První generace „kidfluencerů“: Na prahu třicítky bojují s traumaty i legislativou
„Jít na internet“ může být transcendentální zážitek. Umožňuje nám lépe se poznat či najít novou perspektivu. A pak jsou tu lidé, které jejich vlastní rodiče prostřednictvím internetu okrádají o dětství, identitu a soukromí. První generace „kidfluencerů“ na prahu třicítky bojuje s traumaty i legislativou.
Mohla bych vám uvařit kakao, načechrat gaučový polštářek a říct, že když sdílíte nějakou rodinnou chvilku na sociálních sítích, jste stále dobří lidé. Vy to přece neděláte pro peníze. Nejsem ale vaše nejlepší kamarádka a na reálných případech vám ukážu, jak můžete v digitálním světě své děti traumatizovat, i když to s nimi myslíte dobře. A protože jim můžete uštědřit těžké rány, nebudu se štítit ani těžkých slov. Nebojte, nejspíš nikoho nezneužíváte. Možná jste, stejně jako miliony lidí, jenom strašně naivní.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Ekonomika pozornosti
Se zpeněžováním životů dětí „jedním kliknutím“ už žijeme dvacet let. První „mamablog“ byl monetizován v roce 2005 a od té doby zažívá byznys internetového rodinného obsahu nepolevující zlatou horečku. Platformy jako YouTube a později sociální sítě prohnaly sdílení našich každodenních životů steroidy a první rodinné videoblogy, tzv. vlogy, do kterých se děti doslova narodily na kameru, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Je to stejné jako na Divokém západě. Neexistují tu téměř žádná pravidla ani hranice, a každý se ve světě „attention economy“ snaží urvat co největší kus pozornosti a příjmů z reklam pro sebe. O odvrácené straně takového byznysu se hovoří poslední dekádu, reálné změny ale přicházejí až nyní. Ale jenom někde. A navíc sakra pomalu.
Mezitím můžeme na internetu sledovat kromě – na první pohled neškodných – videí roztomilého papání, smíchu a dětských her také obsah, ve kterém jsou zneužívána traumata dětí procházejících adopcí, jejich genderová identita nebo extrémní výbuchy emocí, které patří k dospívání. Nejde o žádný datový únik rodinných turbulencí, které se dostaly do špatných rukou. Videa cíleně natočili, sestříhali a publikovali rodiče těchto dětí.
Jaký prospěch z toho mají dospělí, není těžké odhadnout. Někteří potřebují „jen“ trochu pochopení, jak to mají s potomky těžké, a ujištění, že v tom nejsou sami. Další na úkor svých potomků živí své emoce a dopaminovou závislost na lajcích, jiní z toho profitují i finančně. I když nejspíš sami věří, že mají ty nejlepší úmysly, zneužívají příběhy, které jim nepatří. První menstruace nebo zlomené srdce není nic, co bychom chtěli sdílet se světem, pokud na to nejsme sami připraveni. Co tedy ze zveřejňování intimního obsahu mají děti, které jsou, podobně jako Jim Carrey ve filmu Trumanshow, odmalička obklopené kamerami?
Digitální trauma
Určitě jste si někdy na dovolené dělali selfíčka na pláži, chtěli se pochlubit přátelům na sítích, ale nějak jste se na fotkách sami sobě nelíbili, a tak jste si je raději nechali pro sebe. Jak byste se cítili, kdyby někdo vaše snímky s oloupaným nosem a mastným čelem zveřejnil na internetu? Že byste to přežili? A co kdyby tam bylo třeba celé dnešní ráno – oteklé oči, zběsilý úprk do koupelny, rozlitá káva a divně přeleželé vlasy? Představte si, že někdo má neomezený přístup k vašemu životu, může vás kdykoli natáčet a obsah libovolně umisťovat na internet. Zní to jako noční můra.
Jaké přesně je vyrůstat s digitální stopou, nad kterou nemáte vůbec žádnou kontrolu, popisuje v posledních měsících zákonodárcům napříč USA pětadvacetiletá Cam Barrett. „Když mi bylo devět, matka sdílela detaily o mé menstruaci a intimní podrobnosti o tom, že jsem byla adoptovaná. Její platforma rostla a já jsem neměla žádný vliv na to, co bylo zveřejněno,“ vypráví svůj příběh s tím, že by bylo snadnější vyjmenovat, co její matka nesdílela. Ve dvanácti letech Cam poslal zprávu naprosto cizí muž, který ji ten den poznal, když jezdila venku na kole. I tato událost přispěla k tomu, že kvůli zvyšujícím se úzkostem odešla ze střední školy. Tím pro ni začala práce na plný úvazek v režii její matky a každodenní pózování pro Myspace a Facebook. Mohlo by se zdát, že když má Cam v dospělosti jako softScorpio 240 tisíc sledujících na TikToku a miliony lajků, otevřelo jí dětství na sítích svět a příležitosti.
Cam je ale na TikToku hlavně proto, že chce ukončit vykořisťování dětí na sociálních sítích. Úzkosti jí totiž zůstaly dodnes, diagnostikovanou má i komplexní posttraumatickou stresovou poruchu, kvůli které není schopna udržet si práci. „Bojím se dokonce něco říct svým přátelům nebo svému snoubenci, protože někde vzadu v hlavě si neustále říkám: Bude to na internetu použito jako zbraň proti mně?“ Její hlas je jen jedním z mnoha v rostoucím hnutí pro odškodnění a ochranu „kidfluencerů“ (dětských influencerů), které se snaží o zajištění příjmů těchto dětí i jejich právo po dovršení dospělosti stáhnout obsah, se kterým nesouhlasí. Historicky první z těchto zákonů prošel v loňském srpnu ve státě Illinois, v dalších státech USA jsou pomalu předkládány k projednání.
„Mami, já opravdu pláču“
Odkládání procent z výdělku z obsahu je zásadní proto, že se mnoho internetových dětských hvězd může v osmnácti letech ocitnout bez prostředků, i když celý život předtím tvrdě pracovaly. Ano, být dětským influencerem je dřina, a emocionální zátěž tohoto údělu ilustrovalo v roce 2021 bizarní video youtuberky Jordan Cheyenne s více než 500 000 odběrateli. Jordan se synem natáčela zdrcující zprávu o zdraví jejich štěněte. Na konci videa společně pózují na náhledový obrázek, pasáž ale Jordan zapomněla vystřihnout. „Chovej se, jako bys plakal,“ instruuje zjevně rozrušeného syna. „Mami, já opravdu pláču,“ odpovídá devítiletý chlapec.
Stát se šéfem svých dětí je dobré jedině v případě, že si s nimi chcete zničit vztah. Přerušit v osmnácti veškerý kontakt s rodiči plánuje například „Claire“, kidfluencerka, která loni anonymně pro Teen Vogue popsala, jaký doma zažívá nátlak. Když se z rodinného kanálu na YouTube začaly sypat peníze, otec i matka opustili práci, a celou rodinu tak živí tvorba videí. Táta jí jednou pohrozil, že se budou muset odstěhovat a nezůstanou jim žádné peníze na hezké věci. Claire se mu totiž svěřila s tím, že už natáčet nechce. „Nic, co teď udělají, mi už roky nevrátí,“ zlobí se Claire. Pokud jí ovšem rodiče neodkládali peníze tak, jak jí tvrdí, vymanit se z rodinného byznysu může být komplikované. Vzít život do vlastních rukou by ale Claire mohl pomoci i návrh o vymazání obsahu, který se aktivisté snaží aktuálně prosadit ve státě Maryland. Dokážete si vy, jako dospělí, naplno představit, kolik se toho o vás všichni můžeme dozvědět z internetu? Jste si vědomi, že jsou vaše data sbírána při každém kliknutí, nákupu, konzumaci zpráv? Jste si jisti, že jste tu příšernou fotku z maturáku opravdu smazali?
Nechci vás poučovat o bezpečnosti na internetu, protože odpověď na první otázku neznáme prakticky nikdo. I když dítě souhlasí s tím, že bude natáčeno, jakou váhu má takové rozhodnutí, když rozumí důsledkům takového jednání ještě méně než my dospělí? Navíc když je přitom pod nátlakem svých rodičů. Jak říká okřídlené přísloví – co je jednou na internetu, už na něm zůstane, ale i minimální podoba práva „být zapomenut“ přináší lidem, jako je Claire nebo Cam, alespoň nějakou šanci na normální budoucnost.
První den na internetu
Být na internetu je zkušenost přesahující běžný život i identitu. Vytváříme své virtuální dvojníky, kteří jsou chytřejší, hezčí nebo třeba radikálnější než naše reálná já. Můžeme je spojovat se svým jménem a udělat ze sebe „značku“, ale (zatím ještě) nemusíme. Stejně tak můžeme jen pozorovat, než abychom se na čemkoli aktivně podíleli. Dá se tu najít chápající komunita, přátelé, rande nebo jenom dnešní večeře, která jako kouzlem přijede do 30 minut k našim dveřím a připadá nám to naprosto normální.
Čím více toho sdílíme, tím snadnější může být pro jiné uživatele vnímat naše dvojníky v lepším případě jako roli, za kterou ale docela obtížně vidí reálnou osobu. Můžou si nás také asociovat s charakteristikami, které s námi nemají nic společného. Samotné korporace typu Facebook nás považují především za sadu dat, na kterých mohou finančně profitovat. Pokud jsme jen data nebo malé profilové obrázky, tedy věci, snadněji se také k sobě jako k věcem chováme, i když si to možná neuvědomujeme.
Na online odosobněném dvojníkovi je o dost snadnější zchladit si žáhu než na otravné sousedce. Jakou internet vyvolává u lidí krutost, zažil nebo pozoroval do určité míry nejspíš každý. Jako by se tu vyvrhly ty nejnižší pudy. V takových situacích už plus minus známe své hranice, mnoho z nás se někdy v minulosti spálilo (třeba když jsme se svěřili tomu nesprávnému dvojníkovi s hezkým obrázkem), a už v sobě máme nastavené limity toho, co nesdílet. Dotěrné nebo nepříjemné zprávy s lehkým srdcem zablokujeme. V horších případech, když se na internetu vylije žluč, nás čeká pár nepříjemných dnů, promazávání a třeba pauza. Pro všechna drobná písmenka, která jsme si při zřizování účtu nepřečetli, můžeme vinu házet trochu na sebe. V těch nejhorších případech se na nás může nalepit stalker, což už pod kontrolou absolutně nemáme a vůbec za to nemůžeme, ale rozhodně se mu to nebudeme snažit ulehčit.
Představa, že jste první den na internetu a okamžitě na svět vybalíte půlku svého dětství, svou adresu, to oloupané selfíčko z pláže a video, kde po úraze pláčete cestou na Bulovku, je bizarní. Pro dětské influencery je to bohužel nevyhnutelné. „Když si vygooglíte mé jméno, mé celé jméno, vyskočí na vás nejdřív fotky, na kterých jsem jako dítě v bikinách,“ shrnula Cam Barrett. Je tak snadným terčem pro kohokoli, kdo by se k ní jako k věci chovat přímo chtěl a moc dobře si to uvědomoval.
Přestaňte klikat
Doposud nejsilnější vlnu odporu proti vlogovému vykořisťování dětí vyvolalo loni v létě zatčení Ruby Franke a její koučky Jodi Hildebrandt. Tato jména vám asi nic neříkají, rodinný kanál Franke „8passengers“ měl ale na YouTube zisky okolo dvou a půl milionu dolarů ročně. Děti byly denně na kameře, neměly prakticky žádné soukromí a nedostávaly odměnu. Matka, ze které udělaly milionářku, jim roky odpírala základní potřeby, včetně jídla a vody. Když její týraný dvanáctiletý syn utekl oknem k sousedům žádat o jídlo, spadla klec.
I když jde o extrémní případ, ilustruje způsoby, jak rodinní vlogeři zneužívají své děti prostřednictvím YouTube. Na prvním místě je poutavý obsah. Natáčí se opakovaně, aby byl záběr či předváděná emoce co nejlepší. Na skutečné potřeby se kašle. I to je důvod, proč bychom s takovým obsahem měli skoncovat. Pokud si název kanálu vyhledáte, najdete spoustu videí, ve kterých se rozebírají momenty, kdy si přes dva miliony odběratelů kanálu všímalo, že je „něco špatně“, dětem ale nepomohla ani online petice. Těžko si představit, že korporace typu YouTube bude omezovat úspěšný obsah, pokud nemusí. A se zákony to jde neuvěřitelně pomalu.
Řešení, co se dá do té doby dělat, nabízí iniciativa studentů práv Quit clicking kids (Přestaňte klikat na děti), za kterou stojí Chris McCarty. Podílí se na legislativních návrzích pro ochranu kidfluencerů. Na počátku iniciativy byl šokující příběh youtuberky Myky Stauffer, která získala ohromnou popularitu tím, jak detailně dokumentovala proces adopce autistického dítěte z Číny. Chlapce se speciálními potřebami se po nějaké době rodina vzdala. Naštvání bylo velké, Chris proto jedná a snaží se pro iniciativu nadchnout i další právníky. Pokud nemáte právnické zázemí jako Chris, ale nechcete podporovat obsah založený na dětech, prostě na takový odkaz podle výmluvného názvu iniciativy neklikejte. Nesdílejte ho, i když je to naštvané batole ve videu k popukání. A začne-li takový obsah produkovat váš oblíbený kanál, rozlučte se s ním.
Dětská práce a hvězdy
Nabízí se samozřejmě protiargument, jestli nepřeháním a zbytečně neděsím. Nejsou na tom dětští influenceři prostě podobně jako dětské herecké hvězdy? Kidfluencerství je zatím neregulovaný trh, dětští herci a herečky mají ale v USA stanovena pravidla pro natáčení a část jejich příjmů ochraňují zákony. Dětské hraní a podmínky na place ze zemí EU přísně reguluje například Francie. Není tomu tak ale v Česku. Dětská práce do patnácti let je sice zakázána, výjimky v této věkové kategorii však představuje právě umělecká, kulturní, reklamní a sportovní činnost.
Zákon je dovoluje za předpokladu, „že je tato činnost přiměřená věku dítěte, není pro něj nebezpečná, nebrání jeho vzdělávání nebo docházce do školy a účasti na výukových programech, nepoškozuje jeho zdravotní, tělesný, duševní, morální nebo společenský rozvoj“.
Tyto činnosti mohou být navíc vykonávány pouze na základě povolení, o kterém rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce na základě písemné žádosti. Ano, jsme sice malý rybníček, ale dokážete si představit, jak se Tamara Klusová, Agáta Hanychová a Emma Smetana sejdou na pracáku, než jdou točit reelsko? Možná z něj nemají peníze přímo, ale pomáhá jim zvýšit dosah jejich značky.
Do jaké míry může děti zneužívání pro peníze na internetu duševně či společensky zbrzdit ve vývoji, jsme si celkem stručně představili. Pokud máte pocit, že jde jen o nějaký extrém a slavné děti jsou hlavně ve vatě a v pohodě, vzpomeňte si na Britney Spears, Melanii Griffith, Coreyho Feldmana, Drew Barrymore nebo Macaulaye Culkina. Pokud si nevybavíte obličej zpěvačky a herečky Jennette McCurdy, protože jako jediná ze jmenovaných nebojovala se závislostmi na stránkách českého bulváru, možná jste slyšeli o její knize s všeříkajícím názvem „Jsem ráda, že moje máma zemřela“.
Sharenting
Ze zjištění London School of Economics and Political Science z roku 2017 plyne, že typický britský rodič sdílí do pěti let dítěte nejméně 1500 jeho fotografií. Slovo „sharenting“ (parenting – rodičovství a sharing – sdílení) se objevilo už v roce 2010 v deníku Wall Street Journal. Takové posty kromě hezkých rodinných chvilek ale obsahují i informace o místě, kde se děti nacházejí, jejich jména nebo název školy. I když o tom určitě víte, musím vám pro klid duše připomenout, že se tím zvyšuje riziko krádeže informací o identitě. A za rohem na nás navíc číhá umělá inteligence, se kterou to může být za pár měsíců úplná hračka.
Další z největších nebezpečí je zneužití i úplně obyčejných obrázků na webových stránkách s dětskou pornografií. Sharenting je také spojen se závislostmi na technologiích, včetně závislosti na internetu, což už samo o sobě přispívá k emocionálnímu zanedbávání dětí. S kamerou, foťákem a platformou, kam obsah umístit, je snadné na rodičáku takové závislosti podlehnout. Navíc když rodině vypadne příjem a možnost obsah zpeněžit je lákavá. „Mami, diskutovaly jsme o tom. Bez mého souhlasu nesmíš nic zveřejňovat,“ napsala Apple Martin pod selfie, které bez jejího vědomí nahrála na Instagram Gwyneth Paltrow. Jasně, mohly se na postu i na komentáři dopředu domluvit, ale když se na hereččin profil podíváte, najdete na něm za celý rok tak dvě nebo tři fotografie jejích potomků.
Zamyslete se nad tím, kolik jste toho ochotni sdílet o sobě a kolik o svých dětech. Na Instagramu Quit clicking kids se dočtete, že sice stále více rodičů dětské obličeje na fotkách zakrývá, na druhou stranu nemáme ve srovnání s vlastním soukromím takové zábrany k soukromí dětí. Z jakého důvodu sdílíte životní milníky vašich potomků? A s kým? Chcete potěšit sestru, která nemohla přijet na školní besídku, nebo hledáte uspokojení v záplavě lajků? Jak se opravdu cítíte? Nejspíš nepatříte k těm, kteří si prostřednictvím dětí hojí strádající emoce, a je pravděpodobné, že se toho snažíte co nejvíce zachytit na památku. Co ale nechat některé spontánní okamžiky radosti plynout bez sociálních sítí? Nelze je zdokumentovat úplně všechny, a vytažený mobil je může naopak rychle pokazit - když se tak děje opakovaně, kamera mezi vás a vaše děti vrazí klín.
Raději si rodinné focení v klidu naplánujte, a pokud vaše ratolest oplývá talentem, o který byste se chtěli podělit se světem, přihlaste ji do kroužku a nechte objevovat své schopnosti vlastním tempem. Kolik lidí vidělo nebo sdílelo nejintimnější momenty vašeho dětství? A jaké by to bylo číslo, kdybyste odpovídali za své děti?
(Autorka zažila krádež „internetového dvojníka“ vlastním rodičem, se kterým přerušila kontakt.)
