, autor knihy Síla očního kontaktu, a popisuje, jak takový oční kontakt přirozeně navázat: „Lidé se nejprve setkají očima jen na vteřinu, jeden z partnerů tím otestuje vstřícnost toho druhého, a když je vřele přijat, jejich oči mohou pokračovat v párovém tanci.“ Při prvním očním kontaktu s někým neznámým se podle jeho slov máte mírně odklonit nebo nepatrně poodstoupit, abyste intimitu zážitku trochu odlehčili. Naopak, pokud vám někdo blízký sděluje něco osobního, při očním kontaktu se k němu nakloňte blíž, abyste ukázali, že má vaši plnou pozornost.

Během očního kontaktu se prý díváme spíše do levého oka než do pravého. Je dobré je střídat, ale pomalu a jemně, aby to nevypadalo, že sledujete tenisové utkání. Snaha dívat se do obou očí zároveň vyznívá nepřirozeně, jako bychom se toho druhého snažili zhypnotizovat. Podle studie britských psychologů, opírající se o rozsáhlý výzkum dobrovolníků v londýnském Science Museum, má oční kontakt, který není příliš krátký ani příliš dlouhý, trvat zhruba 3,3 vteřiny. Pokud tuto dobu výrazně přetáhnete, může to působit příliš naléhavě, usilovně. Stejně tak je nežádoucí soustavné zírání, kterým spolehlivě docílíte toho, že se ten druhý bude cítit nepříjemně.

Na večírku, u pohovoru i na rande

V rozhovoru se doporučuje pravidlo 50 : 70, tedy udržovat oční kontakt asi padesát procent času, po který vy sami mluvíte, a sedmdesát procent času, když mluví ten druhý. Tím, že tomu druhému hledíte do očí, když mluví, dáváte najevo zájem o jeho slova. Představte si, že s někým hovoříte na večírku a váš společník bloudí očima po místnosti za vašimi zády; pravděpodobně si pomyslíte, že vyhlíží někoho zábavnějšího. Větší intenzita očního kontaktu, když mluvíte vy sami, zase může být vnímána jako snaha o dominanci – představte si učitelku, která dělá kázání malému žáčkovi a celou dobu ho provrtává očima.

Platí to víceméně při jakémkoli druhu konverzace. O hodně může jít na pracovním pohovoru: Studie ukazují, že práci častěji získají ti, kteří udržují běžnou nebo lehce nadprůměrnou úroveň očního kontaktu. Pokud děláte pohovor s více lidmi najednou nebo zkoušku před komisí, důležité je střídavě se dívat do očí každému z účastníků, včetně těch, kteří zastávají méně významnou funkci – třeba asistentky. Budete-li hledět do očí jenom předsedovi komise, nevyzní to dobře. Také při mluvení na veřejnosti k většímu počtu lidí je dobré střídavě se dívat do očí jednotlivcům v publiku, každému vždy na krátkou chvilku, ale nepravidelně, aby diváci netušili předem, kdy na ně přijde „řada“ a neměli pocit, že je svým pohledem kontrolujete či vyvoláváte.

Velmi silné signály vysílá oční kontakt při seznamování. „Podívejte se ženě do očí a sledujte, jak odvrátí zrak. Pokud sklopí oči a potom se na vás podívá zpátky za méně než 45 sekund, téměř určitě má o vás zájem. Tento signál je tak spolehlivý, že pravděpodobně nepotřebujete žádné balicí hlášky, stačí, když k ní přistoupíte a představíte se,“ uvádí jedna seznamovací příručka pro muže. Naopak přerušení očního kontaktu pohledem do strany nebo ke stropu znamená podle téže příručky nezájem.

Dojde-li nakonec i na rande, vzájemné pohledy se mohou prodlužovat na deset až patnáct vteřin, což výrazně zesiluje intimitu setkání. Profesor psychologie Arthur Aron (autor legendárních 36 otázek, po jejichž zodpovězení se prý do tazatele zamilujete), provedl na toto téma experiment; dvojice opačného pohlaví, které se do té doby nikdy nesetkaly, vystavil dvouminutovému nepřerušovanému očnímu kontaktu. Účastníci pokusu potom tvrdili, že ke svým protějškům cítí přitažlivost, náklonnost, dokonce lásku. Jedna dvojice spolu nakonec skutečně začala chodit.

Změnit krajinu velkoměsta

Poněkud ošemetná mohou být pravidla očního kontaktu s někým, koho povrchně znáte, zdravíte se, ale není to váš dobrý přítel. Může to být třeba soused nebo kolega z vedlejší kanceláře. Když se potkáte se na takovém místě, jako je ulice nebo dlouhá chodba, dotyčného uvidíte dlouho předtím, než se fyzicky přiblížíte natolik, abyste se mohli pozdravit. A co teď? Dělat, že ho nevidíte? Dívat se na něj po celou tu nekonečnou dobu, co budete kráčet jeden proti druhému? Mnozí z nás v rozpacích raději zapíchnou oči do displeje telefonu. Psycholog Ronald Riggio doporučuje dobrý trik: „Asi dvanáct metrů před setkáním dejte krátkým očním kontaktem najevo, že ho vidíte. To zopakujte tři metry před setkáním, a přidejte kývnutí hlavou nebo povytažení obočí.“

Podle nepsaného pravidla velkoměst je neslušné hledět na ulici do očí cizím lidem. Expert na oční kontakt Michael Ellsberg ho s oblibou porušuje: „Než jsem to začal dělat, ostatní lidi v ulicích jsem vnímal při chůzi po městě jako překážky. Ale jakmile jsem s tím začal, všechno se proměnilo. Jako bych každý den otevřel stovky oken do lidských duší.“ Může to působit trochu příliš ezotericky, ale pravdou je, že i krátký pohled z očí do očí na kolemjdoucího nám o něm dokáže povědět hodně a od základu změnit způsob, jak vnímáme každodenní pouliční ruch. Michael Ellsberg to popisuje vzletnými slovy: „Najednou jsem viděl tolik krásy a smutku, tolik těžkých břemen, radosti… Město se pro mě stalo symfonií emocí.“ 

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 5/2024"