Nedělní depka: Můžeme si radost z druhého víkendového dne vybojovat zpět?

,

, Zdroj: Alex Alvarez on Unsplash

Nedělní „depka“ z pondělního návratu do práce či do školy je fenomén, se kterým se někdy v životě potkal snad každý. Můžeme si radost z neděle vybojovat zpět?

Neděle odpoledne, tři minuty po tři čtvrtě na čtyři. To je podle průzkumů průměrný čas, kdy u tří čtvrtin pracujících lidí a pravděpodobně i vysokého procenta studentů nastupuje takzvaná nedělní depka. Možná i vy znáte to lehounké svírání okolo žaludku, nervozitu, sklíčenost nebo bolest hlavy signalizující, že už za pár hodin víkend končí. A v pondělí ráno se jde do práce.

Poslechněte si audioverzi článku:

Moje osobní zkušenost s nedělní depkou je ovšem trochu jiná. Kdepak před čtvrtou odpoledne. Kdepak lehounké svírání žaludku. Když jsem před pár lety pracovala na nižší manažerské pozici, každou neděli dopoledne na mě jako těžká deka padl regulérní záchvat úzkosti, že přes víkend v práci vykvasil nějaký průšvih a v pondělí na mě zaútočí s plnou silou. Jediné, co mě dokázalo uklidnit, byla důkladná kontrola pracovních e-mailů, jestli se mezi nimi neskrývá nějaká časovaná bomba. Anebo, ještě lépe, nasednout do tramvaje, jet do práce a na chvíli se posadit ke svému počítači. V prázdné open space kanceláři jsem si sice připadala jako blázen, ale trochu mě uklidňovalo vědomí, že v pondělí mě nic nezaskočí.

Nedělní depka za časů Suchého a Šlitra

„Včera neděle byla, včera byl hezký čas…“ zpívá Pavlína Filipovská v písničce Suchého a Šlitra z roku 1959. „Ta zlá neděle, ta zlá neděle, ta zlá, šedá neděle“ zase zpívala Hana Hegerová v songu od stejných autorů jen o čtyři roky později. Obě písně vznikly v době, kdy neděle u nás byla jediným volným dnem v týdnu, volné soboty byly zavedeny na podzim 1968. A obě líčí neděli jako den volna a odpočinku bez pomyšlení na pracovní povinnosti. Dokonce i „zlá“ neděle Hany Hegerové je popisována jako den plný nudy a svátečního pokrytectví. O stresu z nadcházejícího pondělka v písničce není ani slovo.

V době, kdy tyto písně vznikaly, vídeňský psycholog a přeživší koncentračních táborů Viktor Frankl popsal „nedělní neurózu“, která se projevuje v době volna. Podle něj mělo jít o vyjádření pocitu absence smyslu, existenciálního vakua, které ve všedních dnech tlumíme prací v zaměstnání. V den, kdy nepracujeme, se tak vynořují pocity frustrace, neklid a podrážděnost – tedy prakticky totéž, o čem zpívá i Hana Hegerová: „Ve tváři nosíte grimasu sváteční / a přitom nevíte, že jste tak zbyteční.“

Neděle ještě před pár desítkami let byla dnem vyhrazeným rodinnému obědu, nedělní mši, návštěvě u babičky nebo rodinné procházce ve svátečním oblečení. Obchody byly zavřené a pracovat z domova mohl jen málokdo. Jistě se našlo mnoho důvodů, proč neděli nesnášet, ale obavy ze zítřejšího návratu do práce k nim většinou nepatřily.

Nedělní depka je tak poměrně nový fenomén. List New York Times již v roce 1991 popsal fenomén „Sunday blues“, v posledních letech se však v angličtině používá přiléhavější termín „Sunday scaries“ (nedělní děsy nebo strašáci). A také v češtině by nejspíš bylo výstižnější hovořit o nedělním strachu nebo úzkosti, protože to, co mnozí z nás v neděli večer prožívají, není depka, s projevy deprese to má jen málo společného.

Horší než pondělí

Nejoblíbenějším dnem většiny lidí je pátek. I když většina z nás ten den pracuje, vidina nadcházejícího víkendu nám pomáhá zvládat povinnosti jaksi s větší lehkostí, dny volna máme již na dohled, ale ještě z nich ani kousek neubyl. Ne nadarmo se mu přezdívá „malá sobota“. Naopak neděle je podle legendárního maďarsko-amerického psychologa Mihalyho Csikszentmihalyiho nejčastěji naplněná negativními emocemi.

Studie provedená v Austrálii však prokázala, že nedělní strach z pondělka je většinou horší než samotné pondělí. Když si totiž dobrovolníci v rámci této studie měli každý den ráno zaznamenávat své pocity, ukázalo se, že v pondělí se cítili zhruba stejně jako jakýkoli jiný všední den. V jejich představách přesto pondělí ráno zůstávalo děsivější než všechna ostatní. „Tento pocit, ať mu říkáme úzkost, obavy, stres, strach, nebo jakkoli jinak, je psychologická odpověď na vnímání určité hrozby,“ říká o nedělní depce klinický psycholog Jonathan Abramowitz. „Ta hrozba může vypadat různě, ale společným jmenovatelem je, že podceňujeme svou schopnost se s ní vyrovnat.“

Hlavní příčinou nedělní depky tak je zvláštní paradox lidské mysli: Naši náladu v přítomnosti silně ovlivňuje předjímání emocí, které budeme prožívat v budoucnosti. Tyto emoce však neumíme správně odhadnout, a navíc moc nevěříme ve svou psychickou imunitu, tedy schopnost vyrovnat se s budoucími negativními podněty. Jinými slovy: Žádné pondělí není tak hrozné jako nedělní depka. Ale v neděli večer vás tahle informace nejspíš neuklidní. 

A sedmý den bůh požehnal

Je možné vybojovat si neděli zpět a znovu ji proměnit v den odpočinku? Jde to, ale není to tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ne nadarmo je příkaz „jeden den v týdnu nepracovat a věnovat se duchovním věcem“ zakotven v přikázáních mnoha náboženství. Křesťané světí neděli, židé zase šabat od pátečního do sobotního večera, v islámu je svátečním dnem pátek, den společné týdenní modlitby v mešitě.

Pokud ovšem nežijete obklopeni nábožensky smýšlejícími lidmi, musíte si hranici mezi dnem všedním a svátečním obhájit sami – a především sami před sebou, před svou vlastní neklidnou myslí. Nemůžete čekat, že to za vás udělá váš zaměstnavatel, rodina nebo přátelé. A současné společenské zvyklosti vás v tom také příliš nepodpoří. Stalo se zvykem o víkendu „dohánět resty“, představujeme si, že prací v neděli si jaksi předplatíme volný čas, který využijeme později. Ale postupně se ukazuje, že práce je bezedná a volný čas, který jsme si nenárokovali, se nikde nenastřádal. Prostě se jaksi rozplývá v nenávratnu. Věnovat neděli odpočinku je překvapivě otázkou značné sebedisciplíny. Jen díky ní lze překonat nutkání přece jenom nahlédnout do e-mailové schránky. A v neděli večer se může dostavit povědomá úzkost spolu s výčitkami svědomí, že jsme celý den „nic nedělali“.

Dejte neděli šanci

Dejte neděli šanci
  • Udělejte si pondělí ráno v pátek odpoledne Nespěchejte v pátek odpoledne tak rychle z kanceláře a dotáhněte úkoly, které by vás přes víkend stresovaly. Sepište si program na příští týden.
  • Udělejte si neděli už v sobotu Obvyklé nedělní povinnosti, jako je uklízení nebo příprava do práce, si vyřiďte v sobotu, kdy budete pod menším tlakem stresu.
  • Zapisujte si své pocity Zkuste si vést něco jako emocionální deník. Sledujte, jak se vaše pocity v průběhu týdne vyvíjejí. Bývá pondělí skutečně tak hrozné, jak se v neděli obáváte?
  • Mějte se na co těšit Naplánujte si na pondělí nějakou příjemnou aktivitu, která z něj sejme stigma nejpříšernějšího dne v týdnu.
  • Naplánujte si nedělní program Úzkosti se nejvíc daří doma a ve společnosti digitálních přístrojů. Naplánujte si činnost, která vám umožní ponořit se do přítomného okamžiku.

Sebeobrana proti nedělní depce je v zásadě dvojí. Můžete se důkladněji připravit na pondělí a ujistit se, že vám přes víkend nebudou viset nad hlavou žádné pracovní Damoklovy meče. Je ovšem otázka, co je to „důkladně“ a jestli to vašemu nedělnímu vystrašenému já bude stačit. Druhou možností je zaměstnat v neděli svou mysl odpočinkovými aktivitami, které vám pomohou intenzivněji se ponořit do přítomného okamžiku a úzkost tím do jisté míry rozptýlit. Jóga, sport, procházka, výlet, ruční práce, zkrátka cokoli, co vám pomůže být v danou chvíli „teď a tady“ a neutíkat v duchu k pondělnímu ránu v kanceláři.

Problém celé společnosti

Nedělní depka je takovým fenoménem, že v Americe dokonce začali k její „léčbě“ vyrábět uklidňující želé medvídky s obsahem kanabidiolu. Což mě vede k otázce: Jak je vůbec možné, že tři čtvrtiny z nás se v zaměstnání natolik stresují, že nám toxické myšlenky na práci otravují polovinu volna v celém týdnu? Můj prastrýc pracoval v plzeňské Škodovce, v ohlušujícím rachotu tovární haly vyráběl součásti pro elektrické lokomotivy. Moje teta se v padesátých letech po základní škole kvůli „buržoaznímu“ původu nedostala na gymnázium a rok musela pracovat v drůbežárně, kde krmila slepice. Jejich práce byla těžká a mnohdy na ni nadávali, ale ani je nenapadlo si strachem z práce kazit neděli.

Současná epidemie nedělní depky je tedy také problémem celospolečenským, který se nedá vyřešit jen tím, že si v neděli vypneme upozornění na telefonu nebo se budeme uklidňovat hlubokým dýcháním na hodině jógy. Souvisí s povážlivým narušením hranic mezi všedními a volnými dny, ale i se stresem, který v zaměstnání prožíváme, a s pocitem nejistoty, zda i v příštím týdnu budeme zvládat všechny povinnosti každodenního života. Někteří sociologové se domnívají, že problém by mohl vyřešit čtyřdenní pracovní týden s třídenním víkendem. V Británii, kde ho již otestovalo přes šedesát fi rem, se drtivá většina z nich rozhodla zachovat tento model natrvalo, protože díky němu se výrazně snížila nemocnost zaměstnanců a vzrostla produktivita práce. Je ovšem otázka, jestli by to pomohlo, protože i třídenní víkend nakonec dospěje do chvíle, kdy nadejde neděle večer…

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23