Za sebe jako Amerikánka: Musíš mít něco, za čím jdeš, i když je to jen iluze
Když bojuješ, musíš mít něco, za čím jdeš, a klidně to může být i iluze. To je podle herečky Pavly Beretové další poselství filmu Amerikánka, hned vedle setkání se s dítětem v sobě bojujícím za to, aby to bylo dobré.
Podtitulem inscenace o Medě Mládkové, kde hraješ hlavní roli, je „Když chceš, můžeš“. Ty sis to upravila na „Když víš, co chceš, můžeš“. Víš, co chceš?
Jak už to tak bývá, ve spoustě věcí mám jasno a v jiných zase vůbec, je to namíchané. Cítím velký rozptyl energie, a když nevím, kam ji nasměrovat, jsou to pro mě vlastně nejkrizovější momenty. Když už se pak ale rozhodnu a někam ji namířím, tak to většinou funguje.
Mění se to v průběhu času? Chceš dnes jiné věci, než jaké jsi měla v hledáčku, třeba když ti bylo dvacet?
Ano, ale pravda je, že některé z těch věcí zůstávají. Tou nejzásadnější, která mě neopouští, je směřování za nějakou autenticitou a svobodou.
Co pro tebe znamená svoboda?
Asi právě možnost být autentická.
Když jsem se připravovala na náš rozhovor a poslouchala různé podcasty s tebou, táhla se všemi červená linka, že máš nabitý diář, pořád pracuješ a na nic jiného vlastně nemáš moc času. Umíš to nějak vybalancovat a odpočívat?
Je pravda, že poslední tři roky pro mě byly docela náročné. Spoustu času mi zabrala Amerikánka, a to nejen kvůli natáčení, ale také proto, že jsme začali velmi intenzivně pracovat s dětmi, které ji s námi natáčely, do toho jsem točila další dva filmy a samozřejmě hrála v divadle. Vlastně už se nějak smiřuju s faktem, že jsem asi trošku workoholik, ale mě moje práce strašně baví, dostávám tak krásné nabídky, že je prostě nejde odmítat a táhne mě to k nim. Takže když potom nějaký volný čas mám, odpočívám tak, že jsem schopná jen ležet a nic nedělat. Hlavně nepřijímat žádné nové informace. V podstatě jsem úplně přestala číst, nedokážu do sebe absorbovat další příběhy, písmenka, mám k tomu úplný odpor. Když už se donutím, tak si přečtu poezii, protože mě tolik nezatíží, ale spíš pozvedne, podobně jako výtvarné umění, které mi dělá dobře. Ráda odjíždím vypnout na chalupu nebo na moje milované Kanáry a taky občas jen tak bloumám po Praze.
Netajíš se tím, že jsi měla od třinácti let dost divokou pubertu. Vyhodili tě kvůli tomu i ze školy, díky čemuž jsi pak nastoupila na Biskupské gymnázium. Tam jsi v sobě objevila víru v Boha. Jakou roli v tvém životě víra hraje?
Myslím si, že úplně zásadní. Je to něco, co mě provází a co je pro mě strašně důležité. Čím jsem starší, tím víc cítím, jak se pro mě víra zbavuje nějakého institucionalismu a dogmat a je daleko více o živém Bohu. Nevím, jak to lépe nazvat, katolické pojmy znějí vždycky podezřele. Mají nános, který se mnou nesouzní, obsah těch slov se vytratil. Bylo potřeba je oprášit a znova se nad nimi zamyslet. Jsou důležité. Pro mě je to nějaký duchovní rozměr, tajemství, něco, co nás přesahuje, co mě provází a formuje.
Rozhovor vznikl na jaře před premiérou filmu Amerikánka:
Přemýšlela jsi někdy nad tím, že kdybys „nezlobila“, tak bys v sobě víru třeba nikdy nenašla?
Těžko říct. Někdy jsou ty věci prostě tak, jak jsou, a všechno má svůj význam. Já vlastně vypadám jako učebnicový případ napraveného hříšníka, že jo, jenže ono to tak úplně není. Ze mě nepřestala být hříšnice ani v momentě, kdy jsem začala věřit v Boha, normálně jsem v tom vzdorování i divokosti pokračovala, ale začalo to nabírat jiné rozměry.
Svoje teologické otázky jsi chodila konzultovat i s knězem a teologem Tomášem Halíkem. Je vlastně ta samotná cesta k přijetí víry trnitá, komplexní? A je možné ji vůbec opravdu pochopit?
Doufám, že ne. Procházela jsem si různými fázemi, obdobím absolutního ticha, meditacemi, četla jsem všechny teologické knihy, které se mi dostaly do rukou, a čím víc jsem na té cestě ušla, tím víc se dostávám k tomu, že pravdivé je tajemství. A že chce velkou odvahu tuhle pravdu v životě přijmout. Ale jestli je to trnité nebo nějakým způsobem útrpné, to nevím, sama na to odpověď nemám. Moc se mi líbí, co píše ve své knize františkánský kněz Richard Rohr, že cesta k Bohu vede buď skrze lásku, nebo přes utrpení. Tak si říkám, že kdyby té lásky bylo dost, tak člověk do utrpení vklouznout třeba vůbec nemusí. Na druhou stranu, já osobně neznám nikoho, kdo by si k víře došel jinak než právě skrze utrpení, i moje osobní cesta byla taková. Nechci, aby to znělo pateticky, ale myslím si, že k pravdivému zkoumání života nějaké to trápení zkrátka patří.
Co ti v utrpení dává sílu? Je to právě víra?
Stoprocentně. Měla jsem ve svém životě chvíle, které pro mě byly opravdu moc těžké, a to, že jsem věřila, bylo jediné, co mě nějak podrželo. Je to o Bohu a nakonec i není. Je to odevzdání, měla jsem pocit, že musím odevzdat i slovo Bůh i víru.
Dá se říct, že když má člověk víru, tak nepotřebuje terapeuta?
To si rozhodně nemyslím. Jsem velký zastánce terapie, zkoumání sama sebe a nacházení toho, jak to doopravdy je. Co je jenom nějaký můj vzorec chování a co se děje na základě vnějších událostí. Pro mě osobně terapie víru doplňuje, něco rozkrývá. A to mám ráda. Vlastně bych řekla, že dobrý kněz by měl být trošku terapeut a že dobrý terapeut dělá někdy až kněžskou práci.
Na gymnáziu jsi byla obklopená katolickou církví, ve které jsi také zůstala. V poslední době právě katolická církev čelí kritice za přílišnou konzervativnost, ať už mluvíme o právu na interrupce, stejnopohlavní svazky, nebo spoustě dalších témat. Jak se k těmto výtkám stavíš ty jako katolička?
Souhlasím s nimi a sama je mám taky. Ve většině případů jsou to pro mě bláboly, kterými nemám chuť se zabývat, a jestli, tak skutečně do hloubky. Za vším se může skrývat něco důležitého. Ale takhle na povrchu to už opravdu nedává smysl. Podstatou víry je pro mě láska a ničemu, co je v rozporu s přijetím člověka v lásce, nevěřím. Já tady nejsem od toho, abych něco soudila a odsuzovala, a věřím, že církev taky ne. Chci věřit tomu, že se ty věci prolomí a přeformulují. Všechno, co se vzdaluje od života a od lidí, je pro mě podezřelé. Vlastně mě i mrzí, že téma církve se vždy obrátí k těmhle tématům, je tam spousta mnohem zajímavějších věcí, které jsou důležité. Já toho našla hodně. Může to být pokladnice, když se člověk nezastaví u tohohle. Přála bych si, aby se to změnilo.
Zmínila jsi, že sis prošla obdobím meditací. Jaký je pro tebe rozdíl mezi meditací a modlitbou? A je vůbec nějaký?
V katolickém jazyce má meditace opravdu trošku jiný význam, mají rozdělenou kontemplaci a meditaci a meditují na text, meditatio znamená „rozjímej Boží slovo“. Myslím, že to vychází od svatého Ignáce. Ve významu, v jakém se tyto pojmy používají, jde prakticky o totéž. Já osobně jsem dospěla ke kontemplativní modlitbě, což je meditace v tichu, ta je úplně stejná jako zenová meditace nebo vipassana. Jde zkrátka jen o hledání prostoru ticha v sobě. Prostoru, kam může vstoupit Bůh.
Co v tom tichu nacházíš?
No, všechno. Já o těchto věcech moc neumím mluvit. Byla jsem třeba na sezeních, kdy čtrnáct dní mlčíte, sedm hodin denně sedíte v meditacích. V momentě, kdy se začnete pokoušet o ticho, zjistíte, že to skoro není možné. Hlava vám neustále jede v nějakých myšlenkách a vy si zkrátka musíte najít pozici, kdy jste v pořádku s tím, že se to děje. Tam, kde je to v pořádku, tam někde začíná růst ticho.
Dokážeš tok myšlenek vypnout úplně, nebo je prostě nezachytáváš?
Myslím si, že vypnout ani nejdou, nebo já tu zkušenost alespoň nemám. Co mě moji průvodci meditací učili, bylo, že o vypnutí myšlenek nejde. Ten první krok je si uvědomit, že jsou. Když se člověk zklidní a zbystří, začne se na ně dívat a vidí, jak je mysl takovou hrající si opičkou. Pořád něco zkouší. To může být, a já na to nemusím nasednout, nemusím na každou myšlenku skočit a nechat se jí unést z přítomnosti. Jeden můj indický mistr říkal, že jsme jako hora a naše myšlenky jako mraky, které pořád plynou. Jde o to, dostat se do momentu hory. Vše plyne a já to pozoruju. To zní jako místo ticha. A když to člověk i jenom na chvíli ucítí, je to překrásné.
Jak dlouho ti trvalo, než ses to naučila?
Nemyslím si, že bych něco uměla. To je daleká cesta. Myslím si, že je to dokonce cesta na celý život a nikdy neskončí. Když se do toho člověk pustí a začne se potkávat sám se sebou, tak neustále nachází nějaké nové mechanismy a věci, které ho rozrušují. Zároveň když se poprvé do meditace pustíte, je to ono. Nemusíte si sedat do lotosového květu, meditovat umí opravdu každý. Je to stejné, jako když jdete a víte, že jdete, nebo když jíte a víte, že jíte. Meditace je jen schopnost bdělosti v normálním životě, schopnost dát větší pozornost tomu, co je tady a teď. To, že člověk medituje vsedě a tichu, ho podle mě jen připravuje a zbystřuje pro to každodenní. Mně se to tak dělo a děje. A baví mě, že právě ta cesta nekončí, je to pořád živé a nové.
Když přejdeme k tvé práci, dostala jsi angažmá do Národního divadla ještě před absolvováním DAMU. Jaké bylo dosáhnout pomyslné nejvyšší mety dřív, než z tebe byla hotová herečka?
Já vlastně nevím. Mně můj život připadá občas úplně neuvěřitelný. První jeviště, na kterém jsem stála, bylo jeviště Národního divadla. To je jako ze sna. Pamatuju si, že to pro mě bylo těžké. Když jsem tu nabídku dostala, vyšla jsem z kanceláře Michala Dočekala, který byl tehdy uměleckým šéfem činohry, a místo toho, abych se radovala, jsem se strašně rozplakala. Vůbec jsem to nedokázala uchopit a jenom jsem si říkala: „Panebože, já mám být herečka Národního divadla? Co tam budu dělat?“ Takže jsem to nejdřív musela zpracovat a pak do toho prostě nasměrovat všechnu svoji energii. Když jsem se rozhodla, že to chci, směr byl jasný. Můj život je opravdu zajímavý. Všeho je dost. Dost toho špatného a dost dobrého.
Za tvého působení v Národním divadle se tam vystřídali už tři umělečtí šéfové a šéfky. Možná to bude znít trošku rouhačsky, ale neříkala sis někdy, že by možná bylo fajn začít v oblastním divadle a dojít do kapličky až časem? Jestli máš vlastně ještě kam jít dál?
To víš, že napadlo. Já si vlastně ale už nejsem jistá, jestli je dnes ještě Národní pro mladé herce meta, po které každý touží. Na druhou stranu přicházím i na to, že spousta lidí, kteří jsou s Národním divadlem nespokojení, by tu možnost do něj nastoupit stejně nikdy neodmítla, takže těžko říct. A kam jít dál? Nevím, určitě chci jít někam dál, ale nemusí to nutně být pryč z Národního. Já to tady miluju, mám ráda genius loci jeho budov, soubor, který je naprosto neskutečný. Jsem strašně rozmazlená tím, že jsem odjakživa hrála s těmi nejlepšími, se kterými na sebe navzájem reagujeme, a že to tady je záruka velké herecké, ale i lidské kvality. Ale je pravda, že občas přemýšlím i nad tím, jestli není čas udělat krok někam jinam, že už jsem tu přece jen osmnáct let. To je třeba zrovna jedno z těch témat, kdy úplně nevím, co vlastně chci, a pořád se v tom nějak motám.
Lidé tě asi nejvíc znají z televizní obrazovky, ať už jako policistku z kriminálek, nebo chatařku ze seriálu Osada. Ty jsi ale byla dlouho hlavně divadelní herečka. Jak složitá byla cesta z divadla do filmu?
Myslíš, co se týče herecké techniky?
Spíš co to zlomilo, že jsi najednou po letech vyšla z divadla před kamery?
Šlo to postupně. Ze začátku jsem dokonce před kameru ani nechtěla. Byla jsem tak zapálená divadelnice, že jsem nic jiného neřešila. K filmu i do televize je poměrně těžké se dostat, protože tvůrci potřebují už nějakým způsobem známé tváře, a pokud jí nejste, musíte mít opravdu štěstí. Takže jsem vděčná Honzovi Prušinovskému a Radku Bajgarovi za to, že mě tenkrát objevili, dali mi svoji důvěru a pomohli mi. Od té doby už víceméně šla jedna věc za druhou a najednou jsem dostala možnost natočit dva velké filmy, které půjdou do kin. Jsem docela rozrušená z toho, jak to dopadlo, jestli jsem to zvládla a jestli mi to projde. Ale už teď můžu říct, že mám tu práci na kameru moc ráda.
Jaké to vlastně je, když tě najednou na prahu čtyřicítky začnou poznávat lidé na ulici? Jak přijímáš pozornost?
Musím se přiznat, že je to pro mě nová role. I když už jsem třeba v televizi byla vidět, tak jsem se od toho všeho spíš držela stranou. Nikdy se mi moc nechtělo se nějak sebeprezentovat, není mi to blízké, nepotřebuju dávat rozhovory do časopisů, chodit do talk show, jenže teď jsem přijala zodpovědnost za projekty, na kterých jsem pracovala, a došlo mi, že pokud je chci podpořit, tak musím být zkrátka vidět. Takže to je něco, co se teď učím a jsem s tím nakonec vlastně v pohodě. Říkám si, že pokud lidi něco zajímá a ptají se, tak proč bych jim to neřekla.
Natáčení filmu Amerikánka trvalo rok. Jde o příběh dívky Emy, kterou opustí máma a ona si postupně projde dětským domovem, pěstounskou péčí i pasťákem. Skončí na ulici, ale i přesto se dokáže postavit na vlastní nohy a po celou dobu si udržet pevný charakter. Jak složité pro tebe bylo vžít se do takové postavy?
No vlastně nebylo. Tohle natáčení mělo jiný průběh než obvykle. Moje největší a nejpodstatnější herecká práce byla v tom, že jsem pracovala se skupinou dětí, které nám ve fi lmu hrály. Měli jsme okolo 50 dětských herců. Byly to děti z dětských domovů i z rodin, ve věku od 3 do 23 let. Amerikánku hrajeme tři, nejmenší Klára Kitto, dospívající Julie Šoucová a nejstarší já. Tím, že jsem byla s holkami pořád na place a vedla je a prožívala s nimi každou scénu, se ve mně nejstarší podoba Amerikánky sama zrodila. Celé natáčení bylo hodně intuitivní a dobrodružné.
Pracovala jsi s nimi v rámci natáčení filmu i inscenace Snowflakes, což je vlastně divadelní prequel filmu Amerikánka?
Obojí, všechno to spolu souvisí a nejde oddělit. Když se začínaly hledat děti do Amerikánky, poprosil mě režisér Viktor Tauš, abych mu je pomohla vybrat. Ve filmu je dětských rolí spousta, byl to opravdu dlouhý casting, takže už na kamerovkách jsem se jim snažila nějak pomáhat, protože je to blbá situace i pro dospělé herce, natož pro děti, které s tím nemají zkušenost. Snažila jsem se vytvořit bezpečný prostor, aby mohly ukázat, co v nich je, a když mě Viktor viděl, napadlo ho, že bych s nimi měla začít dělat workshopy a herecky je koučovat. Nikdy předtím jsem to nedělala, takže to pro mě byla zase nová voda, do které jsem se rozhodla vstoupit.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Jak vlastně vznikl nápad obsadit do dětských rolí i děti z domovů a pěstounské péče místo zkušenějších dětských herců?
Přišel s ním Viktor. Viděl na castinzích třeba dvanáct set dětí, mezi kterými byla spousta takových, co opravdu uměly hrát, ale on o to nestál. Hledal určitou individualitu, autenticitu a nějakou výlučnost. Takže nakonec vybral skupinu dětí, která v uvozovkách nic neuměla, ale všichni byli zajímaví, krásní a silné individuality. Koncept mít ve filmu děti z dětských domovů zkrátka zapadá do toho filmu samotného a umožnil nám propojit dvě různorodé skupiny, které se mohly navzájem inspirovat.
Proč filmu vlastně vznikl „trailer“ v podobě inscenace Snowflakes, kterou hrajete v Jatkách78? Není to paradox, poutat na film do kina divadlem, kam chodí mnohem méně lidí?
Nápad na Snowflakes vznikl už během natáčení. Já jsem děti připravovala spolu s Lucií Žáčkovou, která ve filmu taky hraje. Věděla jsem, že to nemůžu zvládnout sama. Společně i s Viktorem jsme si řekli, že je nechceme učit, jak se má hrát, ale spíš jak existovat, svobodně sám za sebe i v postavě, v situacích, navzájem se poslouchat, umět se napojit, být součástí celku. Šlo nám hodně o to, aby skupina spolu fungovala a bylo mezi ní bezpečí. Už během natáčení jsme viděli, že to mělo smysl, protože ty děti na place byly úžasné. Takže jsme na jednu stranu viděli jejich potenciál a nechtěli tuto naši společnou energii ztratit. Druhou motivací bylo upustit od těžkých emocí, se kterými jsme při natáčení pracovali, vytřást je ze sebe a zaradovat se. Tak vzniklo Snowflakes. Z nápadu na představení pak vznikl nápad na něco jako živý trailer k filmu, a už jsme v tom jeli.
V podcastu Mashup Michaela Rozsypala jsi řekla, že jste dětem také radili, aby při rozhovorech s novináři neříkaly nic, za čím si nestojí nebo u čeho si nejsou jisté, že o tom opravdu chtějí mluvit, protože i když v nich novináři mohou vzbudit pocit, že je zajímají, tak to ve skutečnosti není pravda. Proč si myslíš, že novináře nezajímáš?
Rozumím tomu, na co se ptáš. Nemyslela jsem to tak, že novináře nezajímám, ale že pro ně mají hodnotu jen ty informace, co jim dám. Nejsme kamarádi, nemluvíte se mnou proto, abyste mi pomohli nebo se mnou něco sdíleli. Takže pokud bych ti třeba řekla nějaké svoje nezaléčené trauma, ty ho vezmeš jen jako informaci, otiskneš a uvidí ho spousta lidí. Nebudeme ho spolu nějak sdílet nebo na něm pracovat. Je to dobré, ale spíše takové fastfoodové. Právě tohle jsem našim dětem chtěla předat. Říct jim, že mají v sobě opravdu velké množství věcí, které jsou těžké, a i když jsou zvyklé o nich mluvit, tak by je měly říkat jenom tam, kde se cítí bezpečně.
Rozumím. Co jsi postavě Emy přidala ze sebe a co ses od ní naopak naučila?
Mám pocit, že celá Amerikánka byla pro nás všechny nějakým způsobem terapeutická, a moc bych si přála, aby tak fungovala i na diváky. Myslím si, že celý příběh zavání v podstatě nějakým archetypem, že je o setkání se svým vnitřním dítětem, i když tento pojem používám nerada, protože se v dnešní době omílá až moc často a je dost zavádějící. Takže bych řekla, že je o setkání se s dítětem v sobě, které bojuje o život a jde si za tím, aby to bylo dobré. Plus jsem v Amerikánce objevila ještě jednu věc, která je pro mě důležitá a kterou jsme neustále diskutovali, a to je, že když bojuješ, tak musíš mít něco, za čím si jdeš, a že to klidně může být i iluze. Kdybych to měla vztáhnout třeba na víru v Boha, tak ta mi dává nějakou sílu, něco, za čím jdu. A jak říkají mystici, jakmile v ní postupujete dál, dojdete až do momentu, kdy budete muset pustit i toho Boha, abyste se dostali ke skutečné pravdě. Takže jsem si během natáčení hodně zpracovávala, co pro nás je ten „Bůh“, to, za čím jdeme, co nám dává sílu vybojovat si svoje místo na světě, když jsme ve svém životě došli do momentu, kdy jsme tuhle berličku, tu iluzi, dokázali pustit, a co jsme našli za tím.
Otázka ale je, jestli za tím není zase další iluze. A jestli je vůbec život v iluzi z podstaty špatný, pokud nám v tom je dobře a nikomu tím neubližujeme.
Přesně tak. Myslím si, že pokud mi to dává sílu a smysl, tak je to úplně v pořádku, ale i tak může přijít chvíle, kdy to všechno pustím. Právě tím jsem si během Amerikánky hodně procházela, přemýšlela nad svou bojovnou částí a také si řekla, že už třeba nemusím pořád bojovat. Že můj život byl plný obtíží a ta silná holka ve mně pořád jela a furt si všechno vybojovávala, ale že už nemusí, že už to možná stačilo.
Doporučila bys vidět nejdřív představení Snowflakes a pak film, nebo naopak?
Určitě to jde obojím způsobem, ale koncept je takový, že na Snowflakes se s dětmi seznámíte. Vidíte je na vlastní oči, slyšíte je vyprávět jejich příběhy, sdílíte to společně s nimi a pak už je vidíte na plátně jako hvězdy Amerikánky. Ale když se nejdřív podíváte na film a až pak se s nimi půjdete seznámit do divadla, tak to bude taky fungovat.
Na to budeme mít ostatně času dost, protože premiéra Amerikánky se posunula z konce května na září. Na co se tedy teď na prahu léta těšíš?
Upřímně se těším právě na tu premiéru. Těším se i na Rok vdovy, což je ten druhý fi lm, který jsem natáčela. Ten bude mít premiéru v říjnu, takže mě čeká silný podzim. Letos jsem dokonce odmítla nějaké letní kšefty, protože jsem několik let za sebou pracovala i o prázdninách, takže se těším, že toho nebudu mít tolik a budu moct odjet na chalupu k Ohři a mít pro sebe prostě jenom nějaký obyčejný čas. A zároveň se velmi těším i na všechny nové věci, co přijdou.
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/2024"
