V divadle bych jako klaunka byla marná, patřím do nemocnice, říká Tereza Jarčevská
Tereza Jarčevská má angažmá v Národním divadle a zároveň je zdravotní klaunkou. A jak sama říká, jsou to její dvě rovnocenná občanská povolání. Jak se liší hraní v nemocnici a v Národním? Bojí se sama klaunů a co všechno dokážou v nemocnici takový legrační pán a paní udělat?
Kdy se stalo, že jste si uvědomila, že jste napůl herečka a napůl klaunka?
Já jsem to tak měla asi vždycky. Od studií jsem měla vedle herectví touhu nebo potřebu dělat něco, co má ještě další přesah. A i když mi hodně lidí tvrdilo, že herectví takový benefit má, protože si lidé v divadle mohou odpočinout nebo je může oslovit i posunout nějaký příběh, pro mě to bylo málo.
A to klaunování si mě tak nějak našlo. Během studií jsem na nějakou práci pro společnost myslela spíš teoreticky – jestli by to měla být ekologie nebo sociální služby –, hlavně jsem řešila, jak se uživit, takže jsem čas mimo školu trávila na brigádách. Ale pak, během angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, jsem někde viděla inzerát, že Zdravotní klaun rozšiřuje svůj tým. A já jsem hned věděla, že to musím zkusit.
Věděla jste o té profesi něco, když jste šla na konkurz?
Ano, něco jsem věděla od kolegyně. A už na konkurzu jsem si říkala, že bych moc stála o to, aby to vyšlo. A oni mě vzali. Někdy říkám, že to byla láska na první pohled. Od začátku mi všechno sedlo, lidé, atmosféra v týmu, jak organizace funguje. Taky jsem šťastná, že v té práci mohu být tvůrčí, že do ní mohu vnést i své zkušenosti, které nabírám v divadle. A naopak. Že se obě ty práce navzájem obohacují.
Tereza Jarčevská
Narodila se v Ostravě. Hrála v Moravském divadle v Olomouci a v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, v současné době je v angažmá v Národní divadle v Praze.
Je držitelkou ceny Thálie za rok 2013 i Ceny Alfréda Radoka. Touha spojit umění se smysluplnou věcí ji přivedla až ke Zdravotnímu klaunovi, kde působí jako charismatická zástupkyně primáře MUDr. Kikislava Kyslíková.
To skoro znělo, jako byste se bála, že vás nevezmou.
No jasně, že jsem se bála. Tehdy se nás hlásilo 15 a do ostravského týmu nás vybrali asi 4. Teď se hlásí třeba 100 lidí a vezmou jednoho. Někdy si říkám, že by mě teď třeba ani nevzali.
Co musí tedy zájemce o klaunování na konkurzu ukázat? Musí to být herec?
Nemusí, nějaké umělecké nebo herecké předpoklady jsou samozřejmě žádoucí, ale ne hlavní. Spíše se tam zkoumá, jak je ten člověk ochoten sám se sebou pracovat, jestli zvládá nějak se otevřít novým situacím, vnímat druhého a také v sobě vylovit nějaký klaunský potenciál. Ono se to dost špatně popisuje, ale možná tam také hraje roli nějaká schopnost hrát si, umět se dívat na svět i dětskýma očima a možná také touha hledat nějaké nadšení nebo překvapení.
A pak je důležité, aby ten člověk měl nějakou sociální inteligenci a empatii a také schopnost pracovat ve stresovém prostředí a nějak se s tím vyrovnat. Protože na to je třeba se připravit – nejčastěji jste vrženi do situace, kdy ani dítě, ani jeho rodiče nejsou v psychické pohodě.
Co má v takové chvíli klaun „za úkol“?
Asi nejvíc jde o to, změnit atmosféru a pomoct oživit v dítěti nějakou životní sílu, vitalitu, pomoci mu rozvzpomenout se na jeho zdravé já. Aby nemoc nedominovala v jeho životě, ukázat mu, že se může smát, myslet na hezké věci nebo dělat blbiny. I přesto, že má třeba těžkou nemoc nebo špatnou prognózu. Možná i třeba odvést na chvíli od nemoci pozornost. A když se povede, že se dítě zasměje, tak je to skvělý.
Některé děti se ale kvůli nemoci ani smát nemohou. V tom případě je důležité sledovat, jestli se v pokoji změnila atmosféra, jestli dítě třeba něco na chvíli zaujalo. Pak je i toto velká výhra.
Jindy jsou třeba přítomni i rodiče, ti si během klaunování mohou třeba vydechnout a načerpat síly, protože často bývají s dítětem v nemocnici 24 hodin denně. Nakonec klaun může i odlehčit atmosféru v nemocnici.
Klaun je ale zároveň postavou jednoho z nejznámějších hororů a lidé se jich často bojí. Pracujete s tím nějak?
Jsem si vědoma toho, že klauni mohou být vnímáni negativně. A rozumím tomu, když vidím nějakého klauna třeba na pouti v křiklavém oblečení, s červenou parukou, namalovaného tak, že mu nevidíte obličej, samotné je mi to nepříjemné. A taky to není moje oblíbená postava, kdybych třeba měla dělat klaunku na divadle, byla bych úplně marná.
V nemocnici je to ale úplně jiná disciplína. Jako klauni a klaunky si dáváme velký pozor, abychom nepůsobili agresivně. Nemáme namalovaný obličej, jen červený nos. Pod lékařským pláštěm máme barevné oblečení, ale nijak křiklavé. Chceme být vlastně jako lékař, ale takový, se kterým je sranda, se kterým můžete dělat blbiny.
Zdravotní klaun
Zdravotní klaun je dobročinná organizace, která od roku 2001 pomáhá zejména dětským, ale i geriatrickým pacientům procházet procesem léčby s úsměvem. Posláním Zdravotního klauna je přinášet radost, dobrou náladu, a především naději na místa, kde se jich příliš nedostává. Jsou to hlavně dětské nemocniční pokoje, specializované ambulance, domácnosti pečující o těžce nemocné děti.
Cílem Zdravotního klauna je odbourávat stres nejen malých pacientů, ale i jejich rodičů a příbuzných, kromě toho ale také zkvalitňovat podzim života seniorům v geriatrických zařízeních a v neposlední řadě vyvést ze stereotypu i samotný zdravotnický personál.
V České republice aktuálně působí 94 profesionálních Zdravotních klaunů, kteří pravidelně navštěvují 66 nemocnic, 11 domovů pro seniory a 1 hospic.
Jak to přesně probíhá? Chodíte za dětmi jen po předchozí domluvě?
S každým oddělením máme domluvený konkrétní den a hodinu, rodiče i děti vědí, že přijdou klauni. Všechny klauniády začínají na sesterně, od personálu se dozvíme, jak na tom kteří pacienti jsou, kam třeba vůbec nechodit, kdo se na nás naopak těší, kde být třeba hodně jemní a podobně. Pak už zaťukáme na dveře, a když dostaneme povolení vejít, vejdeme. Pak už jen sledujeme, jaká je atmosféra v pokoji, a snažíme se na ni reagovat.
To je asi úplně jiné hraní než pak v divadle, kde je to každý večer dané.
Vlastně úplně ne. Při zkoušení, byť má režisér nějakou představu, tak stejně hledáte, reagujete na ostatní, zkoušíte. Ani představení nejsou všechna stejná. I to je živé, vy máte vlastně jasný cíl, ale pokaždé to hrajete malinko jinak. Stále tomu dodáváte život.
Jaká jste vy osobně divačka? Jaké divadlo máte ráda?
Já osobně hledám příběhy, které se mě dotknou, něčím mě osloví, ukážou mi třeba nějaký nový pohled nebo vnímání věcí. Mám ráda takové inscenace, které se dokážou přes smích dotknout i těžkých věcí, silného příběhu. To hrozně oceňuji, když se někdo umí přes nadhled nebo nadsázku dostat i ke složitějším tématům.
Zároveň mám ráda, když mě to představení uchvátí a odpoutá a já zapomenu, kde jsem. Teď se ale jako divačka v hledišti moc nevyskytuji, mám dvouleté dítě, takže když jsem večer pryč, tak spíš na jevišti. Ale to přijde.
V pomáhajících profesích se často skloňuje syndrom vyhoření. Myslíte na to a staráte se o své duševní zdraví?
Ano, to musím. Vím, že mi pomáhá být v přírodě, dlouhé procházky, tam si hodně srovnám mysl.
A děláte to automaticky, nebo na to musíte vědomě myslet?
Musím na to myslet, už jsem se párkrát dostala hodně na hranu, nebo spíš za ni, kdy jsem hodně pracovala, ale také jsem byla hodně unavená. V tomto směru tedy asi žádnou autoregulaci nemám, ačkoli ona se nám nedávno narodila – s dítětem už si více rozmýšlím, čemu věnuji svoji energii a čas.
