Když máma s tátou (ne)jsou nikdy připraveni
„Jaké vitaminy jsi brala před otěhotněním? My jsme se totiž rozhodli, že budeme mít miminko! Myslíme si, že už jsme na něj připraveni,“ ptala se mě bezelstně s výrazem plným něhy kamarádka Aneta. Připraveni… znělo mi hlavou. Připraveni? Může být vlastně někdo na dítě připravený?
Velkou výhodou samozřejmě je, pokud máte malé dítě v rodině nebo někde poblíž. Jste s ním v častém kontaktu, vidíte útržky každodenní péče o něj, díky čemuž si umíte poskládat alespoň zevrubný obraz toho, jak výchova takového mini člověka probíhá. Já jsem tuhle možnost neměla. Myslela jsem si, že to byl důvod, proč jsem čtyři měsíce po narození dcery vítala odpoledne svého muže napůl v pyžamu, napůl převlečená, s mastnými vlasy, slzami v očích a výkřikem – co jsme to udělali?! Možná teď někomu prozradím tajemství.
Ze svého okolí vím, že do tohoto bodu se dostanou v podstatě všichni. Čest výjimkám. Ačkoli matka, otec, zkrátka celodenně pečující osoba, které se podobný zásek nestane, by mi byla krajně podezřelá. Ale to jen mezi námi. Nic proti lidem nehroutícím se z rodičovství.
Ti z nás, kteří se tedy mohou honosit nálepkou připravený rodič, jsou stejně připraveni tak maximálně na miminko. Takové to krásné zdravé prosperující miminko, které občas v noci zapláče, protože to k miminkům patří. Nevěřím však tomu, že je někdo připravený na spánkovou deprivaci, která zákonitě přichází už změnou spánkového režimu. Já jsem sice měla přesně to zdravé bezproblémové tabulkové miminko, a přesto i s ním jsem se dostala v různých obdobích (růst zubů, noční běsy) do spánkové deprivace. Když jsem pro něco šla do ledničky, otevřela ji a zapomněla, co chci, bylo to nejprve roztomilé.
Když jsem říkala větu a v půlce zapomněla, co chci říct, ještě jsme se smáli. Když se však ze mě stal bludný Holanďan, chodící po bytě od ničeho k ničemu, komunikující pomocí nedokončených vět či myšlenek, už se nesmál nikdo. Píšu s nadsázkou, nejednalo se o žádný dramatický stav, o nic, co by nevyřešilo několik hodin nepřerušovaného klidného spánku. To však nemění nic na faktu, že se na to připravit nedá.
Okolí vás uklidňuje, že jsou to jen období. Jenže vy s hrůzou zjišťujete, že konec jednoho období nahrazuje období jiné, často ještě o kousek pekelnější. Na to jste opravdu, ale opravdu nebyli připraveni. To mi neříkejte. Uplynul rok, vy jste unavení, vzhledem méně či více sešlí, oproti vašemu standardu před dítětem máte doma věčně binec, případně neustále uklízíte, záleží, do které rodičovské skupiny se zařadíte. Běžnou součástí vašich dnů se stanou dotazy, proč ještě „neleze, nechodí, nemluví…“, doplňte libovolnou činnost, po které je dotazovanému úplně prd. To vám však po uložení dítěte nezabrání googlit na všechny světové strany, jak to tedy je, jestli Vašík přece jen není pozadu.
V těch slabších dnech začnete sami sebe přesvědčovat, že byste mohli/měli dělat víc. A víte co? Každý z vás, komu se tahle myšlenka občas mihne hlavou, je skvělý rodič. Já to vím, potkávám totiž mnoho rodičů především malých dětí. Protože sama jsem ve fázi života, kdy koš s prádlem neustále přetéká, otisky dětských rukou jsou na všem a hračky uklízím tak, že je při průchodu bytem odkopavám směrem k dětskému pokoji.
Na tohle se nešlo připravit. Ale jednou to celé skončí. Doma bude uklizeno, v koupelně nebude každý večer centimetr vody, podlaha mého auta nebude posetá křupkami a já nebudu křičet ticho, protože bude ticho. Pokud máme být na něco připraveni, tak jsou to tyhle chvíle. Protože to bude nakonec rychlejší, než si myslíme.
Všem připraveným i nepřipraveným rodičům přeji hodně sil! Nezapomeňte, je to jenom období!
