Do Santiaga, nebo do spletitých uliček města? Je to jedno, každá chůze může být terapií
Můžete podniknout pouť do Santiaga de Compostela. Anebo můžete jít na procházku do parku. V obou případech je chůze jedním z nejsnadnějších způsobů, jak uvolnit svou mysl a doslova přijít na jiné myšlenky.
Když jsem kdysi před lety přijela studovat do Prahy, ze začátku jsem se po městě pohybovala skoro výhradně metrem. Přejížděla jsem mezi Jižním Městem, kde jsme byli ubytovaní na koleji, a historickým centrem, kam jsme chodili do školy. Jednotlivé části Prahy pro mě byly neprostupně oddělené, jako samostatné ostrovy nakupené kolem jednotlivých zastávek metra. Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec dokázala trefit ze Staroměstského na Václavské náměstí. Teprve když jsem časem po Praze začala chodit pěšky, začala se proměňovat v propojený organismus: S údivem jsem zjišťovala, jak blízko je z Žižkova na Florenc nebo z Nuslí na Vinohrady.
Pěší chůze je pro mě nejpřirozenější způsob objevování, z cizích čtvrtí míhajících se za okny tramvaje nebo automobilu se díky ní stávají známá místa. Jako chodci jsme všemi smysly otevření všem vjemům z okolního prostředí: Do tváře nám fouká vítr, pod nohama cítíme dlažbu, zavane k nám vůně z otevřených dveří pekárny nebo útržek melodie z otevřeného okna hudební školy. Souzníme s rytmem města. A pak, časem, po stovkách kilometrů nachozených známými ulicemi se nám do paměti otiskují jejich příběhy: Tady byla dřív herna a teď je tu vietnamský obchod, na tohle dětské hřiště jsme chodili s dětmi cestou z družiny, tahle hospoda už třikrát změnila majitele. „Z lhostejného prostoru se stává známé místo, když ho naplňujeme smyslem, když ho vnímáme a prožíváme,“ říká geograf Yi-Fu Tuan. A ze známého místa se pozvolna stává domov.
Na procházce s Aristotelem, Nietzschem a Dickensem
Chůze je ale nejen cesta k poznávání místa, kde žijeme, je to také způsob občerstvení mysli. Behaviorální vědkyně Marily Oppezzo na konferenci TED popisovala experiment, jímž se snažila najít souvislost mezi chůzí a zvýšenou kreativitou. Účastníci experimentu měli za úkol během čtyř minut najít alternativní způsoby využití klíče, plechového hrnku nebo jiného každodenního předmětu. Dobrovolníci v kontrolní skupině, kteří během testu seděli, přišli v průměru s dvaceti nápady. Ale ti, kteří přitom chodili na běžeckém pásu, jich měli skoro dvojnásobek! Pozitivní efekt zafungoval i u skupiny, která nejdříve chodila na běžeckém pásu a potom vsedě vymýšlela nápady.
Chůzí bystřili mysl už antičtí filozofové: Aristoteles byl vyhlášený svými přednáškami během procházek se studenty po Athénách. Friedrich Nietzsche o mnoho století později napsal, že „hodnotu mají jen myšlenky nalezené při chůzi“, a Charles Dickens na procházkách promýšlel děj svých románů. Neurovědec Shane O’Mara poukazuje na to, že při chůzi se náš mozek naladí na frekvenci vln theta, které podporují paměť a učení.
Chcete být chytřejší, zdravější a šťastnější díky každodenní chůzi? Tady je pár tipů.
Na mnohé z nás funguje jednoduchý trik: Stáhněte si některou z chodeckých aplikací a začněte si měřit počet ušlých kroků. Měření vás bude motivovat překonávat vlastní rekordy.
Máte-li pocit, že se při chůzi nudíte, udělejte si vlastní chodecký soundtrack.
Nepodceňujte pohodlí. Abyste si procházku opravdu užívali, myslete na ni už při oblékání, vezměte si skutečně pohodlné boty a snažte se, aby vaše zavazadlo bylo co nejlehčí.
Díky chůzi jsme nejen chytřejší, ale také šťastnější – už proto, že obvykle nechodíme na běžeckém pásu jako v experimentu Marily Oppezzo, ale venku, ve městě nebo v přírodě. Příznivý vliv pohybu se tak sčítá s blahodárným působením pobytu pod širým nebem a mozek produkuje více serotoninu i dopaminu. Takže procházka v parku je jedním z nejúčinnějších každodenních nástrojů první pomoci při úzkosti a stresu, cestou k nenásilnému uvolnění mysli a vyvětrání negativních emocí.
Proto také i někteří psychoterapeuti nabízejí místo klasického „sezení“ terapii při chůzi, obvykle v přírodě. „Při běžné terapii se rozhovor odehrává na domácím hřišti psychologa, zatímco při terapii v lese jsou na tom klient i terapeut oba stejně. Společně zvládají terén i počasí. Když se přižene bouřka nebo okolo proběhne divoké prase, oba prožívají strach a nepohodlí. Jsou si rovni, hierarchie se stírá,“ říká terapeut Vojtěch Kozlík a dodává:
„Jeden klient si během cesty lesem pochvaloval: ,To je skvělé, že nesedíme naproti sobě. Nemusím řešit, co s očima, co s rukama‘.“ A navíc, při terapii na procházce si terapeut i klient mohou dovolit mlčet. Zatímco v ordinaci už krátká odmlka vyvolává rozpaky, které se klient obvykle honem snaží něčím zaplašit, na cestě lesem je zcela přirozené občas zmlknout a jenom sledovat okolní krajinu.
Neurovědec Shane O’Mara poukazuje na to, že při chůzi bok po boku se lidé dostávají do souznícího rytmu: „Kráčíte ve společném rytmu a tím se slaďují i mozkové rytmy, což se vsedě nemůže stát. Zážitek synchronie při společné chůzi je velké potěšení.“
Cesta, nikoli cíl
Chůze může být také nástrojem duchovního růstu. Mnohá náboženství mají ve své tradici putování na posvátná místa. Křesťané mají svá procesí a poutě, muslimové putují do Mekky, židé do Jeruzaléma, desetitisíce hinduistů se vydávají každý rok do svatého města Mathura, buddhisté praktikují meditaci v chůzi. „Každý vědomý nádech a výdech, každý vědomý krok nám připomínají, že jsme naživu na této krásné planetě. Nic víc nepotřebujeme, jen být naživu, dýchat a kráčet,“ napsal o meditaci v chůzi buddhistický učitel Thich Nhat Hanh.
Propojení chůze a duchovní cesty je zřejmé: Pomáhá nám odpoutat mysl od každodenních starostí a dostat ji do pomalejšího tempa rozjímání. To platí i o pouti do Santiaga de Compostela, která je momentálně velmi populární i mezi nevěřícími. „Cestovní kanceláře propagují pouť do Santiaga jako dobrodružství, což je opravdu udivující. Tajemstvím ,Camina‘ je totiž naprostá absence vzrušení. Snášet jeho klidnou monotónnost je zpočátku trochu náročné. Moderního poutníka, který není zvyklý na nedostatek podnětů, zkraje cesty trápí vnitřní neklid. Je v pokušení zastavit se v první kavárně, která nabízí Wi-Fi, a zjistit, co se děje ve světě. Ale od třetího dne tato roztěkanost ustoupí a mysl se zpomalí do přirozeného, nenuceného rytmu našich kroků,“ popsal svou cestu do Santiaga profesor Arthur C. Brooks. „Camino je cesta, nikoli cíl, což nás nutí na chvíli opustit nekonečný a marný hon za budoucím uspokojením. V chůzi žijeme přítomným okamžikem.“
Schůzka se šťastnou náhodou
V trochu jiném duchu můžeme radost z chůze prožívat i na procházkách městem. Zvlášť když v telefonu vypneme navigaci, která nás vede nejkratší cestou z bodu A do bodu B, a dovolíme si luxus bezcílného potulování. Inspirovat nás mohou třeba pařížští flâneurs, kteří se potloukali po bulvárech ke konci 19. století. Milovníci městských toulek, znalci ulic, byli stále na cestách od jedné kavárny k druhé, objevovali městskou krajinu, vášnivě sledovali život v ulicích. „Pouliční dav je jeho živlem, stejně jako vzduch pro ptáky a voda pro ryby. Jeho vášní a povoláním je splynout s davem. Pro dokonalého flâneura je nesmírnou radostí zabydlet se v srdci mnohosti, v přílivu a odlivu plynoucího proudu, uprostřed prchavosti a nekonečna. Být mimo domov a cítit se doma kdekoli; vidět svět, být uprostřed světa a zůstávat světu skryt…“ Takhle popisuje flâneura Charles Baudelaire ve své eseji Malíř moderního života.
Flâneur prostě nemíří z práce na nákup a domů, jeho nejoblíbenější trasou je odbočka ze známé cesty. Dává si schůzku se šťastnou náhodou a na své cestě objevuje poklady, které vůbec nehledal. To se může poštěstit i nám, když na potulkách městem zamíříme do antikvariátu, do sekáče nebo vetešnictví, na výstavu neznámého malíře, když změníme zaběhanou trasu a vneseme do každodenních pochůzek prvek náhody. Dovolit si zabloudit, ať už ve svém vlastním, nebo v cizím městě, je jeden z nejkrásnějších způsobů objevování nečekaného. A když se pak vrátíme ke známé, vyšlapané trase, náš svět je opět o něco bohatší.
Pěšky městem
Jednotlivá světová velkoměsta se svou vstřícností k chodcům dost liší. Existují různé žebříčky na základě rozmanitých měřítek. Jedním z nich je procento obyvatel žijících ve vzdálenosti do sta metrů od prostoru bez aut, jakým může být park nebo pěší zóna. V tomto ohledu vede Hongkong, kde takto bydlí 85 procent lidí. Dalším měřítkem je podíl obyvatel, kteří žijí do jednoho kilometru od střediska zdravotní péče a od školy, takže mohou důležité pochůzky vyřizovat pěšky – tady má prvenství Paříž. Zajímavým kritériem je velikost domovních bloků. Čím jsou menší, tím snáze mohou chodci mířit přímo tam, kam potřebují, aniž by zdlouhavě obcházeli velké budovy. Nejlépe ho splňuje Bogota či Tokio. Jiné žebříčky více zohledňují potřeby turistů a měří vstřícnost k chodcům na základě vzdálenosti nejdůležitějších památek. V tom vítězí Florencie, Dubrovník a také Praha.
Obecně, na základě souhrnu všech měřítek, se za města nejpřátelštější k chodcům považuje Londýn, Bogota, Hongkong a samozřejmě Paříž. Vstřícnost k chodcům má nejrůznější pozitivní dopady. Samozřejmě v první řadě nižší znečištění ovzduší, ale nejen to. Díky chodcům prosperují drobní místní podnikatelé, protože chodci si nakoupí v malých obchodech, zatímco lidé v autech zamíří spíš do velkých supermarketů s parkovištěm. Veřejný prostor zabydlený chodci je úrodnou půdou pro lepší sousedské vztahy, zapojení lidí do veřejného života i nejrůznější umělecké aktivity. To, co platí o jednotlivcích, platí i o celých komunitách: Ve městech, kde se lépe chodí, se také lépe žije.
