Hádky a krize v rodině? Spoustu funkčních strategií se můžete učit od dětí

...

... Zdroj: Jessica Rockowitz on Unsplash

Mlčení, rezervovanost, jedovatost, křik, konec a také hluboká psychická rána. V mnoha případech se takových konců můžeme vyvarovat a ušetřit si hodně trápení. Chce to ovšem jednu podstatnou věc: Naučit se v krizi smysluplně komunikovat. Mnoho z toho, co funguje ve vztazích s rodinou, lze přitom použít i v případě přátel a kolegů.

Komunikace – nejtěžší věc na světě, prohlásil americký herec Jim Carrey, který navzdory tomu, že se stal jedním z nejúspěšnějších lidí na planetě, trpěl dlouhá léta depresemi. V rozhovorech dnes herec často zdůrazňuje důležitost otevřeného hovoru o duševním zdraví a odstraňování stigmatu spojeného s depresí. A proto ten jeho důraz na komunikaci.

Když je komunikace kvalitní, může to být začátek mnoha dobrých věcí, ale pokud selhává, může toho hodně zničit. Znáte ten pocit, kdy jste se pohádali s někým pro vás důležitým, a pak jste spolu dlouho nemluvili, protože ta hádka byla fakt velká? A ani jedna strana nechtěla udělat první krok. Bylo to nepříjemné – vědět, že nejste v souladu s někým, koho máte vlastně rádi. Po nějaké době ale přece jen někdo z vás udělal první krok a napsal nebo zavolal, že se chce sejít.

Vytvářejte scénáře

Jak zvládnout tuhle klíčovou situaci, radí mediátorka Kateřina Bělková. „Ve chvílích, kdy jsme připraveni se opět na našeho blízkého napojit, je vhodné si vytvořit v hlavě scénář, jak by naše shledání mělo probíhat. Je fajn si připravit vyjádření lítosti nad tím, že jste se dlouho nemohli vídat, a upřímnou omluvu s krátkým vysvětlením ohledně poslední společné situace, která se úplně nepovedla.“ Nejste iniciátorem usmíření, ale máte zájem, aby dopadlo obnovením kontaktu, a ne další katastrofou? Pak se musíte na setkání také správně naladit.

„Pokud jste ten na druhé straně, doporučuji udělat totéž jako iniciátor, včetně vyjádření spoluzodpovědnosti za poslední společnou situaci, a s tím, že vás vzájemná vztahová izolace také velmi mrzí. Je příjemné, jestliže poté dokážete iniciátora vašeho ‚znovunapojení‘ vlídně ocenit a navodit pozitivní atmosféru setkání,“ radí mediátorka.

Náročná rodina

Rodinné vztahy bývají ty nejdůležitější, ale často zároveň i nejkomplikovanější a nejtěžší. Rodina by měla být semknutá parta týmových hráčů, ale někdy je to lítý boj o pravdu jednotlivců. Je to křehký mechanismus, o který je třeba neustále pečovat. „Velmi se mi osvědčuje pěstovat a zvědomovat povědomí, že existuje něco jako rodinné pole s určitou hierarchií a naše rodina v něm má být opravdový tým. Je prima dávat všem členům na vědomí, že rodina je nejdůležitější komunitou a jednotkou našeho světa, na které nám velmi záleží, a jsme ochotni svoje členy chránit, dát jim trvalý pocit stability, jistoty a bezpečí,“ vysvětluje Kateřina Bělková.

Podle mediátorky je také důležité vzájemně a ohleduplně vyžadovat dodržování dohod. Neméně zásadní pro dobré vztahy je potom oboustranný respekt, jasně komunikované hranice a pravidla. Klíčové je potom umět otevřeně a bezpečně vyjadřovat své potřeby a přání, dokázat asertivně vyjednávat a efektivně argumentovat ve prospěch potřebných věcí. A to pořád nestačí. Významnou dovedností je zvládání jak vlastních emocí, tak emocí ostatních, a nezbytností potom umění řešit náročné a konfliktní situace, které jsou neodmyslitelnou součástí života. „Co je hodně důležité vědět, že úplně všechny tyto komunikační schopnosti a vztahové dovednosti se dají neuvěřitelně krásně rozvíjet a změnit, pokud je to potřeba,“ dodává odbornice na komunikaci.

Jak lépe mluvit s dětmi

Od dětí se toho můžeme hodně naučit. Právě kvůli nim se mnohokrát zamýšlíme nad tím, co jsme mohli říct lépe. Občas si ale myslíme, že jsme vůči dětem ohleduplní a že je oceňujeme, jenže to vypadá, že naše slova nějak nefungují. Mohou za tím stát běžné komunikační chyby, které nechtěně způsobí, že se dítě cítí odmítané nebo izolované, i když se o ně skutečně snažíme pečovat a respektujeme je. Každá snaha o komunikaci se totiž může lehce změnit v neuvědomovanou snahu o ovládání. „Uznání může být nástrojem kontroly, může být způsobem manipulace. Děti dobře cítí, kdy jsou manipulovány, ačkoli třeba nedokážou přesně vyjádřit, co jim nevyhovuje. Někdy nemůžete pochopit, co ve vašich slovech způsobí, že se vám dítě spíše vzdálí, místo abyste v něm vzbudili důvěru. V takové chvíli si uvědomte, že se lidé cítí napadeni, pokud mají pocit, že někdo kontroluje jejich city a chování. Chtějí si zachovávat svou nezávislost,“ píše americká terapeutka a rodinná poradkyně Naomi Aldort v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Často máme dojem, že přesně víme, co je pro dítě nejlepší, jenže pokusům o formování dítěte podle našich vlastních očekávání je rozumné se vyhnout. Místo toho bychom s ním měli komunikovat láskyplně a bez očekávání něčeho na oplátku. Tímto způsobem dáváme dítěti prostor být samo sebou a projevit svou pravou podstatu, proto se může cítit svobodné. Ať už je v klidu, nebo rozrušené, může se vyjádřit, jak uzná za vhodné. Jakmile se zaměříme na porozumění dítěti bez soudů a omezíme vydávání příkazů, místo kontroly se rozvíjí důvěra a vzájemná laskavost. Jednou z běžných chyb je, že dítěti sdělujeme, co má cítit, a řekneme například: „Určitě jsi naštvaný, že tvůj kamarád odjel na celé léto, že?“ Jistě, můžete mít pravdu, ale přisvojování si práva předvídat jeho pocity může působit přezíravě. Lepší je dítě oslovit tak, aby mělo možnost vyjádřit vlastní pocity. Co kdybychom se raději zeptali: „Co cítíš? Všimli jsme si, že chodíš sem a tam. Je něco, co tě trápí? Chceš o tom mluvit?“

„Děti potřebují vědět, že jejich vnitřní svět, jejich myšlenky a city se nestanou terčem komentáře rodičů. Poskytněte dítěti bezpečnou možnost, aby sdělilo své city, je ale na něm, zda bude mluvit. Když chce dítě s vámi sdílet svou osamělost, smutek nebo cokoli jiného, potřebuje cítit váš zájem a vědět, že ho vyslechnete a uznáte jeho pocity bez rad či kritiky.

Jen když se s vámi cítí bezpečně, bude hovořit o tom, co ho trápí,“ konstatuje Naomi Aldort ve své knize. S přáteli jednáme většinou laskavě. A nedělá nám to moc problémů. Když rozmlouváme s kamarádem, není naším cílem ho ovládat. Nejlépe uděláme, když se k dětem, ale vlastně i ke všem ostatním lidem, budeme chovat se stejnou úctou, budeme respektovat jejich limity a budeme souhlasit s cíli, které si vyberou. Rodiče si často navzájem vyčítají chování a hodnotí sebe i své děti, používají přitom výrazy jako „neuznáváš“, „nevyjadřuješ pocity“, „odsuzuješ“, „jsi pořád proti“. Bývají za tím nevyřčené pocity zranění a zloby, které pokud nejsou adekvátně vyjádřeny, mohou negativně ovlivnit emoční, intelektuální a fyzickou pohodu dítěte. Kritické, kousavé či útočné poznámky obecně narušují vztahy s našimi blízkými. Na toto platí jediná rada: Pokud chcete zlepšit komunikaci, brzděte, a když tak hodnoťte jen a pouze sebe. Hlavně si uchovat původní unikátní energii.

Teď „lítají talíře“

Je vám tahle situace povědomá? Monika a Tomáš sedí v obýváku po dlouhém a náročném dni. Atmosféra je napjatá, oba jsou unavení a frustrovaní z práce. Jejich malá dcerka je navíc nemocná, a tak ji Monika musela vyzvednout ze školky, schytala to od učitelek, a protože odcházela dříve z práce, šéf se na ni nedíval zrovna přívětivě. V televizi běží nějaká nenáročná zábava. Hovor začíná. Monika Tomášovi vytkne, že opět neumyl nádobí, i když přece slíbil, že to udělá. Jenže to poslední, co Tomáš dnes potřebuje, jsou výtky. Cítí se pod tlakem, je unavený, reaguje podrážděně a řekne, že má dost svých problémů a že nádobí může počkat. Monika se jeho reakcí cítí ignorovaná a nevážená, zvýší hlas a prohlásí, že má pocit, jako by veškeré domácí práce dělala sama. Tomáš nechce být napadán. Zareaguje ještě hlasitěji, obviňuje Moniku z přehánění a připomíná jí několik případů, kdy on musel převzít „její úkoly“. A už to jede. Hádka se stupňuje, oba si vyčítají staré křivdy a zapomínají na původní problém s nádobím. Nakonec Monika, přemožená emocemi, začne plakat a odejde do jiné místnosti. Tomáš zůstane sedět sám, frustrace a pocit nepochopení visí ve vzduchu. Několik následujících dní mají tichou domácnost.

Podobných situací v dnešní vyšponované době přibývá. Víc než polovina partnerských vztahů se rozpadne, protože jejich frustrace a zmar nabudou nepřekonatelných rozměrů. Obě zúčastněné strany už odmítají být v jednom společném prostoru. Láska a vzájemná náklonnost, díky nimž vztah vznikl, jsou nakonec jen hořkou vzpomínkou. Udělejme si krátký rozbor. Co bylo na výše popsané situaci špatně? Oba partneři byli unavení a frustrovaní z práce, což není ideální čas pro řešení problémů. Oba také hovořili v afektu, což vedlo k tomu, že se navzájem neposlouchali a nerozuměli si. Ani jeden z nich neukázal pochopení pro pocity nebo situaci toho druhého. Partnerský spor tak místo konstruktivního hledání řešení prudce eskaloval do vzájemných výčitek a obviňování. Hádka se rychle odchýlila od původního problému s nádobím ke starým křivdám, což je známka nevyřešených problémů v komunikaci. Nikdo neučinil pokus o nalezení společného řešení nebo kompromisu.

Znovu zažehnout jiskru? Jde to. Společně

Komunikace plná nevraživosti nebo vzájemného trestání za chyby, nadměrné zaměření se na práci nebo přátele na úkor vztahu či životní změny, jako je příchod dětí, ztráta zaměstnání anebo stěhování, mohou vést k tlaku, který pokud není řešen, partnerský vztah pravděpodobně oslabí. Přestože mnozí stále věří, že láska je předurčená a nevyžaduje velké úsilí, opak je pravdou. Aby mohly vztahy prosperovat, vyžadují odhodlání a práci. V životě každého přitom přicházejí okamžiky, kdy se zdá, že plamen vášně a lásky pomalu, ale jistě vyhasíná. Je snadné svést to na nevyhnutelnost přicházející s časem, mnozí z nás se smíří s myšlenkou, že z někdejších milenců se stávají pouze přátelé. Pokud delší dobu ignorujete problémy, nevěnujete si dostatek času a energie, večer každý ve své ložnici rutinně zavřete dveře a nedáte prostor společné intimitě, ať už v jakékoli podobě, je to znamení, že si vztah říká o oživení. Jestliže to chcete změnit, musíte této výzvě čelit společně jako partneři a zjistit, jak přivést do života novou vitalitu. Znovu zažehnout skomírající jiskru.

Znovu spolu

„Rozdílnost mezi vámi a vaším partnerem může být klíčem k oživení vztahu,“ radí americký kouč Tony Robbins. Připomeňte si tu prvotní přitažlivost a vzájemnou chemii, kterou jste kdysi cítili, a pokuste se tyto emoce znovu probudit. Je zásadní, aby si každý z vás zachoval svou unikátní energii a sebejistotu, jelikož právě tyto vlastnosti byly na počátku vaší vzájemné přitažlivosti. V náročných obdobích bývá udržení fyzické náklonnosti obtížnější, proto je nezbytné řešit veškeré problémy týkající se této oblasti bez odkladu. Nezapomínejte na drobná gesta lásky, jako jsou objetí, pohlazení nebo držení se za ruce, která pro vašeho partnera mohou mít velký význam. Projevy lásky, ať už sexuální, nebo platonické, posílí vaši vzájemnou sounáležitost a pomohou vám najít cestu zpět k sobě. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24