A pokud máma s tátou nezemřeli, vysvětlují dodnes...
Nespočítám, kolikrát jsem se setkala s různým druhem odsudku, od protočení očí přes odfrknutí až po netaktní poznámku, když jsem vyslovila ono magické „snažím se o respektující výchovu“.
Naposledy to bylo ve chvíli, kdy jsem dceři připomínala, že jdeme dnes z hřiště dřív, potože jsme se domluvily, že spolu vytřídíme nějaké hračky. Paní vedle na lavičce blahosklonně pronesla: „To já bych nedala, mít je u toho. Diskutovat nad každým krámem, já jim to vždycky povyhazuju, když jsou ve školce a ve škole.“ Odvětila jsem, že mi to přijde docela drsné. Načež se paní pousmála a prohodila: „Že vy budete jedna z těch moderních matek, takový to respektující výchova, žádný hranice a diskutujeme o každým hovně.“ Ano, to jsem já, až na to, že vůbec.
Lidé jako paní ze hřiště si rozhovor s dítětem vychovávaným respektující výchovou představují zhruba takhle: „Ty nechceš jít domů? Aha, to je zajímavé. Zvládla bys popsat svoji emoci? Výborně, rozumím ti. A kdyby ta emoce byla barva, jaká barva by to byla? Uměla bys k té emoci přiřadit nějaký tanec? Zkus mi ten tanec předvést. Paráda, moc se mi líbí, jak poskakuješ, jen to ze sebe setřes! Myslíš, že teď už se cítíš líp? Myslíš, že teď už bys zvládla jít domů? Ne? Pořád nechceš… Co bys řekla, kdybychom…“ Jenže tohle není respektující výchova, alespoň tedy ne tak, jak ji chápu a praktikuji já. Tohle je nekonečný neužitečný pseudodialog, který nazývám „pokud nezemřel/la, vysvětluje dodnes“.
Respektující výchova je pro mě výchova, kdy respektuji pocity a emoce dítěte. Neznamená to, že pokud si nechce obout boty, ptám se, jak by se asi jmenovalo, kdyby bylo jednorožcem, a zda si myslí, že to souvisí s tím, že se právě dnes necítí na to, obout si ven do sněhu a minus deseti stupňů boty. Respektující výchova je například to, že nikdy netřídíte hračky bez svého dítěte. Ano, vím, že mnohým to může připadat na stejné úrovni jako přirovnávání emocí k tanci. Jenže tohle je úplně jiná liga a vysvětlím proč.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Tím, že vytřídíte hračky v pokojíčku, aniž byste k tomu přizvali své děti, jim můžete způsobit velmi nepěkný zážitek, který si budou pamatovat navždy. Postavíte je do stejné situace, jako by vám někdo ve vaší nepřítomnosti vytřídil skříň s oblečením. Vyházel by věci, které nenosíte nebo jste je neměli dlouho na sobě. Nemají v té skříni už co dělat! Jenže vy víte, že tam nějakým způsobem patří. Jsou tam kousky, do kterých ještě přece zhubnete, sukně, která sice nebyla dva roky venku, ale jednou na ni určitě budete mít náladu, nebo šaty, které jste měli tehdy tam a tam, máte s nimi spjaté vzpomínky. Ty šaty mají vzadu své místo. Chyběly by vám, přestože je nenosíte. Jenže tohle víte jenom vy. Je to emoce, kterou nelze předat, možná se vám vlastně ani nechce ji vysvětlovat. Ale známe to všichni.
A víte, co je krásné? Vy tomu nemusíte čelit. Jste dospělí. Nikdy se neobjeví člověk, který vám z pozice síly, protože se právě teď rozhodl, bez vašeho vědomí vytřídí oblečení.
A co krásné není? Tohle svým dětem děláme. Naprosto běžně. Jako dospělí nikdy nezažijeme situaci, kdy se po běžném či vyčerpávajícím pracovním dni vrátíme domů a někdo nám oznámí: Vytřídil jsem ti skříň, měla jsi tam toho hodně. Ale neboj, ty nepotřebné kousky jsou někde, kde někomu ještě poslouží. Opakuji, vám se to nestane, vy jste dospělí. Vy nezůstanete nikdy stát jako opaření s myšlenkami: Cože? Jak jako vytřídili? Moje hračky? Proč mi někdo sahal do hraček? Koho odnesli? A kam? Musím jít zkontrolovat, kdo chybí! Samozřejmě že brečím, jsem ve stresu, nevím, kdo zůstal, kdo je pryč. Je pryč Felix? Jen proto, že jsem si s ním nehrál? Já jsem si s ním nehrál, ale on tady bydlel! Odjakživa tady bydlel!
Felix tam měl svoje místo. Tak jako ta tvoje sukně, mámo, do které tři roky hubneš. Takže naposledy, aby to slyšeli i ti vzadu. Respektující výchova neznamená nedávat hranice, donekonečna probírat každou maličkost a nechat si skákat po hlavě. Respektující výchova znamená respektovat, zbytečně nezraňovat a nepředělávat někoho za každou cenu k obrazu svému.
