Nevědomá manipulace a další skryté chyby, kterých se dopouští milující rodiče
Mít děti je stresující, chceme pro ně dokonalý život a často jim obětujeme mnohem více, než by bylo zdrávo pro nás, ale i pro ně. Je přirozené, že pro své potomky chceme lepší vztahy, věci a kariéru, než jsme měli my. Nemusíme být hned tyrani, protože i milující rodiče se mohou dopouštět velkých chyb, i když to myslí dobře.
O své děti máme starost, ať už jsou malá miminka, nebo už míří k maturitě. Občas si ani nevšimneme, jak moc nás všechny možné obavy pohltily. Úzkost ale může ovlivnit, jak se k dětem chováme, začneme být moc ochranitelští, příliš direktivní, nebo často úplně nevědomky děti skrytě manipulujeme. Hlavně aby se jim nic špatného nestalo! Takové chování v sobě nese skrytou zprávu: „Bez mojí pomoci to nezvládneš.“ I když to rozhodně nemyslíme zle, děti to tak můžou vnímat a můžeme je tím negativně ovlivnit. Na co si dát pozor?
Lžeme
Nelhat dětem je ve výchově klíčové. Musíte si dávat pozor i na „malé“ lži, kterými se děti snažíte ochránit. Třeba že milovaný mazlíček (který ve skutečnosti umřel) utekl a žije na daleké farmě. I dobře míněné lži můžou děti zmást a později v nich vyvolat pocity méněcennosti. Mnohem lepší je říkat pravdu přiměřeně věku. Upřímnost a pochopení jim pomohou zvládat svět mnohem líp. Vyhnete se tím pocitům zrady, které v nich v budoucnu může způsobit pravda, i když by šlo z vašeho pohledu o nějakou „prkotinu“. Komu by mohly věřit, když ne ani vlastním rodičům?
Nenecháme je selhat
Je těžké dívat se, jak se dítě trápí, zvlášť když víme, jak bychom to mohli rychle vyřešit. Jenže pokud za něj budeme všechno dělat, třeba i domácí úkoly, moc mu tím nepomůžeme. Ve škole si to stejně bude muset odpracovat samo. Neúspěch je důležitá součást učení. Když dětem dáme prostor něco zkusit a klidně i pokazit, pomáháme jim budovat odolnost a schopnost jít zase dál, když to nevyjde.
Rozmazlujeme je
Pozor, láska není rozmazlování. Rozmazlováním je myšleno typické plnění přání na „stříbrném podnose“. Výzkumy ukazují, že když jim splníme každé přání hned, ochuzujeme děti o důležité dovednosti, jako je trpělivost nebo sebekázeň. Chceme přece, aby věděly, že když po něčem touží, musí si za tím jít. Můžeme je to učit třeba tím, že si nejdřív dodělají úkoly, a pak teprve přijde čas na tablet. Nebo že si na něco přispějí z kapesného. Pocit, že si něco samy zasloužily, je totiž k nezaplacení.
Soudíme je podle sebe
Často máme tendenci vnímat děti jako pokračování sebe samých, jenže ony jsou svoje vlastní osobnosti. Mají svoje myšlenky, pocity i sny, které se nemusí krýt s těmi našimi. Když se je snažíme moc formovat podle sebe, bráníme jim v tom, aby objevily, kým opravdu jsou. Myslíme to sice dobře, ale místo komandování je lepší být jim průvodcem a podporou. Musíme přijmout, že se od nás liší a mít je rádi, i když jim třeba úplně nerozumíme. Tím posílíme jejich sebevědomí i samostatnost a vyhneme se možnému manipulování z naší strany.
S tím, co si pro své děti představujeme, souvisí i naše vlastní přání a sny. Možná, že se nám v životě úplně nepodařilo dosáhnout nějakých cílů a je přirozené chtít, aby cílů dosáhly ony. Myslíme to přece v dobrém. Ale je bezohledné po nich chtít, aby plnily naše vlastní cíle. V dětech to může vyvolat pocit, že nemůžou být dost dobré, i když se jim objektivně daří. Děti nejsou na světě od toho, aby plnily naše nepovedené ambice. Místo toho jim pomozme objevovat, co chtějí ony samy, podporujme je, ať už se rozhodnou pro cokoliv. Děti zkrátka nejsou a ani nemohou být „lepší verze“ nás samých.
Zapomínáme na sebe
Čím jsme starší, tím těžší je držet se zdravých návyků jako rozumného stravování, pohybu a odpočinku. Obzvláště, když tolik energie a času věnujeme dětem. O to důležitější je jim ukázat, že péče o sebe je normální a potřebná součást života. Nemusíme před nimi hrát superhrdiny a klidně můžeme říct: „Měl/a jsem dneska v práci fakt náročný den, jdu si na chvilku odpočinout s čajem a knížkou.“ Děti si z toho vezmou víc než z jakékoli přednášky o duševní pohodě.
Učí se totiž hlavně tím, co vidí. A nasávají úplně všechno: jak mluvíme s partnerem, jak reagujeme na stres, jak se chováme k lidem i zvířatům. Třeba děti kuřáků dvakrát častěji začnou kouřit, u rodičů s nadváhou je zase větší šance, že s tím jejich děti budou bojovat také. Takže pokud chceme, aby jedly brokolici? Nejlepší způsob je, dát si ji s chutí sami (klidně s trochou sýra navrch). Děti od nás odkoukají mnohem víc, než si myslíme a pokud chceme, aby se chovaly lépe než my, musíme se o to snažit hlavně u sebe.
