Lenka Dusilová: Pocit křivdy z vás dělá oběť a to není dobrý životní program
Lenka Dusilová je zpěvačka, která nehackuje život. Oslavila 50. narozeniny a v každém období se dostala do nějaké slepé uličky, ze které musela najít cestu. Ve své hudbě zpracovává rodinné zátěže a transgenerační vztahy, propojuje zkušenosti lidí skrze sílu emocí.
V prosinci jste oslavila padesátku, vaše nová deska nese název Retrospektiva LD_ 50. Kdy jste si začala říkat, že nastal ten správný čas ohlížet se zpátky?
Zhruba na jaře loňského roku. Rok 2024 byl pro mě trochu náročný. Zastavil mě v budování některých záměrů, a jak se mi přiblížila padesátka, řekla jsem si, že by možná bylo dobré do toho vsunout tento retrospektivní moment. Člověk si tu číslici padesát zpracovává, a to i přesto, že se cítím dobře a nemám pocit, že by se ze mě stávala stará žena. Jen jsem vnímala, že to ve mně nějak pracuje.
Začala jsem si uvědomovat, že je za mnou spousta práce, spousta úsilí, které vygenerovalo tolik krásné hudby, a že je to vlastně svým způsobem výzva. Taky se mi zdálo, že je padesátka skvělá příležitost udělat pořádný hudební mejdan – velký koncert, kde se potkáme se starými hudebními přáteli, kteří pro mě byli zásadní, a potěším přitom letité fanoušky, ti mi občas píšou, že se jim po nějakých obdobích stýská. Začala jsem se probírat variantami, jak bych takovou kompilaci vlastně postavila, a otevřely se přede mnou obrovské možnosti.
Podle jakého klíče jste ji nakonec postavila?
Moje hudební kariéra má spoustu cest. Od té známější Lenky Dusilové, jejíž songy se hrály v médiích, přes spolupráce se slavnějšími kapelami až po sebezkoumání svých vlastností a interakce s velice zajímavými hudebníky, se kterými jsme udělali spoustu zajímavé, spíš minoritnější hudby. Nakonec jsem se rozhodla tu kompilaci postavit víc na známějších skladbách a do nich trochu vsadit věci, které třeba mohou maličko rozšířit obzor posluchačům, ale jsou pořád srozumitelné.
Je to tedy Best of Lenka Dusilová? Protože vy se na hudební scéně pohybujete už přes třicet let. Možná by se to tak dalo říct. Dělám hudbu vlastně už odmalička a v 90. letech přišly zkušenosti
a projekty, které byly pro moji profilaci naprosto zásadní. Navíc si myslím, že už jsem ve věku a v situaci, kdy si můžu trochu dovolit jít sklízet nějaké plody své práce a nestydět se za to, že jsem dělala třeba i mainstreamovější věci. Ono se také není za co stydět. Abych mohla být v hudebním prostoru sama sebou a experimentovat, musela jsem nejdřív projít hudebními zkušenostmi, díky kterým jsem se dostala do všeobecné známosti, což mi dalo svobodu, jsem za to strašně vděčná.
Které z těch období vás nejvíc formovalo, ať už hudebně, nebo lidsky?
Každá z těch dob měla něco do sebe a v každé z nich mi vždycky vylezla na povrch témata, která bylo potřeba řešit. Včetně hledání toho, o čem bych chtěla zpívat. V každém období jsem se dostala do nějaké slepé uličky, ze které jsem potom musela hledat cestu, a v každém jsem musela budovat vztahy. To je podle mě vlastně to nejdůležitější. Hudební uskupení je vysoká psychologie – musíte neustále hledat, jak všechny vaše vlastnosti, názory a povahy vybalancovat, musíte se naučit komunikovat a společně nacházet způsob, jak to vaše hudební dítě, na kterém se všichni podílíte, přivést na svět. Protože pro něj sice každý chcete to nejlepší, ale navzdory tomu se můžete dostávat do situací, které nefungují.
Takže každé to období bylo jedinečné a určitým způsobem mě formovalo, ale kdybych měla vybrat jen jedno, tak to pro mě byla asi doba, kdy jsem objevila, jak pracovat se svým hlasem. Kdy jsem se jakoby osvobodila od nějaké písňové formy a od toho, co je lidem archetypálně blízké. Tam pro mě začalo největší dobrodružství, objevování sebe samotné a potvrzování si nějakých svých schopností.
Co jste při tom objevila?
Sebedůvěru. Jako performerka, hudebnice i jako skladatelka. Také se mi díky tomu otevřela obrovská vizualizace v hudbě a od té doby jsem měla takový vnitřní pocit, že jsem fakt na místě, na kterém mám být. Samozřejmě za tím ale stojí spousta spoluprací s různými zajímavými hudebníky a subjekty. Třeba spolupráce se Spitfire Company a Baromantika mě v mnohém osvobodily od nějakých dogmat, otevřela se mi fantazie bez toho, abych přemýšlela, co si o tom kdo myslí. Nejspíš jsem díky tomu našla nějaký vnitřní koncept, myšlenku a možná i nějaké propojení s hudební terapií.
Jak pro vás funguje hudba jako terapie?
Myslím si, že hudba má obrovskou moc manipulovat emocemi a otevírat je lidem. Proto ji také mají rádi. Přijde mi, že hudba je součástí všeho, co nás provází, a já sama jsem si v určitý moment začala uvědomovat, že mi vlastně pomáhá a že bych bez ní nebyla celistvá. Pro mě jako hudebnici je nesmírně důležité vědomě pracovat s hlasem a dostávat do své tvorby nějaký transgenerační přenos v tom smyslu, že se do ní snažím přinášet inspiraci a imaginaci z osobního života. Dřív jsem tomu nerozuměla a chodila kolem podobných témat jako okolo horké kaše, nevěděla jsem, jak ty věci propojit, ale dnes mám pocit, že se mi to už nějakým způsobem daří a mám i dost silných reakcí od lidí, že to na ně taky funguje.
Přináší vám tohle jen vlastní tvorba, nebo i hudba od jiných interpretů, kterou posloucháte?
Obojí, rozhodně obojí. Mám takový zvyk, že si vždycky ráno při chystání snídaně pustím Radiožurnál, a občas se mi stane, že jsem prostě přeinformovaná. On je to taky takový nešvar dnešní doby, že se na vás odevšad hrnou informace, až vás občas zahltí. V takových chvílích rádio prostě vypnu, pustím si desku, kterou mám ráda, a cítím, jak se mi radikálně změní pocit, jak se mi okamžitě zklidní nervová soustava.
Mluvila jste o tom, že do své hudby dostáváte transgenerační přenosy. Jak dokážete tyto rodinné křivdy nebo situace přenést k posluchačům?
Asi bych nepoužila slovo křivda, to je hrozně silné a dělá to z vás oběť, což není úplně dobrý program, se kterým by měl člověk celý život bojovat, protože mu přináší zbytečně mnoho utrpení a debilních řešení různých krizových situací. Raději pracuji se slovním spojením rodinná zátěž, protože tu si nese snad každý z nás. Všichni jsme do jisté míry vláčeni nějakými okolnostmi, světovými událostmi, věcmi, které naše rodiny obklopují, ať už je to kultura, historie, nebo doba. Všichni jsme tím nějak ovlivňováni a snažíme se v těch náročných situacích přežít.
My, kdo žijeme v této době, zažíváme luxus, že na to nemusíme být sami, že si můžeme říct o pomoc a že už známe nástroje, jak se na tuto zátěž podívat, trochu si ji srovnat v hlavě a třeba s ní pracovat tak, abychom ji nepřenášeli na svoje děti. A právě v tom je pro mě hudba nástrojem, který přináší obrovský prožitek a propojení s něčím, co asi nedokážu úplně popsat. Nicméně vím, že ta síla na lidi působí a dokáže jakýmsi způsobem propojit moje osobní zážitky z rodiny s osobními zážitky toho, kdo tu hudbu poslouchá. Právě přes sílu té emoce.
Jak jste k tomu došla?
Než jsem si to uvědomila, bylo pro mě tvůrčí období složitější. Cítila jsem se, jako bych chodila kolem zavřeného domu, do kterého se nemůžu dostat, mám jen ty klíče, které pootevřou dveře jenom tak na skulinku. Když se pak otevřely, otevřel se s nimi také široký kanál, který teče do minulosti i do budoucnosti a všeobjímá spoustu situací, jež se nám v každodenním životě dějí. To je to, co se do své hudby snažím neprvoplánově dávat, a naštěstí mám kolem sebe vždycky tým, který mi to pomáhá artikulovat, ať už přes hudbu, nebo přes text, a posunout to ještě výš.
Když se ještě ohlédneme do vaší hudební minulosti – vy jste v prvních kapelách začínala jako puberťačka. Jaké to bylo, pohybovat se v šestnácti letech v poměrně mužském světě, kde byli všichni o deset patnáct let starší než vy?
Byla jsem tehdy poměrně dost divoká a svobodná. Měla jsem navíc velkou volnost, protože maminka na nás s bráchou byla sama, hodně pracovala a neměla to jednoduché. Když mi bylo čtrnáct, přišla revoluce a mně se otevřel celý svět. Začala jsem vzhlížet k různým hrdinům, poslouchala všemožnou hudbu a objevovala klubovou scénu, do které jsem strašně chtěla patřit. Vpadla jsem do toho jako patnáctiletá holka úplně po hlavě. A jak mi v tom bylo? No, v té době se to vnímalo jako norma. To, jak se lidé chovali k dětem nebo k ženám, jsme nebyli moc schopní analyzovat, to přišlo až v pozdějším věku a někdy až po mnoha letech, třeba na terapeutických sezeních. To, že jsem máma a vychovávám svoje dítě, občas vytáhne na povrch staré zkušenosti, a mívám strach, zda dokážu svého syna dobře ochránit. Samozřejmě že si čím dál víc uvědomuju, že některé věci byly dost za roh, že kdyby se děly v dnešní době, nebylo by to úplně v pohodě, občas je potřeba si opečovat třeba to, že si někdo dělal srandu z mého ženství. Tenkrát to ale bylo normální. Tvrdé, náročné, ale normální.
Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie, který je právě na stáncích.
Zdroj: autorský rozhovor
