Nemusím už jet na doraz, teď je pro mě důležité mé mentální zdraví, říká Eva Puskarčíková
Česká biatlonistka Eva Puskarčíková pochází ze severočeského Harrachova. Během své kariéry dosáhla významných úspěchů, včetně bronzové medaile ve štafetě na Zimních olympijských hrách 2014 v Soči a bronzu ve smíšené štafetě na Mistrovství světa v roce 2020 v Antholzu. Po ukončení aktivní kariéry v roce 2022 se stala v roce 2024 maminkou.
Evo, co Vás přivedlo k biatlonu a jaké byly Vaše začátky v tomto sportu?
K biatlonu, ze začátku vůbec ke sportu jsem se dostala již jako malá díky kamarádům. Všichni začali chodit do kroužku běžeckého lyžování a á si neměla s kým venku hrát. Takže jsem začala taky. Jak léta plynula, kamarádi ze sportu postupně odcházeli, já pokračovala. Už jsem v tom začala vidět zálibu i sama za sebe. K Biatlonu jsem se dostala posléze, když mi bylo asi 13 let. Tenkrát jsem začala ještě v kategoriích, kde se střílí se vzduchovkou. Na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou jsem poté pokračovala v biatlonu s malorážnou zbraní a a odtud vedla má cesta přes juniorský výběr až do reprezentačního týmu.
Který moment své kariéry považujete za nejvýznamnější a proč?
Nejvýznamnější moment mé kariéry bylo zřejmě rozhodnutí jít z běžeckého lyžování na biatlon. Poté, jako zlomový rok považuji rok 2013, kdy jsem si poprvé vyjela nominaci na Světový pohár a prvními kariérními body si také zajistila nominaci na Olympijské hry v Sochi. Poté mám v paměti celou sezónu, kdy jsme s holkami v roce 2014/2015 získaly Křišťálový glóbus. Ve štafetě se ta radost vždycky násobí, o to je to krásnější.
Jaké výzvy jste musela překonávat během své sportovní kariéry a jak Vás to ovlivnilo?
Výzev bylo mnoho. Po skloubení studia na sportovním gymnáziu a vysoké škole až po osobní život. Co se týče studia, to trvalo velice dlouho. Defacto jsem studovala až do 30let to, co jiní končí ve 26 letech. Časová vytíženost a spoustu času v zahraničí zapříčinily, že jsem musela hodně rozkládat ročníky a posouvat zkoušková období. Ač to mentálně dost bolelo, a jela jsem na morál, dostudovala jsem úspěšně a jsem za to ráda. Je velmi důležité, aby také vrcholoví sportovci krom sportu měli i jinou možnost realizace v budoucnu, protože vrcholový sport tu nebude navždy.
Co vás aktuálně zaměstnává a naplňuje?
Kromě péče o syna jsem se v roce 2024 stala ambasadorkou H2 Vibe. Když jsem úplně poprvé slyšela o jejich produktech, vůbec jsem o této technologii nic nevěděla. Po delším zkoumání mě to velmi zaujalo a chtěla si ty účinky vyzkoušet. Pro mě, která jsem tělem i duší stále velmi sportovně aktivní, vidím v takových chytrých produktech výborné pomocníky. Hlavními benefity vodíkové vody je, že tento nápoj je obohacený molekulárním vodíkem, který přirozeně podporuje správné fungování organismu. Díky svým antioxidačním vlastnostem pomáhá tělu lépe zvládat každodenní zátěž, regenerovat a udržovat rovnováhu. Toto jsou základní kameny všeho a to nejen pro sportovce. Stačí doma zapnout generátor a můžete se těšit z připravené sklenice vody. Ráda si ji dám po sportování nebo večer před spaním a také jí zapíjím léky při bolesti břicha nebo na migrénu. Přijde mi, že léky začnou zabírat rychleji.
Jak vnímáte důležitost regenerace a péče o tělo po náročné sportovní kariéře?
Mé tělo bylo po 20 letech vrcholového sportování už opravdu hodně zhuntované. Když jsem skončila, pokračovala jsem v hobby sportování i nadále, ale opravdu lépe jsem se začala cítit třeba až tak po roce. Ze zkušenosti z vrcholového prostředí vím, že regenerace je alfa a omega všeho. Nejen fyzická, ale také mentální. Na to se snažím myslet i teď, kdy jsem mámou syna a je to s ním někdy opravdu náročné. To ale asi říkat nemusím, to asi každý rodič ví. (smích)
Jak jste to měla po porodu?
Po porodu to bylo velmi náročné a cca 5 měsíců trvalo, než jsem začala mít vyloženě chuť na větší výkony, než jen procházka s kočárem. A vlastně i to je strašně super, pořád je to pohyb. To si musím někdy připomínat, protože má hlava někdy zapomíná, že už to není postaveno na výkonu, ale dobrém pocitu a zdraví. Opravdu plná sil a vyloženě chuti se jít zase proběhnout se cítím poslední měsíce a jsem z toho nadšená, je to jako se znovu nadechnout. Nemusím už jet na doraz a nemusím jít ani když je venku ošklivo. Dělám si to prostě hezké a když opravdu chci.
Pro mě je teď důležité pokračovat v jakési rutinně pohybu i regenerace, jako jsem zvyklá po celý život, protože mé tělo to prostě potřebuje. Je to důležité jak pro moje mentální zdraví, tak pro tělo. Zastavit se úplně, byl by to pro něj asi nepřirozený šok. Sport sám o sobě je pro mě také jakousi formou v regenerace, aktivní regenerace. Ta pasivní je to, abych tělu dodávala potřebnou výživu a dostatek spánku.
Co byste poradila mladým sportovcům, kteří se chtějí věnovat biatlonu nebo jinému vrcholovému sportu?
Já bych jim moc ráda vzkázala, aby hlavně poslouchali své pocity. Aby se nebáli komunikovat s trenéry a na první místo řadili vždycky sami sebe. Někdy je s nimi ta komunikace náročná, ale věřím teď, s nástupem nových generací trenérů, kteří jsou více otevření diskuzi a novým poznatkům, se to postupně mění. Stejně tak se nemusí zajímat o to, co si myslí druzí, protože to jediné důležité je to, co si o sobě myslí oni sami a jak si jdou za svými sny. Nic není nemožné a vše potřebuje svůj čas.
Pokud se pro cestu vrcholového sportu rozhodnou a náhodou to nevyjde, ať pamatují, že hodnota člověka není tvořena jeho výsledky v soutěžích. To nej, co nám sport dává jsou pak ty zážitky a vzpomínky. Ze spousty závodů si nepamatuji výsledek, nebo to, jak těžké to bylo, ale to, jak jsem tam byla šťastná, čemu jsme se tam onehdy tak nasmáli, a doteď vidím obličeje těch kamarádů, se kterými jsme to vše zažívali.
