Něco na té trávě je. Procházka v zeleni je samozřejmost, kterou ne vždy umíme docenit

..

.. Zdroj: Jake Melara on Unsplash

Pojďme ven. Docela normálně na procházku do parku, na stráň, do lesa. Je to větší terapie, než si často uvědomujeme. Snadná a zadarmo. Vyčistit si hlavu, ozdravit tělo a celkově se regenerovat potřebujeme všichni do jednoho.

Ten pocit si pamatuji doteď. Bylo to po několika týdnech první karantény, doby, kdy jsem omývala nákupy a doslova se bála vystrčit nos – z domu i ven z látkové roušky. A pak jsem se z nuselského bytu přesunula na chalupu, vyšla na zahradu jen tak a dostala obří dávku slunce, vzduchu a zeleně! A s ní i neskutečný koktejl pocitů a vjemů. Absolutní euforii, pocit nekonečného množství energie, okouzlení krásou jednoduchosti a téměř jistotu, že člověk přece zvládne úplně cokoli! S lehce připitomělým úsměvem na tváři si vzpomněla na jiné zážitky z dospívání během svobodných let devadesátých, ale to je zas jiná kapitola. Předávkování přírodou jsem za chvíli rozdýchala, ale jako mnozí další i já jsem si v covidové době uvědomila, jak mi taková samozřejmost, jako jít ven na procházku, chyběla.

Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:

Ze stromů dolů a zpět

Historie člověka je v drtivé většině s přírodou spjata. A i když se do měst přesunul až během poslední stovky let (na začátku 20. století žil ve městě jeden člověk z deseti, v roce 2007 se poprvé poměr otočil v neprospěch venkova), sílu přírody si uvědomovali lidé odpradávna. Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda, nechal se slyšet otec medicíny, starověký řecký lékař Hippokrates a podle římského státníka a fi lozofa Cicerona bylo žití v souladu s přírodou největším dobrem. Přihoďme ještě Jana Ámose Komenského, který tvrdil, že čím je člověk vzdělanější, tím více si přírody váží. Meditace v přírodě je součástí mnoha kultur i náboženství a pak tu máme vědecké studie, které nám v posledních desetiletích přinášejí nezvratné důkazy o tom, jak pobyt v zeleni ovlivňuje zdraví na tělesné i psychické úrovni. Pojďme se tedy podívat na ty nejdůležitější.

Méně stresu

Blahodárný vliv procházek na zklidnění psychiky dokáže popsat leckdo, teprve studie zpracované před několika lety se však zaměřily na to, jak dlouho je k takovému efektu zapotřebí v přírodě pobýt. Jedna zpráva publikovaná v roce 2019 v časopise Frontiers in Psychology uvádí, že stresový hormon kortizol začne klesat už po dvaceti minutách v zeleni (pokud tedy v hlavní roli zůstává příroda, nikoli třeba mobilní telefon). Vztah psychické pohody a přírody potvrzují například i vědci z Lékařské fakulty University of Exeter. Lidé, kteří trávili čas venku, byli v životě spokojenější a zdravější, přitom klíčové číslo pro zdravotní efekt bylo 120 minut týdně.

Regenerace

Pokud by pohodička a prima nálada jednomu přišly málo, příroda přichází s dalším benefi tem, a tím je rychlejší regenerace. Zajímavou studii uskutečnil v 80. letech 20. století profesor krajinářské architektury Roger S. Ulrich. Zjistil, že pacienti, kteří jsou po operaci žlučníku a mají v nemocnici výhled do nemocničního parku, se zotavují rychleji a trápí je méně komplikací než ty, kteří se dívají na cihlovou zeď. Jiný výzkum ukazuje, že lidé, kteří se v kanceláři v pracovní době dívají do přírody, trpí méně bolestmi hlavy i stresem a jsou spokojenější než ti, kteří tuto možnost nemají.

Knihy

Knihy
Martin Jordan: Nature and Therapy
Ulli Felber: Lesní lázeň – Terapie v přírodě
Adam Táborský: Terapie přírodou (vyjde 2023)
Yoshifumi Miyazaki: Shinrin-yoku: Lesní terapie pro zdraví a relaxaci
Qing Li: Šinrin-joku, japonské umění lesní terapie

Čistá hlava

V neposlední řadě si do přírody chodíme vyčistit hlavu, i to je předmětem zkoumání nejrůznějších studií. Už devadesátiminutová procházka dokáže zklidnit hlavu ve chvíli, kdy se zabývá neodbytnými myšlenkami. Odborníci tento stav nazývají ruminací, a asi si ho živě dokáže představit většina z nás – jde o nekončící přežvykování jednoho tématu, problému nebo strachu, které nejsme schopni opustit. Neustálé přemýšlení nad věcí nás vyčerpává, a jak se ukazuje, zvyšuje také riziko úzkostných stavů nebo jiných duševních onemocnění. Stačí ale hodina a půl v přírodě a účastníci výzkumných studií hlásí podstatně lepší kontrolu svých myšlenek a zklidnění. Kontrolní skupiny ve městech podobného efektu nedocílily, přesný mechanismus účinku je ale předmětem dalšího zkoumání. Jiné studie naznačují, že kromě zklidnění mysli může příroda podpořit soustředění či pozornost k tomu, co je důležité. Výzkumy University of Illinois například ukazují, že děti se při procházce parkem lépe koncentrují, než když plní úkoly v zastavěné části města. A příroda umí zafungovat i ve chvíli, kdy máme přehřátou „ramku“. Dokáže regenerovat unavenou mysl. Potvrzuje to známá teorie obnovy pozornosti profesorů environmentální psychologie na univerzitě v Michiganu, manželů Kaplanových.

Zdraví

Se zdravím se to má takto. Studie nizozemských vědců ukázala, že lidé, kteří žijí obklopeni větším množstvím zeleně, jsou méně nemocní, což se projevuje zejména v četnosti migrén, infekcí horních cest dýchacích nebo bolestí zad. Pobyt v přírodě také aktivuje imunitu. Abychom ale města nedehonestovali úplně, jejich obyvatelé mají většinou lepší přístup k lékařské péči, takže co se zdravotních benefi tů týče, v tomto ohledu bychom to mohli uhrát na remízu.

Stromy všechno nevyřeší

Sílu přírody využívá řada terapeutických přístupů. V areálech léčeben či nemocnic se budují terapeutické zahrady, sezení v přírodě a vnímání přítomného okamžiku využívá i dnes tolik populární mindfulness. Řada psychoterapeutů také praktikuje takzvanou terapii za chůze, kdy příroda nahrazuje pracoviště odborníka. Někomu pomůže příroda navázat bližší kontakt se sebou a svými myšlenkami a pocity, jinému vyhovuje, že za chůze se mu lépe hovoří či přemýšlí, aby se otevřel, potřebuje hledět jinam než terapeutovi do očí. Terapie se může odehrávat i ve skupinách, vhodná je i jako aktivita pro děti či pro rodiče s dětmi. Pokud jste se rozhodli najít terapeutického průvodce přírodou, nejprve si zjistěte, zda má odpovídající vzdělání. Měli byste od něj také uslyšet, že pobyt v přírodě není všespásný a existují diagnózy, se kterými by se do přírody s vámi nevydal. Také k vám bude přistupovat individuálně. Každému totiž bude vyhovovat něco jiného – délka procházky, její dynamika. Vše záleží na domluvě.

Pojďme prostě ven

Možná si říkáte, že celý článek je o tom, co dávno víte, co věděli i vaši rodiče a prarodiče a nepotřebovali k tomu žádné výzkumné studie. Možná patříte k těm šťastným, kteří trávili víkendy na procházkách v přírodě a pamatují si, jak jim kapky deště zatékaly za rukávy nepadnoucí pláštěnky a máčely teplákovou bundu. Nebo se v létě táhli s rodiči celý den na nějaký příšerný kopec, kde je místo bufetu čekala jen půlhodina mlčení, během které se dospělí kochali výhledem. Jenže ne každý měl to štěstí, ne každý si to uvědomuje a ne každý má čas i energii nutit k něčemu podobnému své děti. Obzvlášť v době, kdy výlet bez koloběžek, lanových center, zážitkových parků nebo vyhlášených gastronomických požitků jako by neměl cenu. Ale možná je nadcházející léto a čas zvolnění ideální příležitostí k tomu, abychom se vrátili k obyčejnému chození ven. Nikoli za zážitky, ale za prožitky.

Japonské umění šinrin-joku

Lesní terapie nebo také japonské umění šinrin-joku v překladu znamená koupání v lese nebo ponoření do atmosféry lesa všemi smysly. Nejde ale o žádné prastaré umění, název vymyslel v 80. letech 20. století ministr zemědělství, lesnictví a rybolovu Tomohide Akiyama s cílem upozornit na ozdravnou sílu přírody a kvůli potřebě chránit ubývající lesy v zemi. Myšlenka byla jasná: Pokud budou lidé do přírody chodit za terapií, budou si jí i více vážit.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/23