Staráte se o sociální vazby i psychické zdraví partnera? Mankeeping může vztah rozložit
Jako by neměly dost jiných povinností… Ženy často automaticky přebírají zodpovědnost za sociální vazby, emoce i každodenní program svých partnerů. Vědci už mají pro tuto neviditelnou nálož ženám termín: mankeeping.
Představte si, že sedíte v kavárně a slyšíte pár u vedlejšího stolku. Ona mu připomíná, aby nezapomněl na prohlídku u lékaře, a pak mu nastíní víkendový plán pojedou na výlet se společnými přáteli. Jde o „mankeeping", nově pojmenovaný fenomén, který označuje skrytou práci žen v heterosexuálních vztazích. Termín mankeeping poprvé zveřejnili výzkumníci ze Stanfordovy univerzity v roce 2024 ve studii s dlouhým názvem Teoretizace mankeepingu: Úpadek mužských přátelství a práce žen jako strukturální složka genderové nerovnosti. Navázali tak na koncept kinkeepingu, který socioložka Carolyn Rosenthal popsala v roce 1985 jako udržování rodinných vazeb. Ženy prostě častěji plánují setkávání s příbuznými, oslavy narozenin a celkově iniciují rodinnou komunikaci.
Mankeeping rozšiřuje tuto myšlenku na heterosexuální vztahy, v nichž ženy kompenzují mužskou osamělost. Autoři studie zkoumali tři teze: Ženy v nepoměru vyrovnávají nedostatek sociální podpory u mužů. Toto vyrovnávání představuje práci. Tato práce často ženy něco stojí, ať už jde o jejich pohodu, nebo čas. Faktem je, že muži v dnešní době často ztrácejí po škole, práci nebo sportu sociální vazby, což vede k tomu, že se spoléhají výhradně na své partnerky. Výzkumy ukazují, že množství mužských přátelství klesá a ženy kompenzují tento deficit tím, že samy organizují setkávání nebo poskytují emoční podporu. To vytváří nerovnováhu. Ženy do značné míry fungují jako „neplacené terapeutky" pro muže, kteří se bojí otevřít před kamarády kvůli tradičním představám o maskulinitě.
Mrchy z pekel
Neviditelná a nespravedlivá nálož na ramenou žen se stává tématem ve veřejném prostoru i v Česku. Autorky knihy s trefným názvem Přetíženy volně navazují na úspěšnou podcastovou minisérii Mrchy z pekel. Kateřina Trávníček a Martina Mašková knihu napsaly pro ženy, které se dlouhodobě starají o všechno a všechny, ale na tu nejpodstatnější osobu, tedy na sebe, přitom zapomínají.
Prvotní inspirace k napsání knihy vzešla z obrovské odezvy, kterou psychoterapeutka Kateřina Trávníček dostávala na svém Instagramu, když začala otevřeně psát o své „mrše z pekel". Ženy jí v komentářích a zprávách psaly: „To znám. To se mi taky děje. Děkuju za sdílení, hned je mi líp." Ukázalo se, že ten pocit zahlcení, únavy a frustrace, který občas vyústí v emocionální výbuch, není selháním jednotlivce, ale sdílenou zkušeností velkého množství žen.
„Společně jsme pak vytvořily podcast Mrchy z pekel, kde jsme chtěly tento fenomén prozkoumat hlouběji. Jde o moment, kdy žena, která drží a drží, podává výkon ve všech rolích, které zastává, už prostě nevydrží a vybouchne jako natlakovaný papiňák. A pak přijdou výčitky a pocit viny, že to nezvládla tak, jak chtěla. Přišly jsme na to, že jde o univerzální ženskou zkušenost, která má své neurobiologické příčiny a která roste ze společenského podhoubí, v němž žijeme. A vlna reakcí byla ještě větší," říká lékařka a účastnice psychoterapeutického výcviku v biosyntéze Martina Mašková.
Neudržitelné podmínky
Obě terapeutky si uvědomily, že na trhu je sice spousta knih, které ženám radí, jak být efektivnější, výkonnější a celkově „lepší", ale chybí taková, která by jim přinesla především úlevu. Kniha, která by jim na základě vědeckých poznatků z neurobiologie a psychologie vysvětlila, že za své přetížení nemůžou. Že nejsou,rozbité, ale že jejich tělo a nervový systém zcela logicky reagují na neudržitelné podmínky, ve kterých žijeme.
„Chtěly jsme zviditelnit to peklo neviditelné práce, systémových očekávání a senzorického přetížení, na které naše těla reagují," vysvětluje Martina Mašková s tím, že cílem nebylo dát ženám další seznam úkolů, ale nabídnout jim porozumění a soucit k sobě samé, stejně jako možná řešení a cestu ke změně.
Ačkoli terapeutky nepoužívají termín mankeeping, věnují se tomuto konceptu velmi podrobně. Řeší ho v části, která se týká rozloženi mentální zátěže a neviditelné práce. „Z pohledu fungování naší nervové soustavy to znamená, že se žena dostává do chronické aktivace sympatiku a stresové osy. Je neustále v pohotovostním režimu, protože musí předvídat, plánovat a řešit. Koregulace, která má být ve vztahu ze své podstaty vzájemným procesem, kdy si partneři navzájem pomáhají zklidnit nervový systém, se stává jednosměrnou,“ říká lékařka.
Žena se stává hlavním regulátorem pro všechny pro děti i partnera. „Neustále poskytuje containment, tedy bezpečný prostor pro emoce druhých, ale jí samotné se ho nedostává. Nemá se kde opřít, její systém nedostává signál jsem v bezpečí, můžu vypnout. Zůstává tak v napětí, což ji postupně vyčerpává a neumožňuje jí přejít do regeneračního režimu parasympatiku. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se cítí tak přetížená a vyčerpaná a proč existuje takzvané rodičovské vyhoření," dodává Martina Mašková.
A co muži?
Ženy bývají od dětství vychovávány k tomu, aby byly lepidlem rodiny a vztahů, což zahrnuje emoční práci jako řešení konfliktů nebo plánování aktivit. Naopak muži často čelí toxické maskulinitě, která jim brání ve vyjádření zranitelnosti před jinými muži, což vede k homofobním postojům a omezené sociální interakci.
Muži často hledají sounáležitost online v takzvané manosféře, kde influenceři obviňují z jejich problémů feminismus. To brání mužům v navazování reálných přátelství a zvyšuje závislost na partnerkách. V zemích jako Irsko, kde je osamělost nejvyšší, tamní organizace, například Men's Sheds, pomáhají mužům socializovat se na lokální úrovni. Podle ní jsou to opravdu tradiční představy o maskulinitě, které mnohým mužům brání v navazování nových přátelství.
Náročná situace má ještě jeden důsledek. Poslouchání stížností, řešení stresu nebo povzbuzování k sociálním aktivitám ženy vyčerpává a v některých případech vede k tomu, že mnohé volí single život. Americký web Vice.com nedávno upozornil na výzkum společnosti Pew Research, ze kterého vyplývá, že v USA v současné době hledá vztah pouze 38 procent svobodných žen. Mezi svobodnými muži je to 61 procent. Tento rozdíl vypovídá o mnohém. To, co ženy chtějí, přitom není žádná věda. Chtějí společné úsilí. Vzájemnou oporu. Emoční odpovědnost, kterou partner nesmete ze stolu jako nedodělaný úkol ve skupinovém projektu. Když tohle chybí, volí raději samotu než stres. Nebrání se lásce. Brání se tomu, aby byly něčími terapeutkami s benefity.
CO DĚLAT, ABY ŽENY NEBYLY PŘETÍŽENÉ?
Martina Mašková shrnuje rady pro ženy do několika klíčových bodů, které se prolínají celou knihou Přetíženy:
1. Porozumění namísto sebeobviňování: Prvním a nejdůležitějším krokem je pochopit, že vaše pocity nejsou vaším selháním, ale fyziologickou reakcí na přetížení. Když porozumíte tomu, jak funguje váš nervový systém, okno tolerance a senzorické přetížení, můžete k sobě začít být laskavější.
2. Naučte se vnímat signály svého těla: Věnujte pozornost své interocepci neboli vnímání vnitřních signálů těla. Jste hladová? Unavená? Potřebujete na záchod? Cítíte napětí v ramenou? To nejsou banality. To jsou signály, že váš nervový systém je v zátěži. Naučte se rozpoznat, kdy se blížíte k hranici své kapacity, dřív, než dojde k výbuchu.
3. Aktivně regulujte svůj nervový systém: Nečekejte, až pohár přeteče. Vytvořte si své „smyslové brnění“ a používejte techniky smyslové první pomoci. Může to být něco tak prostého jako pět minut ticha se špunty v uších, krátká procházka, opření se o zeď a zavření očí nebo rytmický pohyb. Nejde o to, emoce potlačit, ale dát tělu signál bezpečí, aby mohlo zpomalit.
4. Nastavte si hranice: Říct NE je aktem sebelásky. V knize přinášíme i koncept tzv. „zklamávající mámy“, nebo spíše „někdy zklamávající mámy“. Tím, že se postaráte i o sebe, dáváte svým dětem tu nejcennější lekci: I na potřebách mámy záleží a je v pořádku o sebe pečovat.
5. Přejdete od pomoci ke sdílené zodpovědnosti: Přestaňte být manažerkou, která deleguje úkoly. S partnerem si otevřeně promluvte o neviditelné práci a mentální zátěži. Cílem není, aby vám pomáhal, ale aby převzal plnou zodpovědnost za celé oblasti chodu rodiny.
6. Budujte svou „vesnici“: Nespoléhejte se na partnera jako na jediný zdroj podpory a koregulace. Pečujte o vztahy s kamarádkami, sousedy, v komunitě. Každý bezpečný vztah je záchranným bodem, o který se můžete opřít.
