Původně prodavačka, nyní Sestra roku. Kristýna Čivrná věří, že kde je vůle, je i cesta
Pro letošní Sestru roku, Kristýnu Čivrnou, je její práce nejen povoláním, ale především posláním. Jak sama říká: „Když se pacient nechce postavit na nohy, nezmůžete nic.“ Její přístup k pacientům není pouze o odborné péči, ale i o empatii a lidskosti. Cesta, kterou si zvolila, nebyla jednoduchá – z původní kariéry v obchodě se rozhodla věnovat zdravotnictví a dnes s hrdostí pomáhá těm, kteří to nejvíce potřebují.
Získala jste ocenění Sestra roku 2024. Co to pro vás znamená?
Za mě je ocenění Sestry roku v přímé ošetřovatelské péči důkazem toho, že svoji práci odvádím dobře. Myslím si, že můj osobní příběh může být pro mnohé motivací.
Původně jste pracovala v obchodě, až po této zkušenosti jste se stala zdravotní sestrou. Proč jste se takto rozhodla?
Práce v potravinářském průmyslu už mi přestala dávat smysl. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového a cítit se více prospěšná. Nyní mám společně s lékaři možnost se významně podílet na zlepšení zdravotního stavu pacienta, a to mi smysl dává.
Odpovídaly vaše představy o tomto povolání realitě, nebo vás něco překvapilo?
Když studujete, a plnění praxe ve zdravotnictví máte před sebou, tak si při nástupu do praxe vždy řeknete, že spousta věcí neodpovídá tomu, co jste „naposlouchali ve školní lavici“, to vám řekne asi každý zdravotník. Dnes už mě dokáže překvapit jen máloco. Přesto mě stále zaráží přístup některých rodin hospitalizovaných pacientů k nim samotným i k personálu. Bohužel se stále setkáváme s přesvědčením, že péče o jejich blízké je výhradně naší odpovědností, a ne jejich, přestože právě tito pacienti touží po návratu domů.
Myslíte si, že váš přístup, ať už třeba celého oddělení, nebo váš osobně, je něčím specifický?
Myslím, že vzhledem k tomu, že hospitalizace pacientů na oddělení následné péče je dlouhodobá, je z naší strany nutné dobře znát a plnit potřeby našich pacientů tak, aby jejich hospitalizace u nás byla co nejméně zatěžující. Naše práce je i zajistit, v součinnosti se sociální pracovnicí, podávání žádostí do domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem nebo návrat do domácího ošetřování se zajištěním terénních pečovatelských služeb. Záleží nám na tom, aby bylo o pacienty, které propouštíme domů, postaráno i v domácím prostředí.
Vaše motto zní „Kde je vůle, je i cesta“. Jak se to ve vaší praxi konkrétně projevuje?
V hodně případech jsem se ve zdravotnictví přesvědčila, že nejdůležitější je to, co chce sám pacient. Když se nebude chtít podílet na tom, aby se znovu postavil na nohy a chodil, nebude tomu tak. Vy jako zdravotník pak nezmůžete nic.
Když pacienty znáte, dá se s tím dobře pracovat. V době, kdy je někdo v nemocnici, je šťastná chvíle i to, že si k němu sednete na postel a prohlédnete si s ním rodinné fotoalbum.
Máte osvědčené způsoby, jak s pacienty i rodinami komunikovat v těžkých chvílích?
Osvědčené mám to, že je důležité rodiny o všem informovat a komunikovat s nimi i v případě, když se samy neptají. V případě informací ohledně zdravotního stavu pacientů přichází na řadu komunikace ze strany lékaře.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
V minulosti jste pracovala v Alzheimer Home, teď působíte jako vrchní sestra na oddělení následné péče a rehabilitace. V čem spočívá vaše práce nyní?
Moje role, podobně jako role každé vrchní sestry, spočívá především v řízení a zodpovědnosti za bezproblémový chod celého oddělení. V oblasti následné péče se zaměřujeme především na poskytování kvalitní ošetřovatelské a rehabilitační péče, zejména u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů. Na oddělení následné rehabilitační péče zahajujeme s pacienty intenzivní rehabilitační program již v rané fázi po ortopedických či chirurgických zákrocích. Naším cílem je, aby se pacienti mohli co nejrychleji a v co nejlepší kondici vrátit do domácího prostředí.
Jak se liší vaše současná práce od té s lidmi s Alzheimerovou chorobou?
Vcelku je to tak, že práce s lidmi s Alzheimerovou chorobou je dobrou průpravou pro práci na následné péči. Práce v Alzheimer Home je trochu jiná v tom, že klienti jsou tam „doma“. Ráno se převlečou do domácího oblečení a celý den mají aktivizační činnosti. V případě zhoršení zdravotního stavu se překládají do zdravotnických zařízení.
Na otevření nového oddělení následné rehabilitační péče jste se podílela od samého začátku. Jaké bylo, mít možnost to ovlivnit?
Byla to určitě výzva. Společně s primářem oddělení jsem měla možnost nastavit chod oddělení tak, aby všichni na oddělení mohli pracovat efektivně. Pořadník pro pacienty, kteří u nás chtějí trávit rehabilitační pobyt, je aktuálně plný do května následujícího roku. To je pro mě zpětná vazba, že je chod oddělení dobře nastaven.
Můžete se s námi podělit o nějaký příběh, který vám dává smysl vaší práce?
Takových je hodně. Není to tak dávno, kdy byl u nás hospitalizovaný mladý pacient, který je po pádu na koloběžce upoután na invalidní vozík a doživotně odkázán na péči druhé osoby. Nebyl den, kdy bych k němu na pokoj neotevřela dveře a on mi s úsměvem nepopřál dobré ráno.
V současné době se hovoří o nedostatku sester a o tom, že časem bude problém ještě větší. Ale například v Praze je o zdravotnické školy velký zájem a poptávka převyšuje nabídku. Tušíte, kde je problém?
Popravdě, tu samou otázku si pokládám i já. Problém může být jistě i v systému vzdělávání sester, ale ten my nezměníme. Osobně mám za sebou 9 let dálkového studia. Práci ve vrchlabské nemocnici bych za práci ve fakultní nemocnici nevyměnila.
Psychická zátěž ve zdravotnictví je velkým tématem. Co vám osobně pomáhá zvládat stres?
Naučit se zvládat stres se mi podařilo až po šesti letech odpracovaných ve zdravotnictví, kdy jsem si uvědomila, že „tahat“ si práci domů není rozumné. Ti, kteří na vás doma čekají, se na vás těší a určitě nechtějí denně poslouchat, co se dělo na pracovišti. Určitě je dobré mít i přátele mimo obor zdravotnictví, protože pak nehrozí to, že komunikace mezi vámi bude jen o něm. Nástroj k čisté hlavě je pro mě jít se po práci nebo v době volna projít nebo si zaběhat.
Každoročně se účastníte zkoušek studentů oboru ošetřovatel. Jak vnímáte nové generace, které přicházejí do zdravotnictví?
Někdy mívám smíšené pocity. Nedávno jsem měla společně s hlavní sestrou vrchlabské nemocnice schůzku s ředitelem školy, kterou budoucí ošetřovatelé navštěvují. Kromě jiného se probírala možnost zvýšit kritéria pro přijetí do tohoto oboru, protože jen 50 %, z již vyučených ošetřovatelek, pracuje ve zdravotnictví nebo v sociálních službách. Problémem je i to, že u spousty studentů to byla volba rodičů, aby jejich děti šly studovat tento obor, samotní studenti by volili obor jiný.
Co byste poradila začínajícím zdravotním sestrám, které chtějí být také úspěšné v současném náročném a rychle se měnícím zdravotnictví?
U sester je za mě určitě důležité si neustále doplňovat vzdělání, právě kvůli rychle se měnícímu systému ve zdravotnictví. A aby se nevzdávaly. Když je nenaplňuje práce na jednom oddělení, měly by zkusit oddělení jiné, protože každá z nás je něčím specifická. Jsou případy, kdy je sestra z akutních lůžek dnes vrchní sestrou v domově se zvláštním režimem, protože chtěla změnu. Je stále součástí zdravotnictví a je spokojená.
Kdybyste jako součást ceny měla i tři přání, co byste změnila tak, aby se zdravotní sestry měly lépe?
Zastávám názor, že se u nás sestry nemají špatně. Vždy, když se blíží konec roku, si se sestrami z mého oddělení individuálně sednu a s každou z nich probírám uplynulý rok. Vrchlabská nemocnice jde neskutečně dopředu a ony to velice dobře vnímají.
Velmi pozitivně je vnímáno i to, že je na jejich podněty včasně reagováno. Moje tři přání pro všechny sestry by přece jen byla, aby měly vždy možnost být někým vyslechnuty, aby díky modernizaci měly možnost pracovat s moderním přístrojovým vybavením a aby měly možnost trávit dostatek času se svými nejbližšími.
