Temný paradox Latinské Ameriky: Kult tradiční rodiny ve stínu domácího násilí a mizejících žen
Latinská Amerika má za sebou několik let bohatých na protestní akce upozorňující na stále se zvyšující počty případů násilí na ženách. Není divu, v některých zemích v posledních letech vraždy a „mizení“ žen a dívek lámou rekordy. Stejně jako cifry těchto znepokojivých statistik ale rostou i počty lidí, kteří toho už mají dost a snaží se s tím něco dělat.
Latinská Amerika má své paradoxy. Je těžké pochopit, že země, kde jsou lidé tak vřelí a ochotní vám pomoci, zároveň vedou světové tabulky v množství násilných trestných činů. Že země, kde jsou lidé tak orientovaní na rodinu, se potýkají s ohromujícím množstvím případů domácího násilí. Trestné činy páchané na ženách a dívkách se zde v posledních letech množí znepokojujícím tempem. „Latinskoamerická společnost je vyloženě patriarchální, ale srdcem rodiny a svým způsobem i celé společnosti jsou právě ženy,“ řekla při jednom z našich rozhovorů mistryně metafor Gabriela Bertholdo z brazilské feministické organizace MMM (Marcha Mundial das Mulheres), jedné z mnoha organizací, které stojí za protesty posledních měsíců. „To, co se teď v Brazílii děje, je takový národní infarkt,“ dodává.
Machismus v praxi
Když se žena v Latinské Americe vypraví mimo nejturističtější zóny a ty části měst, kde se soustředí intelektuální smetánka dané země, je značně pravděpodobné, že narazí na muže, kteří na ni budou civět tak indiskrétně, že to v Česku asi nezažijete. Někteří civění doplní pokřikováním více či méně nechutných poznámek či hvízdáním. V krajních případech, jako třeba na nějakém méně frekventovaném místě, dokonce ženě například zastoupí cestu a pokusí se na ni sahat. „Víš, proč to dělají?“ položí mi zjevně rétorickou otázku při jednom z našich rozhovorů chilská aktivistka Giuliana Aguirre. „Kdyby chtěli té holce dát najevo, že se jim líbí, a chtějí, aby se s nimi vyspala, tak přece každý, kdo není úplný kromaňonec, ví, že když na ni budou pokřikovat prasárny nebo ji budou nějak obtěžovat, tak její nejpravděpodobnější reakce bude, že uteče. Mám teorii, že to, že tě tohle chování zhnusí a vyděsí, je právě jeho účel. Že tihle chlapi chtějí, aby ses jich bála. Aby ses cítila zranitelná. Chtějí, abys věděla, že mají navrch. Že tomu tady šéfují oni.“
Každé dvě hodiny
V Česku se s pojmem femicida asi moc nesetkáte. V Latinské Americe na něj ale v médiích bohužel narazíte celkem pravidelně. Výraz femicide vymyslela v sedmdesátých letech anglická spisovatelka Carol Orlock jako označení pro misogynní, genderově podmíněnou vraždu ženy mužem. V Latinské Americe bývá femicidio nebo feminicidio v naprosté většině případů používáno v kontextu sexuálního nebo domácího násilí. V roce 2025 bylo v Latinské Americe v průměru zaznamenáno minimálně 12 obětí femicidy denně. To je jedna každé dvě hodiny. A to počítáme pouze oběti, které už někdo našel. Jenom v Mexiku se aktuálně dalších 30 000 žen a dívek pohřešuje, nicméně je pravděpodobné, že podstatná část z nich byla rovněž obětí misogynní vraždy. Odborníci na problematiku vám tak často řeknou, že alarmující počty obětí femicid v oficiálních statistikách jsou bohužel značně nižší, než jaká je reálná situace. Smutné prvenství v počtu zmizelých má v tuto chvíli Mexiko, kde podle oficiálních zdrojů v posledních dvou letech zmizelo deset žen a dívek každý den.
Hledání Laury
Co se asi stalo s těmi desítkami tisíc, které se stále pohřešují? „Buď je někdo unesl a prodává, někdo je znásilnil a zabil, nebo je dostali překupníci orgánů. Policajti je fakt nehledaj’. Policajtům je to jedno,“ ušklíbne se opovržlivě doña José. „Myslím, že se tím moc nezabývaj’, protože na to ani nemaj’ kapacitu. Těch zmizelých je tolik, že kdyby je vážně hledali, tak nedělaj’ nic jinýho,“ pokrčí smutně rameny. „Navíc můžou bejt kdekoli. Je to jak hledat jehlu v kupce sena.“ Doña José patří do jedné ze skupin organizace Las Madres Buscadoras, Hledajících matek, která se zabývá pátráním po zmizelých – respektive po jejich ostatcích, které bývají bohužel téměř vždy jediné, co najdou. Neomezuje se pouze na oběti femicid, neboť v Mexiku „mizí“ i muži. Las Madres pravidelně organizují protestní akce, jejichž prostřednictvím se snaží donutit vládu s astronomickými čísly počtů zmizelých něco dělat. Dost času ovšem tráví v terénu, kde hledají stopy po pohřešovaných. Většina Madres hledá své děti. Tak vlastně celá organizace vznikla. Založily ji ženy, které se rozhodly vzít hledání svých bližních do vlastních rukou, protože jim přišlo, že když to neudělají ony, neudělá to nikdo.
Doña José už čtyři roky hledá svoji dceru Lauru, která zmizela, když jí bylo sedmnáct. Stojí přede mnou – typická mexická mamita – malá, korpulentní, v květovaném tričku, na hlavě tralaláček s logem Las Madres. V ruce v gumové rukavici svírá motyku. Vypadá, jako by se vydala na zahradu okopávat okurky. Ve skutečnosti ji čeká den prodírání houštím a močálem, kde bude hledat mrtvolu své dcery. Někdo dal skupině tip, že se tu v jedné jámě našlo oblečení a další osobní věci napovídající, že by tu mohl být hromadný hrob. O pár týdnů později se dovídám, že tam skutečně ostatky několika lidí našly. „Ne, Laura tam nebyla,“ říká mi s těžkým povzdechem do telefonu José. Ptám se, jestli myslí, že má šanci ji najít. „ Věřím, že jo. Strašně bych ji chtěla normálně pohřbít. Taky bych chtěla, aby mi policajti řekli, co se s ní stalo. Co jí udělali.“ Její hlas na okamžik ztratí svůj obvyklý, pragmatický tón a je z něj cítit hořkost a beznaděj těch dlouhých čtyř let soužení. „Moc bych si přála, aby mi řekli, že netrpěla,“ dodá tiše.
Celý článek najdete v květnovém vydání časopisu Lidé a Země.
Zdroj: autorský článek
