Markéta Stehlíková: S věkem přichází sebejistota
Dnešní děti to mají o hodně těžší. Pod nesmírný tlak je dostává obrovská spousta možností a nutnost se rozhodovat. Výhodou je, že generace jejich rodičů je více volnomyšlenkářská, respektující. Tak to vidí herečka a matka Markéta Stehlíková.
Hlavním tématem tohoto čísla je to, co spojuje a rozděluje generace. Máte pocit, že ztrácíme společnou řeč?
Těžko říct. Často se ale nad tím zamýšlím. S blížící se čtyřicítkou se mi například mění okruh přátel. Najednou jako bych s kamarády, které jsem měla doteď, tak trochu ztrácela komunikaci a řeším, jestli je to mnou, nebo čím by to vlastně mohlo být. Poslední dobou vlastně víc tíhnu ke starším lidem, kteří mají nějakou jinou životní zkušenost.
Někdo má naopak s blížící se čtyřicítkou tendenci tíhnout spíš k mladším lidem.
Já si s lidmi, kterým je tak do třicítky, připadám strašně stará. Samozřejmě se zajímám o jejich témata a snažím se být součástí toho dění, ale přijde mi, že řeší trošku jiné problémy než já.
Jaké problémy to jsou?
Tak o tom by určitě dokázal lépe mluvit nějaký sociolog. Každopádně já se nacházím v jiné životní situaci. Nevnímám to jako problém, spíš si užívám konkrétní čas, ať už pracovní, nebo soukromý. Poprvé v životě například v práci zažívám sebevědomý pocit, který jsem doteď neměla. Dřív jsem se hodně trápila a podceňovala. Když mě někdo pochválil, měla jsem tendenci to shazovat, a poslouchala jsem většinou jen kritické názory. No a poslední půlrok je to jiné. Dokážu se ocenit i pochválit. Jsem si vědoma svých možností.
Přišlo to samo?
Úplně. Najednou jsem si uvědomila, že to je zbytečné. Že když jdu do práce, tak vím, že už mám přece něco za sebou. Že mám zkušenosti, o které se můžu opřít. A díky tomu můžu najednou pozorovat mladší kolegy v divadle, inspirovat se energií, kterou mají. Oni jsou velmi křehcí a já si uvědomuju, jak je na ně vyvíjený velký tlak. Mají tolik možností.
Máte desetiletou dceru. Když se na ni koukáte, máte pocit, že vyrůstá jinak, než jste vyrůstala vy?
Rozhodně. Třeba generace mých rodičů vůbec nebyla zvyklá chválit nebo diskutovat. Vychovávali nás po vzoru toho, jak byli vychováváni oni. Autoritářsky. Naše generace se z toho už, myslím, poučila a také doba spěje k tomu, že jsme jako rodiče větší volnomyšlenkáři. Já sama jsem máma, která dává své dceři více svobody, respektuje, vyslechne. Myslím, že s ní mnohem víc komunikuju, a trochu doufám, že třeba později nebude řešit nějaká z traumat, která jsem řešila já.
I podle vašich sociálních sítí jste s dcerou velké parťačky. Stíháte držet krok s tím, co ji zajímá?
Docela jo. Ještě pořád mám pocit, že jsem pár kroků před ní, takže to je dobrý. A je strašně dojemné vidět, že ke mně zatím vzhlíží, že se mi snaží nějak připodobnit. Takže momentálně je to fajn, ale myslím si, že je to tak otázka roku dvou a bude to pryč. Už teď je vidět, že pomalu přichází do puberty. Začínáme si jako matka s dcerou nějaké věci zrcadlit. A pokaždé, když jdeme ven a já jí nedám ruku, protože potřebuju svůj prostor, tak je mi to vzápětí líto, když mi dojde, že to je ten vzácný čas, který už za chvilku třeba nebude.
Řešíte s ní i online svět a jeho nástrahy?
Velmi, je to pro mě hodně důležité téma. A také jeden z důvodů, proč na sítích ještě pořád jsem, jinak už bych je všechny zavřela a neměla, protože mě to stojí hodně sil. Ale potřebuju udržovat krok s dobou a být bystrým rodičem. U nás doma o tom často mluvíme, snažíme se najít správný přístup. Nazakazovat, ale vysvětlovat. Dcera má v telefonu nastavené limity, ale samozřejmě se vzpouzí.
Jaké?
Časové. Má povolenou hodinu denně a myslím, že jí to zatím stačí. Samozřejmě že když je příležitost, tak jí to prodloužíme, ale pořád platí nějaká pravidla. Upozorňujeme také na úskalí internetu. Měly jsme spolu debatu po dokumentu V síti. Nabádáme ji, aby například na WhatsAppu nezveřejňovala, kde se nachází, a vysvětlujeme, proč je to nebezpečné. Zatím to chápe a respektuje. Tak uvidíme, za jak dlouho si založí jiný profil.
Ptala jste se dcery na to, zda můžete dávat její fotky na svůj Instagram?
Dřív jsem to neřešila a ona mi pak jednou, když jsem ji fotila, říká: „A nebudeš to dávat na Instagram, že ne?“ Řekla, že jí to nevadí, ale chce to vždycky schválit. Nedávno jsme v rámci komerční spolupráce dávaly na sítě nějaké příspěvky. Ze začátku byla nadšená, pak ji to přestalo bavit a na konci mi řekla, že už ji to nezajímá. To mi přišlo super. Vyzkoušely jsme si to, a už do toho nepůjdeme. Nikdy jsem ji do ničeho nenutila.
Je něco, co její generaci závidíte?
Vlastně ne. Myslím si, že to mají mnohem těžší, než jsme měli my. Vnímám, že na její vrstevníky je kladený nesmírný tlak v rámci možností, které mají. Je pro ně strašně těžké se rozhodnout. Byly jsme třeba na letišti, já jsem jí řekla, ať si vybere jednu věc z tohohle regálu, a ona tam stála a nebyla schopna se rozhodnout. A tak je to se vším. Děti mají na výběr nespočet kroužků, dovolených, všeho. Takže jim opravdu nezávidím.
Co vás s dcerou nejvíce spojuje?
Má v sobě věci, které jsem v sobě jako dítě měla i já, a je hrozně dojemné to pozorovat. Opakuje některé věci, které jsem dělala, aniž bych jí o nich kdykoli řekla. Má nesmírnou empatii, což mě třeba v dětství strašně limitovalo. Měla jsem pocit, že je to nějaká moje vada. Že mě to vyčleňuje z kolektivu, protože se stydím, že pláču a že jsem citlivá. Máma si z toho vždycky dělala legraci. No a dcera má tohle všechno taky, ale nějak s tím umí lépe nakládat. Nestydí se a pracuje s tím jako s darem. To mi přijde ohromné.
Možná se v tom přístupu změnila i společnost.
Určitě. Vidím to například u dcery ve škole. Mají mimořádnou paní učitelku, která je učí komunikovat svoje pocity. Vede je k tomu, aby se děti uměly ohodnotit, a já jsem šťastná, že s nimi takto pracuje.
Když přejdeme k vaší profesi, musíme zmínit postavu Karly z Ulice. Berete ji jako součást sebe, nebo je to spíš taková kámoška?
Myslím, že postava Karly je už mojí součástí. Prošly jsme spolu obdobími, která jsem já jako Markéta už měla odžitá nebo mě teprve čekala. V pár momentech se to i protnulo. Samozřejmě že se snažím hrát postavu, ale většinou stejně vycházím ze sebe a svých zkušeností. Karla je prostě taková moje stínová parťačka.
Scenáristům jste dokonce navrhla, aby svému seriálovému manželovi byla nevěrná…
A taky po mně za to půlka národa rok jela.
Proč jste to udělala? Nudila jste se?
Trošku. V tu chvíli jsem v ději dlouhodobě točila šťastný partnerský život, starání se o děti, takový ten každodenní příběh, který je sice v realitě fajn, ale při natáčení to znamená, že si zkrátka moc nezahrajete. Opravdu jsem se začala herecky nudit a došlo mi, že jsem v situaci, kdy se to zlomí. Buď se na to vykašlu a odejdu ze seriálu, nebo musí přijít nějaká výzva. Bavila jsem se o tom doma s mým partnerem a najednou nás napadlo tohle. Jako inspiraci jsem měla kolem sebe pár žen, kterým se dělo něco podobně dramatického v životě. Dokonce jsem měla v hlavě i příběh ženy, která se tak zamiluje, že odejde nejen od partnera, ale i od dětí. Přitom mužská nevěra je poměrně tolerovaná, ale když to udělá žena, nastane hrozné peklo. Všechny reakce, když jsem to vyprávěla, byly, jak proboha může matka opustit svoje děti. Ale já si skutečně dokážu představit, že se člověk dostane do takového transu zamilovanosti, že všeho nechá a jde.
Úplně stejně, jako to udělalo nemálo otců…
No právě! Chlapi opustí děti a začnou druhé, třetí kolo, všichni tyhle případy známe. Ale když to udělá žena, tak jsme v úžasu, jak je to vůbec možné. Protože máme pořád zavedené, že matka je matka a musí jí být za všech okolností. Reakce divaček Ulice pro mě byly naprosto neuvěřitelné. Samozřejmě jsem to čekala, ale v mnohem menší míře, než co přišlo.
A co přišlo?
Vypadalo to, jako by snad žádná žena nikdy nepomyslela na jiného muže, nikdy nebyla nevěrná. Jako bychom všechny byly nevinné, dokonalé matky a manželky, které mají perfektní domácnost a nonstop se starají o děti. Zažila jsem naprosto brutální soudy a překvapilo mě, jak silně se to rozjelo na sítích. Lidé byli dost ostří, psali mi do komentářů, že by mě zmlátili na ulici, že si zasloužím poplivat.
Odepisovala jste jim, že jste Markéta, a ne Karla?
Jasně. Václav Moravec jednou řekl, že když ho lidi hejtí, tak jim odepisuje. Že jediné, co můžete dělat, je vymýtit zlo dobrem. To v sobě mám zakořeněné, takže jsem jim opravdu vždy odepsala, a bylo super, že většina z nich se mi okamžitě omluvila, že to tak nemysleli, že je to namíchlo v ději Ulice a že to berou zpátky. Byli překvapení, že ty komentáře čtu. Skvělá zkušenost. Samozřejmě že je to jen seriál, ale pro mě je to zajímavý experiment a v podstatě mi ty reakce jen potvrdily, co jsem si myslela, tedy že některé věci společnost pořád ještě tolerovat nebude. Prostě mazej k lince a buď dobrá.
Říká se, že každý herec nebo herečka mají svůj rituál, jak ze sebe náročnou roli nebo scénu setřepat. Děláte to také?
Snažím se, ale na žádný správný rituál jsem ještě nepřišla. Většinou mi docela pomůže už jen to, že ze sebe svleču kostým. Ale samozřejmě jsou také natáčení, která jsou velmi náročná, člověk má hodně obrazů, je mu ouvej, a to si pak cestou domů ještě třikrát obejdu blok, abych domů přišla v pohodě. Taky mi pomáhá, že na natáčení jezdím metrem, protože díky tomu mám dvacet minut na vydechnutí. Člověk pozoruje lidi a vypne. V divadle je to pro mě těžší. Většinou si v sobě postavu dlouhodobě nesu, obzvlášť při nových inscenacích, kdy celý tvůrčí proces začíná úplně od píky. To prožívám hodně a je to mnohem intenzivnější. Taky moje rodina to hodně řeší, vždycky mají pocit, že s nimi doma bydlí někdo jiný, a dělají si ze mě legraci.
Jak moc je to neustálé střídání rolí, vžívání se do jiných postav náročné na psychiku? Potřebujete se z toho občas vymluvit?
Jasně a zaplať pánbůh za terapii, na kterou chodím. Jsem hrdá propagátorka terapií. Myslím si, že nejen herci, ale lidé obecně by měli pečovat o své duševní zdraví. Někdo říkal, že stejně jako jezdíme do servisu nechat si opravit auto, protože to sami neumíme, tak bychom měli najít způsob, jak opravit svoji duši nebo o ni pečovat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak na to, a zjistila jsem, že právě terapie jsou dokonalé místo. Je to jiné než jít na kafe s kamarádkou, člověk se dobere nějakých věcí a mně to dává pocit klidu, příjemnosti, vrací mě to k sobě.
V Ulici hrajete s polovinou ansámblu vašeho domovského divadla – Činoherního klubu –, ať už je to Martin Finger, Vasil Fridrich, nebo Jan Holík. Jaké to je?
Dobré, jsme zkrátka taková rodinka. Akorát člověk musí hlídat, aby si nějak zdravě nastavil vztahy. Já jsem to měla vždycky tak, že tam, kde pracuju, tam také žiju, mám tam domov, druhou rodinu, ale pak mi někdo vysvětlil, že pracovní přátelství jsou trošku jiná. Že je to pořád práce a je dobré to oddělovat. S většinou svých kolegů se třeba mimo divadlo nebo natáčení nestýkáme, netrávíme spolu volný čas. Snažím se mít kamarády odjinud, nechci permanentně žít v tom, že řeším pořád dokola divadlo a herectví a natáčení. Jsem ráda, že máme hezké vztahy, ale jak říkám, je dobré je oddělovat.
8. září bude mít v Činoherním klubu premiéru inscenace 2:22 – duchařský příběh, ve kterém hrajete jednu z hlavních rolí. O čem je?
Mnohem víc než thriller a příběh o tom, jestli existují duchové, je to pro mě hra o rozpadu partnerského vztahu. Co se stane, když se jeden z partnerů dlouhodobě upozaďuje, potlačuje sám sebe. Najednou nastane moment, na který mají oba rozdílný názor, a vydají se každý úplně jinou cestou. Právě tenhle rozvrat během jednoho večera v inscenaci sledujeme a je to hrozně hustý, to mě na tom baví. Duchové jsou tam spíš okrajově.
Věříte na nadpřirozeno?
Jsem vůči tomu skeptická. Taky možná v rámci zachování nějaké své příčetnosti. Když se děje něco mimořádného, stejně k tomu přistupuju pořád racionálně. Podobně jako moje postava, což je psychiatrička, které ujel vlak. Na první pohled může působit jako perfektní žena, ale postupně objevujeme mnoho jejích traumat a neštěstí.
Nezní to úplně jako duchařská veselohra.
A taky není. Ale mě to moc baví. Mám ráda věci, které jdou do hloubky, a konkrétně tahle hra je skvěle napsaná. Divák dostane jak humor, tak i nějaký vhled do nitra postav. Přesně to, co Činoherní klub se svou dramaturgií nabízí.
Na jakou otázku se vás ještě nikdo nezeptal a vy byste na ni chtěla odpovědět?
Určitě vím, na co se mě ještě nikdo nezeptal a na co bych spíš odpovídat nechtěla. Taky se mi stává, že když jdu na rozhovor, doufám, že se mě zase nebudou ptát na krátké vlasy. Za tuhle otázku bych vraždila. Ale na co bych opravdu chtěla odpovědět a nikdo se mě nezeptal? Nevím, nic mě nenapadá.
Tak já zkusím něco jednoduššího. Co kromě premiéry v nejbližší době plánujete?
Momentálně jsem v prázdninovém módu, takže mám pocit, že plánuju dlouhý odpočinek, ale samozřejmě vím, že když to vyslovím nahlas, tak se pak v říjnu budu kopat do zadku a budu si nadávat, že jsem se rouhala. Ale opravdu se těším hlavně na premiéru, protože to zkoušení bylo docela náročné. Asi se zase vrátím do Ulice, kde mě třeba teď čeká troška klidu, ne jen samá dramata. Plánuju víc číst a začít si zase poctivě psát deník. Dřív jsem to dělala hodně, pak jsem z toho vypadla. Teď si ho začal psát můj kluk a já se přistihla, že mu to závidím, tak snad dokážu být taky takhle disciplinovaná.
