Co bylo ve škole? Nic. Jaké otázky přinesou lepší odpověď?
Co bylo ve škole? Odpovědi na tuto otázku mívají stejnou informační hodnotu asi jako „dobře“, které následuje po společenském dotazu „Jak se máš“. Ani jedna strana z toho vlastně moc nemá. Dítě ví, že se ptáte ze zvyku, vy doufáte, že z něj něco dostanete… ale výsledek? Pár slov a ticho. Co takhle zkusit změnit strategii?
Pokud vás informace o tom, co dítě prožilo opravdu zajímají, zkuste položit jiné otázky. Možná se dočkáte jiné odpovědi, možná si ale také uvědomíte, v jakých situacích tuto otázku dítěti vpálíte. Protože tyhle asi nevychrlíte u přezouvání nebo mytí rukou těsně po příchodu dítěte domů. Konkrétní nebo vtipné otázky často zaberou, protože dítě nemusí lovit odpověď na něco neurčitého. Navíc pocítí, že se skutečně zajímáte o jeho svět. Které otázky tedy můžete vyzkoušet?
Co ti dnes ve škole udělalo radost?
Co tě dnes rozesmálo?
Dozvěděl/a ses dnes něco, cos doteď neznal/a?
Co byla dnes nuda?
Nenaštvalo tě dnes něco, co udělali spolužáci nebo učitel?
Jaké pravidlo třídy je těžké dodržovat?
Chceš mi ukázat něco, co jste dnes dělali?
Kdo měl dnes nejlepší svačinu?
Vedle koho jsi dnes seděl/a ve školní jídelně?
Na co ses dnes těšil/a a na co se těšíš dál?
Kolik hvězdiček z pěti bys dal/a dnešnímu školnímu dni a proč?
Kde je ve škole legace a kdy?
Koho by si měli unést ufoni a proč?
Jaké divné slovo jsi dnes slyšel/a?
Pomohl ti dnes někdo nebo pomáhal/a jsi někomu ty?
Možná budou některé otázky fungovat více, jiné vůbec, nebo si časem najdete ty své. Jak říkají odborníci, docela funguje, pokud nehledáte nějaké highlighty nebo top momenty. Tedy nesnažit se s dítětem přijít na to, co bylo „nejzábavnější", ale na to, „co ho bavilo“. Je to jednoduché ale funguje to.
Možná si také vzpomenete na své dětství a chvíle, kdy jste si během takových rozhovorů s rodiči připadali spíš jako u výslechu. Zkuste si tedy dát čas a skutečně najít vhodnou chvíli, kdy si s dcerou nebo synem povídat. Někdy je nejlepší nechat si povídání třeba k večeři nebo pro společnou hru. Není třeba dítě zasypat otázkami. Můžete začít tím, že řeknete něco, co jste zažili vy: co jste viděli zajímavého, kdy jste si na dítě vzpomněli, co jste se dnes naučili. Nebojte se přiznat i co vám nepovedlo, tím ukazujete, že mluvit o problémech je normální a zdravé.
Myslete také na to, aby se vaše dotazy „nesmrskly“ jen na školu. Nezapomeňte se stejnou měrou zajímat o zájmy či koníčky vašeho potomstva, o jejich pocity, zážitky i přání z jiných sfér jejich životů. Při rozhovoru pomáhá, když nasloucháte s opravdovým zájmem: koukáte dítěti do očí, reagujete s úsměvem a dáváte najevo, že to, co říká, vás fakt zajímá.
A někdy stačí být jen přítomní a dát potomkovi prostor, aby se rozhovořil sám. A když se svěří s nějakým problémem, nespěchejte s radami, zkuste se spíš zeptat, jak by to samo chtělo řešit. Pokud zrovna nemá náladu mluvit, buďte v klidu. Důvěra se buduje postupně, i ticho může být známkou blízkosti.
