Český lékař je chronicky nevyspalý člověk, říká Eliška Šedivá
Dlouhé přesčasy, extrémní zodpovědnost a obrovský nápor na psychiku, taková je praxe lékařů a lékařek v českých nemocnicích. Jednou z nich je Eliška Šedivá, chirurgyně Stomatologické kliniky dětí a dospělých v pražském Motole. Jak často jsou lékaři na pokraji vyhoření? A kdy a jak na nás všechny dopadá, když se nevyspí?
V čem české zdravotnictví háže lékařům klacky pod nohy nejvíc?
V množství práce, potom samozřejmě v přesčasech, které lékaři musejí sloužit, ale na první místo bych dala základní plat, který je velmi podhodnocený. Přesčasy jsou tak v podstatě jediná možnost, jak si mohou vydělat normální peníze. Lékařky matky nebo lékař po těžké nemoci, kteří nemohou z objektivních příčin sloužit, jsou závislí jen na základním platu. Navíc má vedení často přístup, že aby se z nových lékařů stali dobří lékaři, musejí hodně sloužit. Takže se to sice všechno rychle naučí, ale jsou pod velkým stresem a časem přepnou na autopilota, kdy se snaží jen přežít, a můžou vyhořet.
Co mezi lékaři spustily vládní debaty o novele zákoníku práce?
Především jsme si všichni uvědomili, že už toho máme dost a chceme lepší zacházení, lepší přístup i lepší peníze. Doktoři jsou neustále na hraně zákona, musíme být absolutně zodpovědní a o všechny se postarat. Jde doslova o život, a pokud bych něco udělala špatně, může to mít fatální následky. Když spálím chleba v pekárně, tak ho vyhodím. Když ale dojde k nějakému pochybení v medicíně, které si doživotně nese jako zátěž dítě nebo i dospělý, budu si to do konce života vyčítat. A za své pochybení můžu jít do vězení nebo dostat zákaz činnosti. To už jdu do extrému, ale v naší práci je nesmírně vysoká zodpovědnost, a musíme k ní mít podmínky.
Kolikrát v měsíci máte volný víkend?
Zhruba dvakrát. Z toho jednou navštěvuji víkendový seminář postklasické homeopatie.
A jak dobrý je unavený lékař, který má volné jen dva víkendy v měsíci?
Velkou roli v tom hraje, jak moc má zkušeností z operací. Pokud půjde o nějaký rutinní výkon, zvládne ho i unavený chirurg. I když je to samozřejmě špatné. Jsou obory, jako například gynekologie, chirurgie, traumatologie a další, kde lékaři operují i v noci a zůstávají v práci i po službě. Někdy jedou 24 hodin v kuse, operují, starají se o pacienty na oddělení, chodí na urgent, řeší komplikace a musejí si najít doslova minuty na to, aby se mohli najíst a napít. Po službě jsme často ve stavu, jako bychom byli pod vlivem alkoholu. Já osobně tomu říkám, že mám v hlavě salát. Vím, že po službě jedu tak na padesát procent, ale samozřejmě musím stihnout spoustu dalších věcí. Obstarat děti, zajít na úřady, na nákup, uklidit, jednoduše normální život. Večer jsem ráda, že padnu do postele. Český lékař je prostě chronicky nevyspalý.
Jak se to projevuje na psychice?
Projevy jsou různé, někdo může mít kruhy pod očima, někdo bude podrážděný a někdo z toho bude mít časem deprese. Záleží na osobnosti. Každý si musí najít psychohygienu, která mu vyhovuje. Jenže to vás na medicíně neučí, stejně jako vás neučí pracovat s časem. Musíte umět odpočívat a nenosit si některé věci do soukromí. Nejdůležitější je naučit se pracovat s emocemi, které se ve zdravotnictví dostávají do naprostého extrému. Kolikrát to přepracovaný zdravotník nezvládne a nemá sílu vidět lidi v čekárně jinak než jako pekař chleba v pekárně, velmi těžko se mu hledá síla pro vlídný přístup. Lékař bez empatie je prostě často jen přepracovaný a vyhořelý.
O syndromu vyhoření
Jak to máte vy, když jste na konci směny unavená, a přivezou zraněné dítě a vystrašeného, hysterického rodiče? Jak řešit současně medicínský problém, emoce rodiče a zároveň emoce dítěte?
Tohle se člověk naučí praxí. Dnes už v podstatě ode dveří dokážu lidi trochu číst, protože na pohotovost chodí lidé z celé sféry sociálních skupin. Zdravotník má navíc na některé situace naučené reakce. Ví, jak lidi uklidnit, jak být diplomat a jak reagovat na agresivitu. Neříkám, že jsme vždycky všichni dokonalí, jsme také jenom lidé, takže někdy zareagujeme neadekvátně, ale opět se na tom podepisuje právě ta přepracovanost a časové možnosti. Když máte plnou čekárnu, nemáte velký časový prostor na dlouhé empatické rozhovory.
Jak často jsou lékaři za svou praxi na pokraji vyhoření?
Určitě to jde ve vlnách. První kolo si vyberou pár let po studiu, protože nejsou na praxi připraveni, mají nějaké představy, a realita je jiná. Ovšem jak by se na ni dalo připravit, nevím. Já to zažila asi dva roky po nástupu do nemocnice a pomohlo mi narození dětí, naučilo mě hospodařit s časem. U někoho to přijde dřív, u jiného později, pak se třeba deset let nic neděje, interval se prodlužuje. Čím déle člověk pracuje, přeprogramuje se, zapomene na představy, se kterými přišel do práce. Psychiatr Miroslav Plzák správně tvrdil, že po deseti letech praxe budeme jiní, protože se měníme, abychom přežili. Možná je to trochu přehnaný výraz, ale musíme se přeprogramovat.
Co vám proti vyhoření funguje?
Žít kvalitní soukromý život. Já jsem dlouho nečekala a první dítě měla ve 27 letech. Jsem za to hrozně ráda, sice dosud nemám atestaci, ale neměnila bych. Spousta lékařek čeká s mateřstvím, až budou mít po atestaci, takže otěhotní třeba v 35 letech. Atestaci uděláte a je vlastně formálně hotovo, ale na děti potřebujete energii, trpělivost.
Jak ale člověk může vést kvalitní soukromý život v kolotoči celovíkendových směn a nekonečných přesčasů?
Když chodím na čtyřiadvacítky do práce, mám pak v podstatě půl dne volno, protože si musím odpočinout a spát. Zvlášť když to vyjde tak, že jste předtím třeba 36 hodin nespala. Mám dvě malé děti, manžela, měla bych zvládat třeba i nějaký koníček, psychohygienu… V takové chvíli je opravdu otázkou, jak vést kvalitní rodinný život. Je pravda, že minimálně do letoška to u mě byl problém, zapomínám sama na sebe. Vím, že na tom musím začít pracovat.
Necítila jste se někdy v tom zápřahu jako špatná máma? A tím nemyslím, že jste jí byla, jen jestli se nedostavil ten pocit.
Jednoznačně tyto pocity byly a jsou. U prvního dítěte, u syna, jsme se s manželem vystřídali na rodičovské. Asi po osmi měsících si hlavní péči převzal on, což bylo náročné zase pro něj. Jenže já jsem v tu dobu vydělávala víc než on, takže jsme to udělali z ekonomických důvodů. A můžu říct, že mi určitě několik měsíců trvalo to přijmout. Uvědomit si, že nejsem špatná máma, ale že dělám to nejlepší, co můžu. Ale je pravda, že výčitky přicházejí a mohou trvat i roky.
Být dokonalá matka, která zvládne všechno perfektně, je dost velký kult. Jako by otec péči o dítě a domácnost nezvládl…
Společenské tlaky nás hodně ovlivňují v rozhodování a v konečném důsledku nás stresují. Je nutné se zastavit a přemýšlet o tom. V čem bude dítě lepší, když se budu hodně stresovat a jednat podle společenských názorů? Snaha o dokonalost může naopak přinést jen těžkosti a ovlivní to chod celé rodiny. Můj syn má poruchu pozornosti, na základní škole zažíval šikanu. Bohužel s řešením šikany státní škola neuměla pracovat, proto syn přestoupil na soukromou školu, kde je šťastný, což je vidět na jeho sebevědomí.
U vašeho manžela navíc propukly psychické problémy. Co se stalo?
Dcera se narodila, když byly synovi čtyři roky. To už jsem na rodičovské zůstala já, protože manžel začal pracovat na dětské pohotovosti, kde to bylo finančně trochu lepší. Když jsem se vrátila do práce, dostali jsme se pod velký tlak kvůli službám, které jsme sloužili oba dva. Čtyři roky jsme jeli v šíleném tempu kombinací služeb, kdy se třeba stalo, že jsme se pět nocí neviděli. Bylo to velmi náročné. Já jsem metabolický typ, v obrovském dlouhodobém stresu tloustnu, dědičně mám predispozice k cukrovce. U manžela má dlouhodobý stres vliv na jeho nervovou soustavu.
Před pár lety dostal panickou ataku a postupně byly ataky častější. Na řadu přišla antidepresiva, pak neurol nebo xanax, a v podstatě se dostal do začarovaného kruhu závislosti na lécích. Pomoc našel až u odborníka, který mu pomohl se s touto situací poprat. Zastavili jsme se, uvědomili si, že žijeme v toxickém kolotoči. Odešel z pohotovosti do ambulantního sektoru. A je to teď super, protože jeden z nás může přizpůsobit čas potřebám dětí. Upřímně, předtím jsem si to až tak moc neuvědomovala a spoustu věcí jsem logisticky házela na manžela – školku, školu… Dnes už dobře vím, že nic se nemá přehánět.
Prohodili jste si genderové role a rozložili mentální zátěž. Jaký je tedy důsledek vašeho rodinného resetu?
Přiznejme si, že ženy matky to mají náročné, a to jak ve zdravotnictví, tak v jiných oborech. Bez svého manžela bych v nemocnici pracovat nemohla. To, že odešel ze služeb, se ukázalo jako správná cesta. Ze všech oddělení, která jsem v nemocnici mohla poznat, je z mého pohledu nejnáročnější práce na dětské a dospělé pohotovosti, a dokonce jsem si pohotovost ve své hlavě přejmenovala na inferno. Nejnáročnější je přitom pro zdravotní sestry a bratry. Přijdou nejvíc do kontaktu s pacienty a s rodiči, musejí podávat informace, zvládat agresivitu lidí, která je opravdu velmi vysoká. Zajímavé je, že to sestřičky na pohotovosti snášejí, jako by to snad ani nevnímaly. Myslím si, že každý, kdo na nemocniční pohotovosti zůstává delší dobu, škodí svému zdraví a své psychice.
Funguje u nás stále kult bílého pláště? Je doktor něco jako polobůh?
Myslím si, že kult bílého pláště si vytvářela společnost dřív. Teď nás lidé berou spíše jako pokladní v supermarketu. Neříkám, že všichni pacienti, a určitě tím nechci říct, že si nás neváží, ale prostě nás vnímají hlavně jako poskytovatele služby. To je v pořádku, nesmírně mi ale vadí, když pacienti zneužívají pohotovost. Nechci přehánět a nemám své tvrzení podložené žádnou studií, ale připadá mi, že pohotovost zneužívá skoro polovina lidí.
Není to také tím, že sloužíte na dětském urgentu? Nepřijdou rodiče často s něčím, co by u sebe neřešili, ale u dítěte se zkrátka víc bojí?
To je možné.
Nedokážu si totiž představit, že bych nevzala na pohotovost dvouleté dítě, které pláče, že ho strašně bolí zuby, a čekala do konce víkendu.
To je samozřejmé. Ale je potřeba říct, že i v takovém případě je naprostým základem prevence. Navíc by vás každý zubař nebo pediatr měl informovat, jak jsou pohotovosti přetížené a kdy je správné je vyhledat. Když má dítě horečku, prostě ji srážíte dolů, a pokud se nic nezhorší, dítě například nezačne modrat, nepřidají se křeče nebo jiné obtíže, máte tři dny počkat, zda horečka neodezní. Až potom stačí zajít do ordinace, případně na pohotovost. Jenže k lékaři dnes přichází řada lidí s dětmi, které mají třeba dvě hodiny vysoké horečky. Místo toho, aby jim podali léky na snížení teploty a počkali, jestli zaberou, jedou hned na pohotovost.
Já jsem zase ten člověk, kterému bylo trapné volat záchranku při ledvinové kolice. Měla jsem pocit, že umírám, a stejně jsem si říkala, že nechci otravovat.
To je zase opačný případ, kdy můžete nebezpečně přestřelit. Jsou lidé, kteří riskují ve vážné situaci, a potom ti, kteří si zavolají záchranku kvůli zaraženým větrům. Oba extrémy jsou špatně.
