Když jsou máma s tátou z lepší společnosti

.

. Zdroj: Christian on Unsplash

Nóbl člověk, lepší společnost, vždycky je otázka, co tím kdo vlastně myslí. Někdo společenský status, někdo jen peníze a někdo laskavost, spravedlivé chování, schopnost milovat a být milován.

Vybíhám z papírnictví s razítkem se jménem dcery. Ta teď nastoupila do školky, kde na mě ze všech možných i nemožných papírů a souhlasů, které jsem musela vyplnit, křičel nápis: DĚTI MUSEJÍ MÍT VŠE PODEPSANÉ.

Chvíli jsem každé ráno čmárala jméno na cedulky u trička fixou, zatímco kolem pobíhalo řvoucí nahaté dítě a druhé se mi sápalo do výstřihu. Následně jsem přesedlala na nálepky se jménem, jenže nevydržely pračku. Až jsem se dopátrala oné geniální věci, razítka.

Paní prodavačka, která podle svého vzhledu mávala přes výlohu všem armádám, co prošly naší zemí za posledních zhruba sto let, mi ono vysněné razítko podávala s úšklebkem a slovy: „Ty dnešní maminky raději razítkují, vyšívat jméno se jim nechce. Na vesnici se to ještě drží, ale tady ve městě, tady si ženský myslí, že jsou něco lepšího a vyšívání pro ně není dost nóbl.“ Malinkou chvíli přemýšlím, že se pustím do diskuse, protože podle mě je naopak v dnešní době vyšité jméno nejvíc nóbl, ale nemám čas, čeká na mě Eliška. Zalapám proto párkrát po dechu jako kapr na suchu, než se můj mozek a moje pusa zkoordinují a shodnou na tom, že se nic říkat nebude. Odcházím.

O chvíli později, v jedné z mnoha hipsterských kaváren, jež se v Karlíně v posledních letech otevřely, vykládám Elišce o tom, jak mi bába vyčetla, že jsem něco víc. Přitom stačí jeden pohled a je jasné, že v nevyžehlené košili, s účesem à la ptačí hnízdo a pološíleným výrazem, který se některým matkám v září objevuje na obličeji samovolně, jsem všechno možné, jen ne „něco víc“. Eliška se mému povídání směje, zároveň ale zpozorní: „Leilo, ty tomu nebudeš věřit! Já vím, že ne, ale téma, kdo je něco lepšího, je přesně to, co teď doma řešíme. A vlastně jsem o tom s tebou chtěla mluvit, jenom jsem úplně nevěděla, jak začít.“ Alespoň k něčemu byla bába dobrá, říkám si, aniž by to věděla, otevřela téma za nás.

Eliška, matka osmiletého Maxe, mi začne vyprávět o tom, jak ji během prvních dní školního roku zastavila maminka Maxova spolužáka a začala s ní řešit něco, čemu se Elišce nechtělo věřit. Konkrétně to, jak se Max vyjadřuje směrem ke spolužákům, jejichž rodiče vykonávají povolání, která Max zřejmě neshledává dostatečně na výši. Smál se spolužákovi, jehož tatínek je malířem pokojů. Když se chlapec bránil, Max se mu vysmál, že jeho táta dělá práci, kterou zvládl on v osmi letech v létě se svým tátou, když malovali chalupu. A během následujících dní Max v krasojízdě pokračoval. Chlapci, jehož maminka je pošťačka, řekl, že chodit každý den stejnou trasu a tupě házet obálky do schránek by zvládla i cvičená opice. Max má ve třídě také dvojčata Radka a Radima, o jejichž tátovi mluvil doma ještě minulý rok obdivně, protože pracuje jako řidič tramvaje. Byl to hrdina celé třídy už předtím, než jim zařídil prohlídku v depu. Po téhle události se z trůnu nejvíc cool rodičů stal v podstatě nesesaditelným. Ještě minulý rok pro Maxe král.

Letos kluk na jeho děti pokřikuje, že mačkat brzdu a plyn umí každý blbec, takže to je jejich táta. Eliška mluví zkroušeně dál. Uvádí další a další příklady. Celá tahle patálie ji trápí, ačkoli na můj vkus víc, než by bylo nutné. Vidím v tom protest malého kluka, který bude mít nějaký důvod. Jen se ho dopátrat a promluvit s ním. Kamarádka mě záhy překvapuje otázkou: „A víš, proč to celé dělá, jak to vzniklo?“ Aha, takže ona důvod zná, běží mi hlavou a tak trochu sobecky jsem ráda, že nemusím celé kafe trávit rozebíráním Maxíkova momentálního buřičského obdobíčka. Jenže Eliška na mě vyrukuje s větou, která mi vyrazí dech: „Opakuje přesně to, co mu řekl Dan.“

Najednou dává všechno smysl. Dan je Maxův otec, který se o syna zajímá v nárazových intervalech, přičemž člověk nikdy neví, kdy se objeví a jak dlouho budou trvat. Je to opravdu typický otec sráč, schopný v momentální euforii slibovat dítěti zážitky či výlety, které následně nedodrží. V jednu chvíli mu koupí kolo a nejdražší vybavení na hraní her, další tři měsíce se neozve a bez vysvětlení Elišce nepošle soudem stanovené výživné. Dan pracuje v bance, v oddělení pro VIP klientelu, je vystudovaný inženýr, na což je extrémně hrdý. A jak jste si asi sami domysleli, tenhle Dan hučel polovinu léta do svého syna, že pokud chce být v životě něco lepšího, musí se taky stýkat s lidmi, kteří jsou něco lepšího. Jaké má tedy Max štěstí, že může jako otcovo povolání uvádět bankéř pro VIP klientelu a nemusí říkat tramvaják.

Já vím, že Eliška svojí trpělivostí a laskavostí Maxe zase napraví. Věřím, že pro malého chlapce, toužícího po otcově lásce, mohlo být léto dělené napůl u „obyčejné mámy“ a napůl u „jsem něco lepšího“ táty naprosto matoucí. Zároveň jsem si ale uvědomila, že Max zřejmě nebude sám, což znamená, že začátek roku mohl pocuchat nervy mnoha dalším dětem, které se možná zapíšou jako ty špatné a už nedostanou šanci to přepsat, bude se to s nimi táhnout celý rok, budou stále naštvanější, až se těmi špatnými opravdu stanou.

Říkám si, jaký je paradox, že člověk bez empatie a s pochroumanými základními hodnotami má pocit, že je něco lepšího. Pokud jsem si v jeho případě něčím jistá, tak tím, že to není lepší rodič než paní pošťačka, řidič tramvaje nebo malíř pokojů (který jezdí mimochodem lepším autem než většina rodičů ze třídy a má se zjevně velmi dobře). Stejně tak jsem si jistá, že funkce poradce VIP klientely v bance Danovi nezůstane celý život. I kdyby mu vydržela do důchodu, o čemž v dnešním turbulentním světě pochybuji, jednou se stane obyčejným důchodcem, bez přízviska VIP. Nebude patřit do jeho takzvané lepší společnosti. Klienti zmizí, dveře banky se zavřou… jeho „lepšosvět“ ho vyplivne do systému a nezbude mu nic. Jen Max, jeho syn. Který o něj dost možná neprojeví zájem, protože bude mít zrovna hodně práce s tím, aby se stal někým Z LEPŠÍ SPOLEČNOSTI.

Tak to má s významem fráze „být někým lepším“ Dan, a někdo jiný ji vnímá úplně naopak. Pro mě to znamená být laskavý, spravedlivý, jít si za svým, ale ne přes mrtvoly, podávat pomocnou ruku, ale nenechat se využívat, milovat a dovolit být sám milován. Takový svět se mi líbí, takové lidi chci považovat za lidi z lepší společnosti.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 10/23