Necháte na sobě dříví štípat a ještě se omluvíte? Deset znamení, že jste chronický people pleaser
Vstřícnost a ochota jsou výborné vlastnosti, ostatně společnost stojí na slušném a milém chování. Pokud jste ale schopni udělat cokoliv, jen aby vás ostatní měli rádi, můžete se v tom ztratit. Snažíte se být pro všechny vším? Dost možná nejste pořádně ničím.
Touha se všem zavděčit za všech okolností může mít pořádně tuhý kořínek. Vyrůstá z potřeby zapadnout, ale může souviset například i s nízkou sebeúctou. Někteří people pleaseři si tenhle vzorec odnesli z dětství, kdy si pozornost a lepší zacházení museli „zasloužit“. Všichni přece toužíme po oblíbenosti a říkat na všechno „ano“ je takový malý life-hack, jak si ji zajistit. Problém nastává, když se z bezpodmínečné ochoty stane životní strategie. Chovat se hezky a mít dobré vztahy neznamená nechat si skákat po hlavě. Laskavost bez hranic je recept na vyčerpání. Poznáte se v deseti znameních chronického people pleasera?
Neumíte říct ne
Tohle je naprostý evergreen všech people pleaserů. Místo „ne“ automaticky naskakuje „jasně“ nebo „nějak si to zařídím“. Pak musíte zatnout zuby a všechno splnit, nebo později vymýšlíte kreativní únikové strategie. Problém není v tom, že byste snad byli líní, problém je, že tímhle tempem vám nezbyde energie na to, na čem vám opravdu záleží. Dokud se nenaučíte říkat „ne“, budou vaše vlastní potřeby stát trpělivě v koutě a čekat, jestli na ně někdy vůbec dojde řada. Jak na to, si můžete přečíst v našem předchozím článku.
Jste zahlcení
Tento bod souvisí s prvním. Máte pocit, že jedete na autopilota a kalendář vám praská ve švech, přesto do něj ještě šoupnete dnešní neočekávanou „rychlou“ laskavost, která se protáhne až do odpoledne. Většina položek na vašem to-do listu ani nevznikla proto, že byste je opravdu chtěli udělat, ale proto, že se to hodilo někomu jinému. Když se snažíte zavděčit všem, snadno se z vašeho rozvrhu stane seznam přání cizích lidí.
Často se omlouváte
Omlouváte se za svůj názor, za otázku, když do vás někdo vrazí a někdy skoro i za to, že jste se nadechli moc nahlas. Ať už za tím stojí přehnaná sebekritika, nebo se děsíte, že vás ostatní budou soudit, těch omluv je prostě víc, než je zdrávo. Omluva má svoje místo, ale musí mít i důvod. Pokud ji používáte jako univerzální společenské mazivo, je to signál hlubší nejistoty. Nemusíte se omlouvat za to, kým jste, svět se kvůli tomu nezboří.
Kopírujete ostatní
Je úplně normální, že v různých společenských kruzích ukazujete různé stránky své osobnosti. Jenže lidé, kteří se snaží zavděčit všem, ladí své chování podle okolí až příliš. Někdy dokonce na úkor sebe samých, jen aby byla pohoda. Nakonec se můžete přistihnout, že děláte věci, které vám vůbec nedávají smysl, jen proto, abyste zapadli. Na chvíli to možná funguje, dlouhodobě se tím ale sabotujete. Nebýt sám sebou jen velmi zřídka přinese nějaký pozitivní výsledek.
Se vším souhlasíte
Umět si vyslechnout cizí názor, aniž byste protáčeli oči, je šikovná schopnost. Pokud u vás ale každá debata končí automatickým přikyvováním, i když s dotyčným nesouhlasíte, riskujete, že se začnete chovat v rozporu s tím, co je pro vás důležité. Slušnost si můžete zachovat, i když nebudete souhlasit.
Vyhýbáte se konfliktu
Tento bod souvisí s tím předchozím. Mlčíte, přikyvujete a uhlazujete situace, i když by si zasloužily ostřejší reakci. Nezačínat zbytečné hádky je známka vyspělosti. Ale utíkat před každým náznakem nesouhlasu znamená, že se přestáváte stavět za to, na čem vám opravdu záleží nebo za lidi, kterým věříte. Největší konflikt se nakonec odehrává ve vás, když sami sebe přesvědčujete, že to, co se stalo, vám vlastně nevadí.
Cítíte zodpovědnost za pocity jiných
Vnímat, jak vaše chování působí na druhé, je známka empatie. Pokud ale máte pocit, že jste „manažer nálady“ pro celé okolí, snadno vyhoříte. Jako byste snad dostali tajný úkol zajistit, aby se všichni cítili co nejlépe, že? Jenže tahle mise je předem odsouzena k neúspěchu. Nemůžete nikoho dlouhodobě udělat šťastným, ani ho zachránit před špatnou náladou. Každý z nás si totiž nese odpovědnost za své vlastní emoce a vy si musíte konečně oddechnout. Svět nestojí a nepadá na tom, jestli se všichni kolem vás právě usmívají.
Nemůžete vystát, když se na vás někdo zlobí
Stačí náznak nespokojenosti a vy už v duchu hledáte, co rychle napravit, za co se omluvit nebo co odkývat, jen aby bylo zase dobře. Jenže fakt, že je někdo naštvaný, automaticky neznamená, že jste udělali chybu. Pokud nedokážete snést, že je s vámi někdo nespokojený, snadno začnete ustupovat i tam, kde byste si normálně stáli za svým. Své hodnoty klidně odsunete stranou, aby nepřekážely dobré náladě ostatních.
Bez chvály vadnete
Pochvala zahřeje každého, u vás ale funguje trochu jako palivo, bez kterého zhasnete. Když se vaše hodnota odvíjí hlavně od toho, co si o vás myslí ostatní, přicházíte o svou nezávislost. Naučit se vypnout „externí hodnocení“ a opřít se víc o vlastní měřítka může být sice nezvyklý pocit, ale velmi osvobozující.
Nepřiznáte vlastní pocity
„To nic, v pohodě,“ říkáte i ve chvíli, kdy to v pohodě vůbec není. Raději to zametete pod koberec, než abyste připustili, že vás něco opravdu zasáhlo. Tímhle způsobem se nedají vytvořit upřímné vztahy. Pokud si nedovolíte říct, že jste zranění, naštvaní, smutní nebo zklamaní, zůstáváte ve vztazích jen na povrchu, kde je sice klid, ale chybí opravdová blízkost. Věci, které nepojmenujete, nikam nezmizí a staví mezi vás a ostatní neviditelnou překážku.
