Jak nebýt blbec? Naučte se říkat „nevím“ a připravte se na nejhorší
Pokud jste někdy pochybovali o tom, že i velmi chytří lidé mohou být velmi hloupí, zabruste někdy na stránku internetové encyklopedie Wikipedia, která popisuje neformální „Nobelovu chorobu“ neboli „Nobelitidu“. Najdete na ní seznam držitelů Nobelovy ceny, kteří zarytě propagovali dávno vyvrácené teorie, nadpřirozené fenomény nebo rovnou popírali evoluci. Když se něco takového může stát vědcům, kteří by měli být špičkou v kritickém myšlení, je jasné, že dělat nebo říkat úplné blbosti je lidské. Nemusí to být ale nevyhnutelné.
Možná jste nikdy neslyšeli o psychologovi z Michiganské univerzity Davidu Dunningovi, ale stoprocentně jste už někdy četli o jevu, který nese i jeho jméno. Říká se mu Dunningův–Krugerův efekt a popisuje skutečnost, že zatímco kompetentní lidé jsou často sužováni pochybnostmi, ti neschopní si bývají jisti svou dokonalostí.
Tato myšlenka vysvětluje o naší společnosti tolik, že se právem proslavila jako hlavní vysvětlení veškeré idiocie, kterou trpíme v každodenním životě. David Dunning, přední výzkumník hlouposti, ale vysvětluje, že jeho práce není jen šikovnou nálepkou pro nejotravnějšího kolegu v kanceláři nebo nejvíce nenáviděného politika. Naznačuje, jak si můžeme o něco více uvědomovat svou hloupost, a tím být o kousek chytřejší.
Připravte se na nejhorší
Optimismus je fajn, ale když jde o důležitá rozhodnutí, není ideální rádce. V takových chvílích vám podle psychologa pomůže trocha nejistoty a zdravá dávka úzkosti. Dunning to říká na rovinu: „Zkuste si položit otázku, kde se můžete plést. Nebo jak by to celé mohlo skončit průšvihem. Zamyslete se nad tím, fakt na tom záleží.“ Přiznejte si zkrátka, že možná nejste nejostřejší tužka v penále, a raději se na velké rozhodnutí ještě jednou vyspěte.
Nebuďte si tolik jistí
Chcete se lépe rozhodovat a nemít úplně mizerný odhad? Zapomeňte na černobílé vidění „ano-ne“ a zkuste místo toho uvažovat v pravděpodobnostech. Vždyť život nás opakovaně přesvědčuje o tom, že jisté máme pouze daně a smrt. Neříkejte „Pokazí se to, nebo ne?“, ale spíš „Jaká je šance, že se to pokazí? 10 %, 50 %, 80 %?“ Tenhle trik pochází z výzkumu „superprognostiků“, kterým se věnoval psycholog Phil Tetlock se svým týmem. Lidé, kteří se nebojí nejistoty a raději přemýšlejí v procentech, jsou v předpovídání výsledků překvapivě dobří. Mnohem lepší než ti, co mají hned ve všem jasno.
Naučte se říkat „nevím“
Vzdělávací systém není nastavený pro to, aby nás připravil na celý zbytek života. I vysokoškoláci mohou být například skvělými inženýry, ale chybí jim zdravý rozum. Někteří se stávají manažery, nebo dokonce prezidenty, i když jsou neuvěřitelně neschopní. Celý život ale sbírali dobré výsledky, a tak je nikdy ani nenapadlo, že by snad nepatřili mezi ty nejlepší. Pokud nechcete být za hlupáka, musíte si nejdříve připustit, že je spousta věcí, o kterých nic nevíte, i když máte v kapse dva diplomy.
Vyhledávání informací všeho druhu je dnes naprosto jednoduché, těžší je to s jejich pochopením. Než se pustíte do neprobádaného tématu, musíte si přiznat, že ho ještě neznáte. To vyžaduje intelektuální pokoru. „Zdá se, že se lidé necítí dobře, když říkají: ‚Nevím.‘ To je jedna věc, ke které se nám nikdy nepodařilo lidi přimět,“ připouští Dunning. Psychologie možná nenašla ten správný čudlík, který by v nás pokoru zapnul, můžeme si ale připomínat limity svých znalostí. Udělejte to a okamžitě budete chytřejší, minimálně o to, že budete znát svou pozici. „Nevím,“ může být nejen upřímná, ale i velmi užitečná věta. Přečetli jste článek až sem a nejen jeho titulek? Máte z půlky vyhráno!
Oddělujte fakta od názoru
„Marilyn Monroe byla krasavice“ je názor. „Marilyn Monroe se narodila v Americe“ je fakt. Podle Dunninga stále více zapomínáme na tento základní rozdíl. Chcete-li být trochu chytřejší, musíte si připomenout, že některé otázky nejsou otevřené osobní interpretaci. Pokud bychom si udělali například předvolební průzkum, jednotlivé strany mají jiné priority a liší se i v tom, co si myslí o společnosti nebo kam by ji chtěly směřovat. Budou se ale rozcházet i na tom, zda se daří ekonomice, jestli máme dostatek personálu ve zdravotnictví nebo kdo rozpoutal válku na Ukrajině? Takové otázky jsou faktické a politici by neměli mít právo na názor. Stačí si vyhledat správnou odpověď! Zkuste to také, mobil máte vždy při sobě.
Víc hlav víc ví
To nejdůležitější, co si z Dunningovy práce můžeme odnést, není to, že ostatní lidé mají problém odhadnout svoje schopnosti. Pointa je, že v tom plaveme všichni. Blbost je jako vir, kterému se dřív nebo později nevyhne nikdo, jen to třeba dokáže lépe maskovat. Mít slepá místa ve vlastním úsudku i sebevědomí je prostě lidská přirozenost. Jsme náchylní k tomu přeceňovat se a dělat hloupá rozhodnutí. Co s tím? Jedna z možností je zapojit více mozků, protože skupina má vyšší šanci na úspěch. Dunning to shrnuje trefně: „Do spousty problémů se dostáváme proto, že si myslíme, že to zvládneme sami. Rozhodujeme se jako bychom byli na opuštěném ostrově. Ale když se poradíme, popovídáme si, vyměníme názory, všimneme si věcí, které bychom sami nikdy nezahlédli.“
Použité zdroje: Wikipedia, Psychology Today, Vox, The Association for Psychological Science
