Až se přijde na to, že mě povýšili omylem... Co je syndrom podvodníka a jak s ním naložit?

.

. Zdroj: Ben White on Unsplash

Stává se vám, že pochybujete o svých schopnostech? Téměř ve všem si připadáte jako neschopní začátečníci? Jste přesvědčeni, že to, čeho jste dosáhli, je jen dílem šťastné shody okolností? A k tomu se třesete strachy, kdy vaši „neschopnost“ prokoukne okolí? Za to může impostor syndrom čili syndrom podvodníka. Pocit, že nejste dost dobří.

Pocit, že se svými mizernými schopnostmi nemám vůbec co pohledávat na místě, kde jsem se ocitla jen díky tomu, že nade mnou drželi hlídku snad všichni svatí, jsem poprvé s plnou silou zažila, když mě přijali na vysokou školu. Napadlo mě, že se jedná o záměr nějakého experimentu, jestli i úplný „trotl“ může vystudovat. Shodou okolností se jednalo o psychologii, tak mi přišlo celkem logické, že tam takový experiment provádějí. Tohle přesvědčení ve mně přetrvávalo po celou dobu studia, ačkoli jsem promovala s červeným diplomem. Pocit nedostatečnosti mě pronásledoval i v průběhu mých zaměstnání, kdy mi všichni kolegové vždy přišli daleko kompetentnější než já. A jestli mi prožitek zadostiučinění přinesly alespoň dobře splněné pracovní úkoly? Kdepak. K tomu došlo určitě jen díky zásahu vyšší moci, něčemu, co si nezadá se zázrakem.

Profese ovšem nebyla jediná. Ani v mateřské roli jsem se nikdy necítila úplně kovaná. Výchova probíhala tak nějak intuitivně, a někdy si říkám, že moje dnes už dospělé děti neskončily na ulici, na drogách nebo v kriminále opět jen šťastnou shodou okolností. Ten „podvod“ mi na všech životních frontách vychází. Zatím! Ale je jen otázka času, než to celé praskne…

Ženská záležitost? Omyl!

Impostor (nebo také imposter) syndrom se od samého počátku, kdy byl v roce 1978 poprvé popsán v článku dvojice psycholožek Pauline Rose Clance a Suzanne Imes, připisoval nejčastěji ženám. Studie popsala následující skutečnost: Velmi úspěšné ženy s vysokoškolským vzděláním, respektované v odborných kruzích, nedokázaly přijmout svůj úspěch a popisovaly se jako podvodnice neschopné splnit vlastní standardy úspěchu. Odtud také pochází název tohoto psychologického jevu – impostor znamená v angličtině podvodník. Dnes už se ví, že se impostor syndrom nemusí nutně týkat jen úspěšných lidí nebo práce, ale klidně i osobního života či rodičovských kompetencí. Další zkoumání prokázalo, že se netýká pouze žen, ale stejnou měrou postihuje i muže. K zajímavému zjištění dospěl například průzkum v rámci projektu Blind’s Work Talk, podle něhož trpí syndromem podvodníka 58 procent programátorů.

Strach z odhalení

Pro ty, kteří se potýkají s tímto syndromem, není jejich úspěch nikdy naplňující. Jsou přesvědčeni o tom, že výkon, kterého dosáhli, ať už se jedná o povýšení v práci, nebo získání ocenění či uznání od druhých lidí, je nezasloužený, že nejsou tak chytří nebo talentovaní jako druzí. Tvrdošíjně se domnívají, že úspěchu dosáhli díky čemukoli jinému než své inteligenci a schopnostem. Prostě byli jen ve správný čas na správném místě, jejich známý je doporučil, měli štěstí, byli někomu sympatičtí, došlo k omylu…Nejsou schopni si svoje dobré výsledky zvnitřnit, přijmout je, věří, že za ně vděčí jinému faktoru, než je jejich inteligence a schopnosti. V důsledku toho se pak cítí jako podvodníci či podvodnice, trápí je pocit, že je ostatní vidí jen v lepším světle. Zároveň prožívají obavy, že se na to všechno nakonec přijde. Úzkost roztáčí kolo usilovného nekončícího tlaku na další a další výkon a impostor syndrom se tím cyklí.

Jaký vliv má prácovní prostředí na naši psychiku

Video placeholde
O čem se mlčí: Jaký vliv má pracovní prostředí na naši psychiku? • Videohub

Úskalí kritiky i chvály

Příčin, proč lidi trápí tento neodůvodněný pocit, je řada. Někteří odborníci vidí kořeny syndromu v dětství a příliš kritické rodičovské výchově. Takoví lidé pak nedokážou přisoudit svým kvalitám adekvátní hodnotu a vytvářejí si o sobě nesprávný obraz. Na druhou stranu ale škodí i přílišná chvála rodiči. Řada lidí, kteří byli v dětství nesoudně vychvalovaní a označovaní za „hvězdy“, nabývá přesvědčení, že uznání dosáhnou pouze naplněním vysokých očekávání, o nichž se domnívají, že je druzí vůči nim mají. Ať už je to pravda, nebo ne. Snaží se například naplnit rodičovské představy, že jsou věční „jedničkáři“ a vůbec ve všem vynikají nad ostatními. Svou cestu, jak se vyrovnat se syndromem podvodníka, ale i způsob, jak nakládat s pochvalou, velmi upřímně popsala Lucie Audi, spoluzakladatelka úspěšné vzdělávací platformy o #HolkyzMarketingu. „Během kariéry pravidelně přicházely nepříjemné pocity, že někdo jednou odhalí moje nedostatky a prohlásí můj úspěch za pouhou souhru náhod. Je to jako dusivá emoce, mívám pocit, že můj úspěch je pouze křehký domeček z karet. Takové myšlenky mě občas zpomalily, ale nikdy nezastavily. Vždy pomohlo připomenout si pravidlo: Vítězí ten, kdo se nezastaví a i přes strach pokračuje za svým cílem. Taky je dobré učit se přijmout uznání.

Někdy stačí dát si jednoduše za úkol, že pokud nás někdo pochválí, nebudeme to vyvracet. Řekneme prostě jen ‚děkuji‘.“

Pod tlakem

Ať tak, či onak, společným jmenovatelem, který vede k impostor syndromu, je zvýšený tlak na výkon a život za přítomnosti neustálého hodnocení a srovnávání. Jeho rozvoji nahrává charakter současné společnosti, v níž jsme hodnocení na základě jedniček a pětek vystavováni všichni už od základní školy. Není divu, že nás pak vnitřní tlak na úspěch destruktivně drtí. A i když nakonec jemu navzdory uspějeme, stejně svému osobnímu vítězství moc nevěříme.

Sepište si své úspěchy

Jak jen uvěřit ve své vlastní schopnosti, když je to tak těžké? Udělejte si seznam toho, co se vám v životě povedlo. Nezapomeňte připojit i jednotlivé kroky, které k úspěchům vedly. Přitom nejprve popište jen své pocity a strachy, například pocit, že to bylo jen o štěstí nebo náhodě, nebo že se šéf špatně rozhodl. Pak ale pozornost věnujte výhradně faktům. Na základě toho dáte svým úspěchům konkrétní podobu a zároveň uvidíte, že prokazatelně máte kompetence, které k nim vedly.

Straší vám v hlavě podobné myšlenky? Buďte na pozoru!

Straší vám v hlavě podobné myšlenky? Buďte na pozoru!

Nezasloužím si nic z toho, čeho jsem dosáhl/a, protože jsem nepracoval/a dost tvrdě.

Všechny ty skvělé věci, které se staly, jsou jen náhoda. Proč tedy slavit úspěch?

Přijde mi, že každou pochvalu, kterou dostanu, si ve skutečnosti vlastně příliš nezasloužím.

Co když jen předstírám, že jsem dobrý člověk, a všichni mi na to naivně skočili?

Mají mě rádi jen proto, že ještě nestačili přijít na to, jak špatný člověk ve skutečnosti jsem. Jejich přízeň a lásku si nezasloužím.

Komunikujte

Další rada se přímo nabízí. Najděte někoho, kdo vám věří, s kým o své nejistotě a strachu můžete mluvit. Může to být někdo z přátel nebo rodiny, ale také terapeut, nebo dokonce váš kolega či nadřízený. Uvědomíte si, že v tom nejste sami. Měl by to být ale také někdo, kdo k vám bude upřímný a nebude vás jen slepě utěšovat. Potřebujete totiž nejen podporu, ale i racionální komentář. Zkuste se na sebe podívat jeho očima. „Jako lídr týmu dobře vím, že pokud si někdo nevěří a zbytečně se shazuje, pomáhá, když mu dáte svoji pozornost a oceníte, co dobrého udělal. Když s ním mluvíte a pomůžete mu, aby postupně dokázal sám sebe ocenit,“ popisuje své zkušenosti s vedením a motivováním lidí Gabriela Teissing, generální ředitelka společnosti Creative Dock. „Všichni jsme svým způsobem křehcí a ovlivnitelní. Upřímně si myslím, že je naprosto zásadní, s kým žijeme a jakými lidmi se obklopujeme. Můžeme být sebesilnější, ale když nám naše okolí pořád opakuje, že jsme k ničemu, tak je těžké tomu nepodlehnout. Hledejme lidi, kteří jsou milí a podporující.“

Chtějte zpětnou vazbu

Pomůže, když víte, jak na tom opravdu jste. Pokud si v práci nevěříte a nedostáváte pravidelnou zpětnou vazbu, řekněte si o ni. Podle tohoto hodnocení poznáte, jak dobří skutečně jste. „Osobně si myslím, že dávat a dostávat zpětnou vazbu je dobré co nejčastěji, protože jde o sladění se v očekávání, ve spolupráci, v cílech. Formálně u nás děláme hodnocení a zpětnou vazbu dvakrát ročně,“ doporučuje Gabriela Teissing.

Nesrovnávejte – platí pro děti i dospělé!

„Snažím se dětem již odmalička ukazovat, že je miluji pro ně samotné, že si lásku nemusejí zasloužit,“ vysvětluje Gabriela Teissing s tím, že i tak je to složité, protože děti chtějí samy uspět, a když jim to nejde dostatečně rychle, závratně jim klesá sebevědomí. „Podporuji je, jak jen můžu, vysvětluji, že život je běh na dlouhou trať a že neúspěchy nic neznamenají, naopak že nás dělají silnějšími. Dělám to stále dokola, až dospějí, uvidím, jestli to zafungovalo.“ Děti se snaží nesrovnávat a nepředhazovat jedno druhému za vzor. „Pamatuji se, jak jednou babička říkala mé mamince, že v mém věku moje sestřenice již dávno uměla uvařit maso s hrachovou kaší, zatímco já pobíhám někde na tenise, což je do života manželky a matky dětí k ničemu. Tenkrát to na mě tak zapůsobilo, že jsem si řekla, že dokážu být manželka i maminka bez vaření a zvlášť bez hrachové kaše s masem. Vlastně to byla úplná malichernost, a ovlivnila mě na celý život.“ 

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23"