Aneta Langerová: Jsem mnohem víc tím, kým doopravdy jsem, za své chyby se už nestydím
Byla plachá, přitom se postavila před miliony televizních diváků. V sedmnácti vyhrála první ročník soutěže Česko hledá SuperStar, ale zatímco jiní by euforicky slavili, ona se bála. Třesu i očekávání. Zpěvačka Aneta Langerová v otevřeném rozhovoru mluví o síle vnitřní svobody, překračování osobních limitů, laskavosti k sobě samé i o tom, proč je pro ni důležitá psychologická podpora.
Když se vrátíte k období po vítězství v soutěži Česko hledá SuperStar, jak náročné pro vás bylo po psychické stránce?
Cítila jste spíš euforii, nebo tíhu očekávání? Bylo mi sedmnáct, v tom věku byla účast v soutěži a její vítězství docela brutální. A do toho jsem odmalička silný introvert. Tedy odjakživa jsem byla ráda na pódiu, ale stát najednou před kamerami, mluvit s cizími lidmi, odpovídat na jejich otázky, to pro mě bylo náročnější. Nikdy jsem neměla úplně touhu být někde vidět, spíš jsem chtěla zpívat. Do soutěže mě tehdy přihlásil táta, který mi tím chtěl udělat radost, čímž dosáhl přesného opaku. Sestra mě ale vyhecovala, řekla, že budu srab, když to nezkusím, protože zpívám celý život a tohle je velká příležitost. Tak jsem do toho šla.
Co introvertku přiměje, tedy kromě hecování sestry, vylézt opakovaně na pódium? Měla jste nějaké podpůrné triky?
Ze začátku jsem neměla žádné fígle. Byla jsem docela slušné dítě a věděla jsem, že když už jsem na programu, tak tam musím. Na SuperStar jsem spíš byla v nějakém transu – teď je ten čas, tak tam prostě běž a zazpívej, co umíš, co sis připravila. Ale ten můj výraz byl asi nepřítomný a nepřístupný, zpětně se mě lidé ptají, proč jsem se někdy tvářila jako kakabus. No proto, že jsem se strašně bála, měla jsem hroznou trému.
Nepřístupný výraz dobře funguje jako vnitřní sebeobrana.
To ano. Ale fígl v poslední době mám. Když jdu na pódium nebo do nějaké neznámé společnosti, tak si hlídám svůj vnitřní klid a nikoho dovnitř moc nepouštím, což je příjemné, je to dnes asi jediná obrana, kterou mám a kterou jsem natrénovala.
Už jsme na to narazily, ale když jste zvítězila v SuperStar, byla jste velmi mladá. Jak se mladý člověk vyrovnává s tlaky ze všech stran? Pomáhalo vám okolí, nebo jste si tím musela projít spíš sama?
Pomáhalo mi hodně okolí, v prvé řadě jsem měla kolem sebe rodinu, bratr se mnou zůstal dosud. Úplně automaticky si přede mě stoupl, když se na mě vrhali nějací fotografové. Zasáhl, a od té doby je se mnou. Obrovsky mi pomáhá. Kdybych neměla rodinu tak pevnou, jako mám, a kdyby mě během těch soutěžních kol nejezdili podporovat moji přátelé, bylo by to všechno mnohem těžší. Když člověk někoho zná a má k němu důvěru, zklidní se už jen vědomím, že se o něj může opřít a ne jen o sebe, to je hodně důležité. Měla jsem obrovskou podporu z domova i zvenčí, ale přesto jsem se musela učit opírat sama o sebe. Na pódiu je člověk sám.
Řekla jste o sobě a tomto období, že jste se bála dělat chyby. Už se je nebojíte dělat?
Spíš bych řekla, že se za ně na sebe nezlobím. Chyby jsem dělala vždycky a vždycky asi nějaké dělat budu, ale pro mě je hodně důležité, že si je už nevyčítám, že už nejsem k sobě řekla bych až hrubá v psychickém nastavení, že se už tolik nekontroluju a že jsem mnohem víc tím, kým doopravdy jsem, což mi přináší obrovskou sílu, a hlavně mě přivádí k vnitřnímu a životnímu klidu. Už za ty roky také vím, že jedna věc je hudba, a záležitosti týkající se pracovního procesu – což je prostě krásné, mám to strašně ráda, ale že to nejdůležitější můžu hledat úplně jinde v obyčejných věcech, normálních mezilidských vztazích, to mě činí čím dál štastnější. V těch obyčejných věcech spatřuji nejen chyby, ale také hezké věci, které mě neustále něčemu učí a je mi celkově lépe a svobodněji.
Přes svou introverzi svými skutky působíte jako člověk, který se vrhá do výzev a testuje vlastní limity. Mluvíme o hudebním světě, o filmové roli v životopisu ruské básnířky Anny Alexandrovny Barkovové, o roli v muzikálu Touha jménem Einodis. Co bylo vlastně nejtěžším testem vašich osobních limitů a co vám to o vás řeklo?
Některé věci si samozřejmě hodně dlouho rozmýšlím, ale spíš u mě rozhoduje instinkt, řeknu si, že to téma nebo situace se mnou rezonuje, že jsem v životním období, kdy je pro mě adekvátní do něčeho takového vstoupit, posunout své hranice jinam. Nevnímám to ani tolik jako pracovní výzvu, spíš osobní, žene mě zájem, že poznám něco jiného, že se inspiruji. Je to podobné jako cestování. Kdyby člověk žil jen tady a nevycestoval, nepozná cizí kultury a jak se to dělá jinde, a možná že nezíská ani pokoru v samotném bytí. Mně třeba hodně pomáhá jak cestování, tak ty výzvy.
Aby cestování prohloubilo poznání člověka o sobě a o světě, je o překračování osobní komfortní zóny, což se těžko děje při dovolené v resortu, tedy pokud zrovna nejde o seriál Bílý lotos.
Ano, mám ráda cestování po vlastní ose, v resortu není co poznat. Velmi ráda jezdím i neplánovaně, mám třeba jeden naplánovaný výchozí bod a pak se prostě vydám někam, je to spíše intuitivní věc. Myslím, že to hezky vyjadřuje rčení „člověk míní, pánbůh mění“.
Co pro vás bylo nejtěžším testem osobních limitů?
Prošla jsem třeba StarDance, kde jsem byla úplně někým jiným, než jak mě lidé do té doby vnímali. Marek Eben se smál, jestli takhle vypadá alternativní zpěvačka – měla jsem na sobě peří, minisukně a bláznivé třpytky. To byla sama o sobě výzva, ale mě ten tanec strašně bavil. Ale asi nejvíc jsem se za limitem cítila, když jsem hrála v muzikálu Letní scény Divadla Ungelt hraběnku Sidonii Nádhernou, a musela jsem se za ni převléknout, vžít se do ní. Touha jménem Einodis bylo představení s Martou Kubišovou, úplně jiné prostředí, jiný hudební žánr.
Nejednou jste uvedla, jak si vážíte generace Marty Kubišové, co udělala pro dnešní svobodu, sama jste několikrát zpívala Píseň pro Martu. Také jste s producentem Jakubem Zitkem napsala Píseň pro Olgu jako vyznání Olze Havlové. Jaký je dnes svět podle Anety z pohledu osobní svobody?
To je hodně široká otázka. Ale vidím to tak, že některé věci jsou nevyhnutelné a jako společenství lidí se stále něčemu učíme, stejně jako v osobním životě procházíme nějakými zkouškami. Pravda je, že svobodu vidíme asi každý trochu jinak. Nejraději mám svoji vnitřní svobodu, vždycky si říkám, že to je nejspíš to nejdůležitější, na jednotlivcích s osobní svobodou může potom stát ta společenská svoboda. Budovat si svou vnitřní svobodu je pro mě proto zásadní.
A co rychlost, s jakou se svět mění?
Je to pro mě trochu náročné. Někdy se potřebuji někam na chvíli zavřít a některé věci ignorovat, protože je to příliš rychlé. Mám ráda osobní kontakt a nemám ráda anonymní svět. Jsem spokojená, když si lidé sednou u stolu, normálně si povídají a člověk z toho cítí nějakou přímou emoci, vnímá u druhých jejich výraz, energii, což přes nejrůznější technologická zařízení nejde na dálku. Nelíbí se mi ten současný obrovský tlak, že máme být pořád online, myslím si, že se tím vytrácejí důležitá témata a svět se rozmělňuje. Na druhou stranu je třeba technologiím přiznat, že se díky nim můžeme spoustu věcí dozvědět a spoustu věcí si ověřit, sebevzdělávat se. Pořád mi ale v dnešním světě chybí dostatečně široká osobnější zóna, což je jedna z mála věcí, které závidím předchozím generacím.
Měla jste vždy pocit, že chcete být umělkyní s vlastním názorem, nebo jste se na začátku nechala spíš vést ostatními? Kdy jste si řekla, že si chcete určovat směr sama?
Neměla jsem úplně odvahu vyjít s vlastním názorem, protože nikdy jsem před tím nebyla v hudbě tolik ponořená, jako jsem teď, začínala jsem. A dodnes si na různé věci hledám vlastní názor, protože všechno se nějak vyvíjí. Zpočátku jsem hodně dávala na rady muzikantů, jako byl Michal Hrůza nebo Ivan Král, který mě hodně podporoval v mé autorské hudbě, také Honza Muchow, který podpořil mou první autorskou desku, to všechno byli lidé, kteří při mně hudebně stáli.
Jak jste se naučila chránit svou psychickou rovnováhu ve světě, který je často hodně hlučný, rychlý a ne vždy přející?
Dlouho jsem si myslela, že bych to všechno mohla uhlídat a zvládnout sama, akorát při některých tlacích jsem si potřebovala o tom popovídat. Potřebovala jsem nejen své blízké, ale i psychologickou podporu. Terapeut je nezaujatá osoba, vyučená k tomu, aby byla schopná vám otevřít jiné světy a oči, může přinést mnoho dobrého. Člověk ale samozřejmě musí najít někoho, kdo mu sedí.
Nejednou jste mluvila o tom, že jste na sebe vždy byla hodně přísná a nepřipadala jste si dost dobrá. Už jste na sebe laskavější?
Ano, jsem na sebe laskavější a tím pádem jsem laskavější i k ostatním. Podle mě je hodně důležité na tom průběžně pracovat, třeba za podpory nějakého průvodce. Ve dvaceti můžete mít pocit, že všechno víte, že si poradíte, ale pak zjistíte, že to nestačí. Také mě ovlivnil můj předchozí život, měla jsem co řešit a byla jsem ráda, že to můžu někde říct a můžu na tom pracovat. Že můžu přiznat své chyby a že můžu být i sama před sebou třeba tím, kdo někdy zklamal. Člověk dnes věci vidí různými pohledy, ale na laskavosti pracuji už delší dobu intenzivně, bylo to dobré rozhodnutí.
Veřejně jste promluvila o své vztahové orientaci v době, kdy to nebylo v českém prostředí zcela běžné. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Původně jsem neměla v plánu něco říct, protože jsem s tím bojovala sama, byl to pro mě první takový vztah a chtěla jsem ho chránit. Pozornost upřená na mě byla tehdy obrovská, pořád jsem byla veřejně sledovaná, to samozřejmě není příjemné. Jednou se mě ale v rozhovoru pan Špulák zeptal, jak se mi žije s Ivou, což byla moje tehdejší přítelkyně, protože ji znal a protože se to k němu doneslo. A přestože podle mě překročil hranici, řekla jsem jen: „Dobře“, a tak má orientace vyšla najevo.
Cítíte se od coming-outu svobodněji?
Asi se mi ulevilo. Mně se to stalo v devatenácti letech, kdy se člověk usazuje v tom, kým je, co cítí. Já jsem to vždycky měla tak, že muži, ženy všechno bylo fajn, ale ženy v mých citech sehrávaly trochu větší roli. Každý to má procentuálně nějak jinak namíchané, a já jsem to měla tak. Byla jsem ale ráda, že to už nemusím před veřejností skrývat, ačkoli byla doba, kdy se o jiné než heterosexuální orientaci tolik nemluvilo.
Máte pocit, že se naše společnost ve vztahu k LGBTQ+ posunula?
Posun je obrovský v tom, že se o tom bavíme veřejně, to je skvělé. Pak jsou situace, kdy se problematika odlišné sexuální orientace dotkne konkrétně někoho samotného nebo jeho rodiny, a to je pořád často velké překvapení, reakce jsou různé a nebývá to úplně snadné, alespoň tak jsem to zaznamenala já. Uvědomuji si, že se pohybuji v kulturní oblasti, kde to může fungovat jinak než v jiné profesi a na jiném pracovišti, a že od toho se odvíjí má zkušenost, ale já se ve společnosti cítím mnohem lépe a mnohem svobodněji.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří ještě nenašli ke coming-outu odvahu?
Vždycky říkám, že člověk srdci neporučí a že mu musí důvěřovat, srdce z nás nikdo nevyrve. Důležité je si uvědomit, že ho máme jenom jedno. Čím mohu povzbudit mladé lidi, aby do toho šli? Když má člověk dobré přátele, říká se jim to někdy snáz než rodině. To bývá někdy hrozně těžké, protože ne každý má s vlastní rodinou důvěrný vztah. U mě to probíhalo tak hladce, že bych to přála každému. Už jsem měla jenom tátu a chvíli jsem se mu bála svěřit, protože přece jen jsem se s ním nikdy o takových věcech nebavila. Nemluvili jsme o homosexuálních párech, nebylo to pro nás doma téma, a proto jsem nevěděla, jak mu to všechno říct, jak začít. Ale táta byl úplně zlatý. To bylo velké štěstí. Pokud ale rodina nezafunguje dobře, doporučovala bych obrátit se na přátele a získat oporu v nich.
