Proč české ženy nechtějí být matkami? Jeden den v roce nestačí
Už je tu zase to krásné májové období, ve kterém naše politická reprezentace sdílí na sociální sítě „píárový“ ekvivalent dětských školkových obrázku pro maminky – nějaké to dojemné slůvko o jedinečné roli a možná i pěkné foto s kytičkou. Kvóta splněna. Přečtěte si glosu ke Dni matek.
Do dalšího roku mají tak politici povětšinou s matkami vystaráno. Pokud se tedy někdo z nich nerozhodne ženy plísnit za rekordně nízkou porodnost, čeká je až na konci ledna již tradiční mediální kolečko o „ambiciózních“ matkách. Ty totiž nechápou, že se jejich děti na gymnázium nehodí, přestože splnily přijímací testy. Nejspíš měly tyto ženy rodit míň, aby ve školách bylo dost místa. Nebo vlastně víc, protože je málo řemeslníků? Kdo se v tom má vyznat?
Musím tak dát za pravdu některým esencialistům, že mateřství je v souladu s ženským údělem. Ten totiž spočívá v tom, že ať uděláte cokoliv, nikdy to nebude dost dobré. Začíná to vzhledem a končí to životními volbami. Moudří muži ve vysokých funkcích nás tak v minulosti už poučili, že si neumíme pořádně vybrat chlapa, ale rodit bychom měly stihnout ideálně v pětadvaceti. Pokud si nějakým zázrakem stihnete partnera v tomto věku pořádně proklepnout, nezapomeňte se dát před plozením na dietu. Porodníka by totiž mohlo napadnout, že vaše fotografie klidně umístí na internet. Když tohle všechno zvládnete, rozlučte se na příštích 12 let s restauracemi i kavárnami, kam přece děti nepatří, což je takové vděčné téma, které Čechy opravdu spojuje. Kdo by si takové ženské radosti chtěl odpouštět?
Varování na těhotenských testech
S opravdu geniálním nápadem na zvýšení porodnosti přišla letos skupina dvou poslankyň a poslance z vládních stran společně s Hnutím pro život. Na těhotenské testy umístit informace o „zachování“ těhotenství, přestože interrupce v ČR každoročně klesají. To ovšem šéfa Hnutí, Radima Ucháče, vůbec nezajímá, protože mu nejde o informovanost matek, ale o úplný zákaz interrupcí. Že by rád ženy rozdělil na oběti a bezcitné mrchy, odhalila loňská analýza jeho uniklé korespondence s ultrakonzervativní Agendou Europe.
Pokud by těhotenské testy měly opravdu řádně informovat potenciální rodičky, nejspíš by měly být označeny podobně jako cigaretové krabičky. Těhotenství a porod mohou zabíjet, vést ke kardiovaskulárním onemocněním, narušit kontrolu močového měchýře a střev, narušit svaly a nervy zodpovědné za sexuální funkce, způsobovat deprese. A to je jen zlomek „vedlejších účinků“, kterými vás může těhotenství obohatit.
Toho si je do jisté míry náš stát vědom a v případě, že se rozhodnete otěhotnět, můžete kromě potřebných vyšetření sebe i svého plodu, například dvakrát preventivně navštívit stomatologa. Nebo si zadarmo nechat udělat plombu. Co ale máte dělat s řídnoucími kostmi nebo chatrným duševním zdravím? To je na vás. Buďte hlavně ráda, že máte zdravé dítě.
Ne tak šťastné období
A teď trochu na vážnější notu – mateřství není role, funkce nebo program, který mají ženy naplňovat a rozhodně je nemusí bavit. Metaanalýza téměř tří stovek studií z roku 2021 ukázala, že těhotenská deprese se týká 15-21 % žen a nejspíše je na vzestupu. Mezi rizikové faktory patří kromě již v minulosti prožité deprese také například nedostatek sociální podpory, zkušenost s násilím nebo pokud těhotná osoba nemá zaměstnání.
V Česku se pak objevují zhruba u pětiny rodiček poporodní deprese, i když přesná čísla nemáme. V roce 2023 dělala organizace Úsměv mámy dotazníkové šetření mezi matkami, které zažívaly psychické potíže, a 29 % jich přiznalo sebevražedné myšlenky. „Vezmeme-li si na pomoc statistiku, vyjde nám, že přibližně 5 800 novopečených maminek ročně přemýšlí namísto radosti z miminka o tom, jak se zabít,“ uvedl spolek na svých stránkách.
Britská studie z roku 2003 uvedla, že přibližně u třetiny matek, které zažijí „traumatický porod“, definovaný jako porod zahrnující komplikace, použití nástrojů k asistenci nebo zážitek blízký úmrtí, se následně rozvine posttraumatická stresová porucha. Mezinárodní revize 69 studií zase ukázala, že nemusíte přímo rodit, aby s vámi příchod dítěte zamával.
Pokud jste sami v dětství prožili nějaké trauma, nejspíše budete zažívat více negativních fyzických změn a dokonce mít negativnější pohled na své dítě (nebo děti), ať už jste matka, nebo otec. Vzhledem k odhadům, že v Česku je týráno až 40 tisíc dětí, retraumatizace se tak týká minimálně 40 tisíc potenciálních budoucích rodičů, pokud se jim nedostane časné pomoci.
Procházka růžovým sadem
Kromě fyzických a duševních změn se moderní ženy musí vyrovnávat také s nezdravou romantizací mateřství, ke které jistě přispívá i způsob jakým slavíme Den matek. Místo konstruktivních návrhů pravidelně dostáváme, kromě již zmíněných hladivých slov od politiků, maximálně tak nějakou komerční nabídku na slevovou akci pro nejkrásnější nebo nejmilejší maminky.
„Za posledních 30 let role ženy-matky ve společnosti nabrala nových rozměrů. Nejen, že žena musí být perfektní matkou, musí být i perfektní manželkou a zvládat svou práci. A to vše spokojeně a s úsměvem, jak to vidíme na sociálních sítích,“ uvedla na svém Instagramu Claire Klingenberg, prezidentka Evropské rady skeptických organizací a autorka projektu kritického myšlení pro střední školy „Nenech se nachytat“.
„Tento tlak vede k tomu, že se ženy stydí říct o pomoc, v tichu trpí pocity méněcennosti, depresemi a úzkostmi. Nad to, tento přístup nenechává prostor pro otce, protože to žena musí přece zvládnout všechno sama,“ varuje v příspěvku, který popisuje romantizaci mateřství jako „potlačování až popírání frustrace, ale i zdravotních rizik, které s sebou těhotenství a mateřství nesou“.
Ženy, které tak nenaplňují nerealistické stereotypy nebo představy o tom, jak je zalije hormon štěstí a ony se promění v supermilující profimatku, pak mohou podle Klingenberg snadněji propadnout nejen depresím, ale také pochybným kurzům objevování vnitřního já, aby byly dostatečně vyladěné. „Toto téma řeším, jelikož na něm vznikl business kurzů a přípravků a pomůcek, které z vás udělají tu správnou excitovanou matku. Pokud vaše pocity a prožitky tomuto nevyhovují, tak problém jste samozřejmě vy,“ vysvětluje s dávkou ironie Claire Klingenberg.
Skutečně si vážit péče
„Proč tedy české ženy nechtějí rodit?“ Na tuto nejapnou otázku jsem se zeptala Mgr. Petry Valeš Jelínkové, která se ve své praxi mimo jiné zaměřuje na péči o osoby se zkušeností sexuálního nebo domácího násilí. „Zkusme se raději ptát, do jakého světa bychom děti rodit chtěly,“ kontruje terapeutka. „Třeba do světa, kde bude dostupné bydlení a další veřejné služby včetně podpory psychického zdraví a pohody. Kde zdravé prostředí k životu a solidarita mají přednost před vykořisťováním a ziskem za každou cenu. A kde si péče skutečně ceníme a vykonáváme ji spravedlivým dílem všichni,“ zdůrazňuje Valeš Jelínková.
Těžko říct, zda je Česko schopné se vydat na cestu rovné rodičovské „dovolené“ jako v severských zemích nebo ve Španělsku, které jsou této spravedlnosti z evropských zemí nejblíže. O tom, že se někdy dočkáme pro nás luxusně znějící poporodní rehabilitace pánevního dna jako Francouzsky, jsem přestala snít už dávno. Určitě by ale stálo za zvážení doporučení zemí jako Belgie, Finska nebo Irska, které jsou na špičce perinatální péče o duševní zdraví.
Do pravidelných předporodních prohlídek jsou v těchto zemích zahrnuty například třicetiminutové evaluace psychické kondice či šetření úzkostí, které provádí porodní asistentka nebo ošetřující lékař či lékařka. Dle belgického protokolu může psychiatr navštívit ženu i přímo na porodním oddělení. Screening se opakuje při poporodní gynekologické návštěvě v 6. týdnu a dokonce i při rutinní lékařské prohlídce dítěte v 6. měsíci. Ve všech krocích jsou ženy, jejichž skóre překročí prahové hodnoty, směřovány k dalšímu vyšetření.
Když už nejsme tak progresivní jako Španělové, kteří se alespoň na „rodičáku“ zapojují rovným dílem jako Španělky, dbejme alespoň na duševní zdraví těch, od kterých v drtivé většině očekáváme péči o děti. Při podobě nastaveném postupu jako v Belgii, by pak i u nás mělo obyčejné přání štěstí a pohody všem matkám – nejen od politiků – mnohem větší váhu.
