Noční můra i smíření s vlastní smrtelností. Proč letos (ne)chodit na školní sraz?
„Mrcha, vypadá furt stejně.“ „Jejda, koukni, chudák, s tím panděrem a pleší bych ho vůbec nepoznala!“ „A co Karel? Zase nedorazí? Jo, aha, on už nikdy nedorazí…“ Pár vět, které někdy i šeptem, provázejí po letech pořádané školní srazy. Co všechno v nás taková setkání probouzí a proč je někdo přijímá s radostným očekáváním a jiného byste tam nedostali ani párem volů?
Vzpomínám si na svoji babičku, která na sraz své bývalé gymnaziální třídy chodila moc ráda. Těšila se na posezení s bývalými spolužáky, mezi kterými se cítila zase jako mladá holka. Divila jsem se, že společná setkání plánují rok co rok, zatímco my první sraz po maturitě měli snad až po pěti letech. „To víš, nám už se čas krátí, zbývá nás už jen pár. Víc jak rok by pro nás byla příliš dlouhá doba na to, aby naše řady zase o něco neprořídly,“ objasnila mi. Školní sraz jí kromě radosti ze shledání s dávnými kamarády připomínal i smutný, ale neodvratný fakt, že někdo na něj už nikdy nepřijde, a jednou dokonce ani ona sama. Co dalšího nám taková setkání po letech můžou nabídnout?
Návraty do minulosti
Třídní sešlosti nás upomínají nejen na to, že tady jednou nebudeme, ale taky na to, jací jsme být mohli, ale z různých důvodů se takovou bytostí nestali. Jsou připomínkou, někdy trochu hořkou, všech našich životních tužeb a přání, která jsme neproměnili.
Samozřejmě, že některé z nich byly předem určené rozplynout se v kategorii snů, jiné ale svoji šanci nedostaly třeba jen z obyčejného strachu nebo lenosti opustit území komfortní zóny. Anebo z obavy zariskovat, že i když se pustíme do uskutečňování vysněných životních cílů, naše snažení se nakonec může stejně setkat s neúspěchem. Díky setkání s bývalými spolužáky se můžeme shledat se starou verzí sebe sama a podívat se na to, jak moc anebo málo jsme se odklonili od svých dávných představ o tom, co jednou budeme zač a jak budeme žít.
Nostalgie jako dávka analgetika a dopaminu
Srazy nám umožňují ale také nostalgické návraty do minulosti, v nichž může převažovat pozitivní emocionální náboj, a díky nimž můžeme opět prožívat společné zážitky a identitu třídy nebo celé generace. Profesor Mark Griffiths z Nottingham Trent University poznamenává, že školní srazy podporují pocit bezpečí a sounáležitosti, které jsme kdysi zažívali.
Chvíle, když se i po letech společně zasmějeme historkám z lyžáku nebo maturitního plesu, nás dokážou vrátit do bezstarostné minulosti. Navíc taková společná sešlost po letech může být nabídkou ke znovunavázání zpřetrhaných kontaktů a získání nových příležitostí. Ať už se jedná o osobní rovinu, kdy navážeme na dřívější vztahy, ale může jít také o inspirativní „nakopnutí“ k nové práci nebo klidně „jen“ koníčku. Na pozitivní sílu sdílených vzpomínek ze školního období upozorňuje i studie z roku 2020. V té autoři oddělují nostalgii naplněnou hořkostí od té, která nás umí naopak zahřát a potěšit.
Jako ve zlém snu
Zmiňované společné zážitky a vzpomínky jsou ovšem dvojsečnou zbraní. I v salonku restaurace může po letech dojít k obnovení třídní skupinové dynamiky a role sociálních hvězd i outsiderů školních lavic znovu ožijí v plné síle. V případě třídního klauna nebo obletované školní krasavice jde o vítanou záležitost, ovšem šikanovaní a vysmívaní otloukánci pravděpodobně nad doručenou pozvánkou na školní sraz jásat nebudou. Školní srazy zkrátka aktivují staré části naší identity. Ta část nás, která v šestnácti bojovala o uznání, získání místa ve skupině nebo o pozornost oblíbeného spolužáka, se náhle znovu probouzí. Někdy je to ale paradoxně spíš návrat noční můry.
Řada lidí si takové srazy nechá raději v klidu ujít i z jiného jednoduchého důvodu. S bývalými spolužáky si neměli co říct, ani když se pravidelně potkávali v lavicích, tak co by se na tom mělo změnit po desítkách let? Taková posezení považují jen za požírače času i energie a nevidí za nimi nic jiného než povrchní tlachy a přetvářku. Stejně tak lidé s vysokou úrovní sociální úzkosti nebo introverze je vnímají jako vyčerpávající a stresující záležitost, které se nechtějí zbytečně vystavovat. Školní srazy tak, možná pro někoho překvapivě, nebývají jen o vztahu k ostatním, ale především o vztahu k sobě.
Zdroj: autorský článek
