Samota uprostřed lesa pročistí zmatené i temní myšlenky. Objevte kouzlo Waldeinsamkeit
Zmizet o samotě do ticha lesa. Waldeinsamkeit může být očistný, lehce excentrický, asketický, spirituální, záleží na tom, jak ho pojmete. Smyslem je vždy odpojení od ruchů světa i blízkého okolí a úklid v hlavě.
Waldeinsamkeit čili lesní samota či osamění má původ v Německu koncem 17. století. Ve století 21. však zaznamenala renesanci a dostala moderní podobu nového konceptu životního stylu. Často se říká, že se tak stalo v době covidové pandemie, průzkumy o hledání odpočinku a zdraví v hloubi lesů však zaznamenaly tento trend mnohem dříve. Obsáhlý výzkum společnosti Kantar TNS z roku 2018 potvrdil zajímavý fakt, že pro Němce se stala příroda nejdůležitější individuální hodnotou a nahradila zdraví.
„Já v tom vidím logiku,“ poznamenává terapeutka Anna Brauner, „jakmile se ztotožníme s faktem, že naše zdraví je nutně propojené s přírodou, dáme ji na první místo. Nejde o žádnou zelenou politiku, ale o přirozenou potřebu člověka být v souladu s přírodou, mít možnost se do ní uchýlit. V zalesněných oblastech Německa a také Rakouska prostě máme svůj les.“
A obdobně jsou na tom i jiné země s podobnými koncepty lesní terapie, zejména japonská shinrin-yoku, které se říká nasávání lesní atmosféry, koupání v lese. „My Němci se někdy rádi koupeme v lese fakticky, nejen v přeneseném slova smyslu, v jezírku za letního dne, někteří i nazí,“ s pochopením se usmívá Anna. „Také jsem to párkrát zkusila a bylo to velmi očistné.“
Co ještě může být waldeinsamkeit
Není to výkonnostní sport a není to turistika. Je to terapie, v původní i moderní podobě. Oproti skandinávským konceptům je pro ten německý důležité ticho a hlavně samota, umožňující člověku být sám se sebou, proniknout do hlubin své duše, stejně jako do hlubin přírody. Waldeinsamkeit nejsou výlety s rodinou, přáteli či turistickým zájmovým kruhem ani teambuilding, kde tichou meditaci ruší povídání, plánování a drbání. Není to ani český národní sport houbaření, kde sice vyrazíte s košíkem sami, ale hlava je upřená do jehličí místo korun stromů a mysl je zaměstnaná cílem místo usebráním.
Není to také ztrácení se v lese, protože panika bleskově vytěsní všechno ostatní a aktivace záchranného systému také není balzám na nervy. Ale může to být vycházka se psem, kterého máte pod kontrolou, nebo chvíle, kdy osaměle projíždíte mezi lesy na outdoorové motorce, odstavíte ji a vypravíte se někam po svých, seknete sebou na mýtině a hlava se čistí pohledem na utěšené zelené zalesněné kopce kolem. „Naposledy se mi to stalo na hranicích mezi Českem a Rakouskem, když jsem jel po silničce mimo běžné komunikace, dlouho nikde živé duše,“ vypráví Tomáš Halada.
„Prostě jsem mašinu odstavil a měl jsem nutkání vydat se dál. Do temnoty hustého lesa pronikalo slunce a cítil jsem chvíli tíhu a chvíli úlevu, myšlenky se honily, řešil jsem poslední dobou hodně složitých věcí, a pak začaly dostávat jinou podobu. Nejsem alternativec, nebo dokonce ezo, ale je pravda, že ten les měl nějaký iracionální přesah v určité temnotě.
Byly to jiné pocity, než když zastavím na vrcholu horské silnice, jsem blízko obloze a shlížím mezi kopce, tam je to spíš o tom, že cítíte svobodu, rychle se od hodně věcí, které prožíváte, oprostíte. Tady se to spíše semlelo uvnitř. Ale bylo mi pak lépe, to ano,“ snaží se vysvětlit svůj prožitek s tím, že na první pohled takový motovýlet s lesní samotou nemůže souviset, ale záleží na tom, jak jej pojmete a kudy se vydáte. „Snadněji se o samotě dostanete dál, než když půjdete po svých.“
Nejde jen o samotu
Waldeinsamkeit se mnohdy překládá jako lesní samota, ale dosah má tento výraz mnohem širší. Je v něm osamění, rozervanost a touha po harmonii a po osvobození, hledání Boha i sebe samého v hloubi přírody, mysterium, duchovno, temná pohádka, která je v Německu doma. Asketický ideál buddhistických a hinduistických mnichů i křesťanských poustevníků. Důraz je kladen na putování v přírodě, strohý, prostý život a meditace. Kořeny sahají do období německého romantismu pohlceného úniky do tajemna přírody.
Koncept předznamenal básník Novalis, vlastním jménem Georg Friedrich Philipp von Hardenberg, který tvrdil, že krajinu máme prociťovat jako tělo, každá je ideální pro zvláštní druh ducha. Jeho následovník a mimo jiné autor sbírky lidových pohádek Ludwig Tieck tomu dal později jméno. Motiv použil v pohádce Blondýna Eckbert, jejíž děj je situován prvořadě do lesa, a lesní samota se stala zkratkou pro spojení člověka s přírodou. Stručně řečeno, romantickou harmonii provází temná stránka: Aby jí člověk mohl dosáhnout, musí se zcela stáhnout ze společnosti, a výsledkem může být šílenství, žárlivost, incest... Vedle idyly a úlevy jsou i děsivé věci v nás. Svou poslední novelu rovnou nazval Lesní samota.
Pojem waldeinsamkeit okouzlil i další umělce, například básníky Heinricha Heineho a Ralpha Walda Emersona. „V lesích člověk odhodí svá léta, v jakémkoli období je vždy dítětem. V lesích je věčné mládí,“ předznamenal Emerson to, co je nejbližší současnému světu. Němci vědí, že tmy v lese není zapotřebí se bát a že schopnost odsunout mimo sebe rušivé okolní vlivy a nadechnout se v čisté přírodě je prospěšná.
Les pro duši
„V naší nedávné studii návštěvníci uvedli, že nalezení klidu bylo zdaleka hlavní motivací jít do lesa,“ řekla Jeanne-Lazya Roux, výzkumnice Evropského lesnického institutu v Bonnu. „Další nová studie, na které pracujeme, ukazuje, že dochází k renesanci v oceňování lesů pro jejich duchovní vlastnosti neboli respiritualizaci lesa, jak tomu říkáme.“ Spolupracovala také na rozsáhlé studii, jejímž cílem je mimo jiné objasnit význam duchovních hodnot lesů v Evropě a Asii, protože to je kvalita, která stále zřetelněji vystupuje do popředí.
Lesy se ukazují jako důležitá infrastruktura pro národní zdraví. Mezi země se silnou pohanskou i křesťanskou tradicí uctívání přírody, která se odráží v dnešní mysli, patří vedle Německa, Rakouska či Finska také Česká republika. Mike MacEacheran v textu o fenoménu waldeinsamkeit pro BBC cituje germanistu z Princetonské univerzity, podle něhož lidé jeho fi lozofi i opět vstřebávají do svých pandemických životů, ačkoli by pro průměrného Němce bylo těžké identifi kovat původ této myšlenky.
„Zabývat se jí hlouběji je jistě zajímavé, ale člověk nemusí zrovna fi lozofovat, stačí, aby pocítil, co mu dělá dobře, a potom se toho držel,“ komentuje terapeutka Brauner. „Hodně se mluví o tom, jak je důležité učit se žít tady a teď, a to je pro dnešního člověka docela problém. Nemusíme ale kvůli tomu jezdit napříč kontinenty, můžeme to najít doslova za domem nebo za městem v nejbližším lese. Odpojit se od internetu, vypnout notifi kace v mobilu a zapojit smysly. Dýchat a vnímat vůně, zvuky přírody kolem sebe, hmatem se sbližovat se stromy, mechem, vodou. Odolat potřebě o všechno se dělit s ostatními, protože jen tak si tyto chvíle intenzivně prožijete.
