Budování hranic je běh na dlouhou trať, strach funguje krátkodobě. Jak se učí respekt?
Nějaké hranice děti potřebují, stejně jako se potřebují naučit říct NE, když někdo ty jejich překračuje. Alchymie vztahů mezi rodiči a dětmi je náročná, mnohdy výbušná, a respekt je ten vzácný jev, po kterém všichni tak toužíme.
Proč? Protože jsem tvoje matka! Proč? Protože jsem to řekla! Proč? Prostě proto! Asi jste to sami slyšeli a možná i ve chvíli rodičovského zoufalství vyslovili. A respekt jste nejspíš nesklidili. „Není špatný rodič, ani hrozné dítě. Stačí změnit komunikaci,“ hlásá projekt Nevýchova, podle kterého se dá všechno, co vás teď trápí s dětmi, změnit.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Nevýchova dává i odpověď na palčivou otázku o dětech, hranicích a respektu. Představte si, že budete mít dva šéfy. Jeden na vás bude řvát a zbytečně se po vás vozit, druhý bude člověk s přirozenou autoritou, o kterém víte, že to má v hlavě srovnané. Přesně takovou situaci nastoluje pedagožka Kateřina Králová v youtubovém videu s názvem Jak dětem nastavit hranice, které budou respektovat? „Rodiče chtějí autoritu bez práce a vnitřních hranic,“ říká pedagožka. Jenže budování hranic je běh na dlouhou trať. Strach funguje jen zdánlivě a krátkodobě.
Děti mají hranice testovat
„Ptejte se sami sebe: O co mi teď doopravdy jde? Je to nutná potřeba, nebo osobní důležitost?“ radí Králová s tím, že je dobré si svoje myšlenky zmapovat. Ani dobře nastavené vnitřní hranice a přirozená autorita ale nezaručí, že vás děti budou vždycky poslouchat. Jejich úkol je trochu jiný. Děti mají podle ní za úkol nastavené hranice občas prověřovat. V bezpečném prostoru zkoušet, kam můžou, a kam už ne. Zkoušet si svět, růst a začít přijímat odpovědnost. Učit se, jak budovat své vlastní hranice, čímž vás nutí, abyste znovu prověřovali a zkoušeli ty své.
„Kdyby se to nedělo, byla by to strašná nuda,“ říká povzbudivě pedagožka. Ano, v tento okamžik si mnozí řekneme, že bychom se bez těch dramat s hranicemi docela obešli, jenže ve skutečnosti víme, že přírodu a společenské tlaky na úspěšné vzorce chování neoblafneme. Také si většinou už uvědomujeme, že dítě nepotřebuje tvrdost diktátora, ale pevnost, která vždycky obsahuje i lásku. Podle Králové to může vypadat nějak takto: „Zlato, tohle ti nedovolím, a pokud to bude potřeba, rozhodnu i bez tebe. Mám o tebe strach a tohle považuju za důležité.“
Domácí trénink
Vedle Nevýchovy u nás řeší moderní výchovu také Zdeňka Šíp Staňková se svým projektem Děti jsou taky lidi. Na Facebooku na vás mohou vypadnout její zábavná a zároveň informačně cenná videa. Často v nich hraje scénku, v níž konverzuje jako dítě i jako rodič. Nejedno z jejích videí se týká i nastavování hranic. „Chci, aby moje děti uměly říct ne. Aby se to mohly naučit, musí to trénovat v bezpečném prostředí s lidmi, kterým důvěřují. S rodiči. Chci, aby slepě nevěřily všemu, co jim někdo řekne. Musím tedy akceptovat, že jsou chvíle, kdy zpochybňují věci, které jim říkám já. Chci, aby si dokázaly chránit svoje hranice, proto musím jejich hranice respektovat i já,“ říká blogerka, propagátorka svobodného a sebeřízeného učení a unschoolingu.
„Chci, aby měly vztahy, které jsou oboustranně dobrovolné a naplňující, proto se musím snažit, aby věděly, že je bezpečné s námi, rodiči, nesouhlasit. Chci, aby věděly, že jejich tělo, mysl, čas i život patří jen jim, a nikdo nemá právo jim je brát. Proto přijímám jejich rozhodnutí nepodílet se na všem, co navrhnu a co chci dělat já. Je to pro nás jako rodiče náročnější cesta než uplatňovat moc a sílu? Někdy možná ano, ale tahle oběť je pro mě maličkost na cestě ve vývoji autonomie mých dětí,“ dodává Šíp Staňková, která je matkou tří dětí. Sama si prošla výchovou, která moc respektující nebyla. „Dokud jsem se chovala, jak maminka chtěla a očekávala, bylo to dobré, a ona se projevovala tak, že mě má ráda. Často se objevuje, že odpíráme lásku dětem za trest. Sama na sobě to někdy vidím, že je pro mě těžké dítě neodmítnout, když se na něj zlobím,“ přiznává blogerka v pořadu Houpačky, který vyšel jako doplněk k podcastové sérii Slušný vychování v Radiu Wave.
V rozhovoru, který rozhodně stojí za poslech, zmiňuje ještě jednu poznámku, která by se dala vyvážit zlatem: „Snažili jsme se doma pořád vymyslet, jak přinutit děti k úklidu. Vymýšleli jsme systémy, rozpisy, ale nic nefungovalo, z čehož byly hádky a frustrace. Teprve když jsem vypustila všechen tlak a obyčejně jsem požádala o spolupráci, že s tímhle potřebuju pomoct, děti se bez problémů zapojily. Děti chtějí přirozeně spolupracovat, dělat něco z donucení nechce nikdo – dospělí, ani děti.“
Ne pro malé dítě
Gabriela Přikrylová, lektorka efektivního rodičovství a autorka instagramového profi lu Vědomá výchova, zase radí, jak říct NE úplně malému dítěti. Podle ní je zásadní, aby to slovo samotné nezaznělo, protože působí téměř jako červený hadr na býka. Malé děti totiž berou ono NE jako defi nitivní neměnnou situaci.
„Neznamená to, že se dítě nenaučí dané NE přijímat. Naučí. Stejně tak jako všichni ostatní, ale adekvátně věku až ve chvíli, kdy je vývojově schopno alespoň částečné regulace emocí, které se pojí se zákazem,“ uvádí lektorka v jednom ze svých příspěvků. Větu „Ne, teď nepůjdeme na hřiště“ zaměňte za „Potřebuji teď dodělat oběd. Až se najíme, a vyspíš se, můžeme jít.“ Dejte dětem konkrétní představu do budoucna, kterou budou schopné pochopit, případně jim splňme jejich touhu alespoň v představách. Takže opět záměna. Místo „Ne, toto ti nekoupím“ zkuste říct „Ty jo, taková hračka vypadá fakt dobře. Úplně chápu, že se ti líbí. Kupovat ji nebudeme. Co bys s ní ale chtěl všechno dělat? Povykládej mi o tom.“
Učte empatii i ty nejmenší
K rozpoznání a stanovení hranic svých i ostatních lidí musejí děti vědět, co chtějí a potřebují, ale i to, co potřebují a chtějí ostatní. „Hranice jsou o porozumění a respektování našich vlastních potřeb a o respektu a porozumění potřebám druhých. Aby to fungovalo, musíme klást důraz na pomoc dětem, aby se naučily rozvíjet empatii a sebeuvědomění,“ říká klinická psycholožka Stephanie Dowd pro Child Mind Institute.
Proč je empatie důležitá? Některým rodičům se může zdát myšlenka, že by učili empatii děti, které si ještě ani neumějí zavázat tkaničku na botách, trochu na hlavu. Jde ale o to, začít pomalu budovat jejich povědomí o ostatních. A zároveň je třeba dětem pomoct, aby se zorientovaly ve vyjadřování vlastních pocitů a stanovování limitů, ačkoli již začínají respektovat, nebo respektují, limity ostatních. Učení sociálních dovedností je vždy nejlepší, když ho můžete dělat v reálném čase. Klidným hlasem se například zeptejte: „Jak si myslíš, že se Marek cítí, když jsi mu vzal hračku?“ Pokud dítě není zrovna lapeno do výbušné emoce, pomůžete mu vžít se do situace druhého člověka.
Procvičování hranic
Jestliže svému dítěti pomůžete vytvořit plán, co dělat, když někdo nerespektuje jeho pocity nebo hranice, hodně mu usnadníte různé budoucí situace. Můžete se například zeptat: „Jakými způsoby bys mohla dát Terezce najevo, že se ti nelíbí, když tě obejme, aniž by se zeptala?“ Projděte si také několik jednoduchých frází, které může dítě použít: „Prosím, přestaň.“ Nebo: „To se mi nelíbí.“
Nastavení hranic s rodiči
Všichni jsme něčí děti a řešení problémů s rodiči může být stresující i v dospělosti. Ani vztahy dospělých lidí nejsou jednoduché, když jedno z nich je dítě a druhé rodič. Jak si nastavit hranice v dospělosti?
Chovejte se s respektem
Udávejte tón rozhovoru tím, že se budete chovat uctivě.
Diskutujte konstruktivně
Jedna studie ukázala, že pokud dospělé děti zaujaly pasivní přístup, kdy se vyhýbaly problému s rodiči, nebo ho akceptovaly, zvýšilo to pravděpodobnost, že propadnou depresi. Pokoušejte se o vedení konstruktivní diskuse.
Zachovejte chladnou hlavu a klid
Vaši rodiče mohou během rozhovoru reagovat nebo se rozčílit. To nemůžete ovlivnit, ale svou reakci už ano. Pokud zůstanete klidní, zvýší se pravděpodobnost, že budou klidní i oni.
Udržujte jednoduchost
Zvolte si jen několik věcí, které chcete řešit, například tu, která vás nejvíce trápí, a na ni se zaměřte.
Dalším způsobem, jak s dítětem mluvit o empatii, je čerpat z oblíbených pohádek a poukazovat na příklady dobrého nebo špatného chování. Pokud je například postava v televizi šikanována, zkuste se zeptat: „Jak si myslíš, že se cítil, když ho ostatní děti označily za tlusťocha? Je vůbec v pořádku někomu takhle říkat?“ Dětem také bez debat pomůže, když vidí, že to, co jim říkáte, také sami dodržujete. U rodičů totiž hledají vodítka k vlastnímu chování. Když slyší, jak se rodiče navzájem ujišťují, že se ten druhý cítí v pohodě, je pravděpodobnější, že se to snadněji naučí také.
Nebudu tě lechtat, je to v pohodě
Děti by měly mít možnost samy rozhodnout, kdy chtějí vyjádřit náklonnost obejmutím nebo polibkem. Babičku odmítnutí políbení možná bude mrzet, ale bude se s tím muset vyrovnat. Zdeňka Staňková má na toto téma zajímavé video, ve kterém srovnává, jak by se asi líbilo dospělé ženě, kdyby jí někdo říkal, že má dát někomu pusu? Dítě přece může místo polibku zamávat, nebo si s druhou osobou podat ruku, zrovna tak, jako to dělá dospělý. Berte prostě hranice dětí vážně. Dospělí je často narušují, aniž by si to uvědomovali. Pokud dítě řekne, že nesnáší lechtání nebo nechce vzít do náruče, neříkejte: „Ale no tak, jen se nedělej!“ Místo toho příště raději řekněte: „Slyším tě a v pohodě, nebudu to dělat.“ Prostě respekt.
