Víte, co je „catching a print“ trend z TikToku a jak může ubližovat?
Trend „catching a print“ působí jako nevinný internetový memík. Zapadá ale do širšího fenoménu dobře známého z oblasti gender studies. Zdánlivý vtípek je typickým příkladem objektifikace namířené tentokrát netradičně proti mužům.
Princip záměrně provokativního trendu je jednoduchý. Lidé (nejčastěji ženy) hodnotí muže podle viditelného „obrysu“ na oblečení a snaží se z něj odhadovat velikost genitálií. O jeho popularizaci se zasadil zejména uživatel Anwar White, který k tématu natočil vtipné video stylizované jako detailní „návod“. White se označuje za randícího kouče a svůj příspěvek pojal se zjevnou nadsázkou plnou internetového žargonu. Celý koncept prezentuje jako téměř nezbytnou dovednost pro randění.
„Catching a print“ rozděluje do několika typů, které mají podle tvaru obrysu v oblečení naznačovat přibližnou velikost. Tento systém typů A, B a C (podle umístění a tvaru „vyboulení“), je čistě zábavná pseudo-klasifikace, u které se možná zasmějete, možná ne, ale zascrollujete dál. Jenže zrovna tohle video nasbíralo za pár dnů přes deset milionů zhlédnutí, statisíce reakcí a rozšířilo se i mimo TikTok. Lidé na něj reagují memy a ironickými komentáři, ze kterých je znát, že jde o absurdní legraci. „Okamžitě si zkontroluju Jacoba Elordiho,“ zněl jeden komentář. Co když to ale někdo vezme osobně?
Odveta za ženy
„Catching a print“ nepředstavuje zásadně nový fenomén, ale spíš variaci na již existující vzorce chování. Z reakcí je přesto vidět, že trend ťal do živého. Lidé ho považují za obrácení rolí nebo ironický komentář k tomu, co běžně zažívají ženy, a když si budete pročítat třeba reakce na Redditu, je z některých cítit i jisté zadostiučinění, že muži konečně ochutnávají svou vlastní medicínu.
Přesto ale nelze říct, že by šlo o spravedlivou odvetu. I když nás může „catching a print“ pobavit, nebo se někdo možná chytne za nos, jak sám hodnotí křivky žen, trend zachovává stejnou logiku, proti které se někteří uživatelé vymezují. Hodnotu člověka odvozuje od jeho těla. Místo aby se takový přístup zpochybňoval, spíše se normalizuje a rozšiřuje na další skupiny.
Mechanismus objektifikace je tu prakticky stejný. Pozornost se zaměřuje na konkrétní část těla, která je veřejně komentována a redukuje člověka na jednu sexuální charakteristiku. Právě tato redukce je klíčovým znakem toho, co se označuje jako „sexual objectification“, vnímání člověka hlavně jako objektu sexuálního zájmu, nikoli jako komplexní osobnosti. Když se do našeho pojetí sexuální přitažlivosti nehodí, je snadné pak sklouznout k body shamingu.
Rozdíl tak spočívá hlavně v kontextu. Objektifikace žen má dlouhou historii a je hluboce zakořeněná v médiích, reklamě i každodenní kultuře, odkud se vesele přesunula i na sociální sítě. Přispívá k nerovnostem a má prokazatelné psychologické dopady jako stud za vlastní tělo nebo úzkosti. Naproti tomu „catching a print“ je krátkodobý virální trend bez stejné systémové opory. Na citlivější uživatele ale může mít i taková „blbost“ podobně negativní dopady. Pokud se tedy vydáte také „lovit otisky“, možná si to nechte do soukromí s dobrou kamarádkou, než na veřejná fóra na internetu.
