Když máma s tátou kritizují kvůli jídlu
Zdravím vás, moji milí rodiče! Možná jste právě na konci sil, ale už dobře víte, že výchova dětí vám dala superschopnost: Když si myslíte, že už nemůžete, ve skutečnosti můžete ještě dvakrát. A možná jste naopak zrovna na vlně, plni sil a optimismu, což rámuje váš občasný lehce hysterický smích ve snaze se na té vlně udržet.
Dnes se zaměřím na jídlo. Ale pozor, vůbec nejde o stravovací návyky vašich dětí, nýbrž o kritiku okolí vůči stravovacím návykům vašich dětí. Pokud čtete pravidelně, zřejmě jste si všimli, že v podstatě každé téma se snažím propojit a vysvětlit v kontextu předchozích generací. Každý z nás se přece přistihl při něčem naprosto irelevantním v situaci typu: Proč? Protože jsem to řekla!
Nevíte, kde se to vzalo a proč, víte jenom, že mluvíte jako vaše máma a že to nebylo v plánu. Což je přesně to, o čem mluvím. Věty, návyky, názory uložené hluboko uvnitř. Co s tím má společného jídlo? Úplně všechno.
Jsem z generace dětí osmdesátých a devadesátých let, která hromadně zažila sezení u stolu se rčením: Dokud to nesníš, nikam nejdeš! Alespoň to maso! Je mi jedno, že nemáš hlad, prostě to sníš! Mě nezajímá, že ti to nechutná! Ostatně, vzpomeňme na obligátní: Co by za to daly děti v Africe! Věta dnes lehce zavánějící rasismem, ale hoď kamenem, u koho tahle hláška doma v dětství nepadala.
Zažila jsem chvíli, kdy na návštěvě prohlásila moje tehdy dvouapůlletá dcera, že oběd, který jsme dostali, nechce. Měla jsem s sebou připravené jídlo přesně pro tuhle situaci (což byly suché těstoviny s parmazánem, naše jistota), a hostitelé ve věku kolem 70 let mi je nechtěli ohřát, protože dcera přece jídlo dostala, a má tedy sníst, co je na stole. Načež jsem se bezelstně zeptala: „A ty bys jedl něco, co ti nechutná?“ Naprosto mě vykolejila odpověď: „Já neřeším, jak to chutná. U nás doma, vždycky co bylo na stole, to bylo na stole, a žádný takovýhle diskuze.“
A jsme u toho, generace dnešních prarodičů, vychovaná raně poválečnou generací našich praprarodičů, to má celý život nastavené v hlavě jinak. Jedli, co bylo, neřešili, co jim chutná. Naši praprarodiče byli rádi, že zvládli dát dohromady jídlo na večeři, a naši prarodiče, vychovaní v komunismu, který taky nebyl chuťově úplně michelinka, brali to, co bylo. A před našimi praprarodiči, tedy těsně poválečnými, byli jejich rodiče, lidé vyrůstající za války. A před nimi… sami víte. Je to z generace na generaci předávané trauma, kdy se jedlo na hlad, ne na chuť.
A já je chápu. Rozumím tomu, že je irituje moje dítě vztekající se, že jsem loupala banán ze špatné strany, kdo by se přece v jejich hluboce totalitním dětství tak k banánu zachoval… Stejně chápu, že je rozčiluje, když si někdo může jíst to, na co má chuť. Anebo ještě hůř, když dítě nemá hlad, nemusí se prostě jíst teďhned. Vím, vidím, že v nich všechno vnitřně křičí: ALE JÍDLO JE NA STOLE! Máme ale štěstí, zatím žijeme v době, kdy tam bude to jídlo i za hodinu, zítra, za měsíc. Nešikanujme proto děti s jídlem. Sami přece dobře víme, že někomu chutná to a jinému zase ono. Někdo jí víc, jiný míň. Někdo dřív, jiný později.
Než mě někdo zase špatně přečte mezi řádky, neříkám nic o rozmazlování, přípravě tří různých večeří, otročení v kuchyni, zaplácávání se sladkostmi. Já jen říkám, že každý má právo na to, aby mu nechutnalo nebo aby neměl hlad.
A my rodiče, ano, jsem mezi nimi taky, tedy my rodiče dětí, které mají hlad málokdy a jedí jen pár jídel, zároveň nemívají sladké, zato dostatek zeleniny, plus nemají v souvislosti s jídlem žádné zdravotní problémy, bychom v roce 2024 už mohli být ušetřeni poznámek o tom, že jen prázdný talíř se počítá.
Pochopení a respektování toho, že každý jsme jiný a máme jiné potřeby, se počítá. Jenom to se počítá.
