Riskantní hra je pro děti nepostradatelná. Těžit z ní budou hlavně v dospělosti
Vyšplhat na nejvyšší větev, rozjet se z kopce na kole s nohama ve vzduchu nebo stavět bunkr v temném koutě příměstského lesíka. V dětském vidění světa ohromující dobrodružství, z toho rodičovského spíš frustrující podívaná. Jenže děti tento styl „zábavy“ potřebují. Vědecká data z posledních let totiž ukazují varovný paradox: naše snaha eliminovat z dětského života veškerá fyzická rizika si vybírá daň. V jejich vlastním zájmu bychom proto měli dětem trochu přiměřeného rizika dopřát.
Moderní hřiště a důsledný rodičovský dohled sice drasticky minimalizovala počet odřených kolen a drobných modřin, nevědomky jsme však kvůli tomu děti připravili o přirozené prostředí, kde se mají naučit bojovat se strachem.
„Antifobický účinek“
V roce 2011 publikovali norští vědci Ellen B. H. Sandseter a Leif E. O. Kennair studii, která se na dětské riskování podívala hlouběji. Přišli s konceptem takzvaného „antifobického účinku“ vzrušujících zážitků. Malé děti si v průběhu vývoje přirozeně vytvářejí strachy, například z výšek, ze tmy, z rychlého pohybu nebo z cizích lidí. Tyto obavy mají v raném věku jasnou ochrannou funkci, mají batoleti zabránit v tom, aby spadlo ze srázu nebo se v noci vydalo neznámo kam.
Aby však z dítěte vyrostl samostatný a sebevědomý jedinec, musí tyto obavy postupně odbourat a zjistit, kde leží reálné hranice nebezpečí. A právě k tomu má sloužit riskantní hra. Autoři studie prokázali, že když se dítě dobrovolně vystavuje situacím, které v něm vyvolávají mírný strach smíchaný s pozitivním vzrušením, provádí de facto kognitivně-behaviorální terapii. Samo si dávkuje přesně takové množství strachu, jaké je v danou chvíli schopné unést.
Když situaci opakovaně zvládne, v jeho mozku dojde k procesu zvanému „vyhasínání strachu“ (fear extinction). Nervová soustava se adaptuje a pochopí, že je schopné se na oné větvi udržet, a i kdyby ne, dokáže šikovně dopadnout, aniž by si srazilo vaz. Pokud mu ale tuto zkušenost odepřeme, přirozený vývojový strach se nestihne odbourat.
Paradox bezpečnosti
Žádný rodič nechce vidět své dítě v nemocnici se sádrou nebo otřesem mozku. Jenže vědecké analýzy ukazují, že naše snaha o co nejbezpečnější prostředí vede k přesnému opaku. Podle studie Mariany Brussoni prostředí, které dětem umožní aktivně riskovat (lézt do výšek, hrát si v blízkosti vody či ohně nebo používat reálné nástroje), ke zvýšení počtu vážných či život ohrožujících zranění nevede. Naopak.
Data ukázala, že děti, které měly větší volnost, vykazovaly dramaticky vyšší úroveň denní fyzické aktivity, lepší sociální chování, vyšší míru kreativity a výrazně rozvinutější schopnost psychicky se otřepat z nezdaru než přehnaně chráněné děti trpí kritickým nedostatkem takzvané „pohybové gramotnosti“ (physical literacy). Ty si totiž v bezpečných kulisách nikdy neotestovaly reálnou gravitaci, neumějí správně padat, nedokážou přesně odhadnout stabilitu podkladu ani rychlost vlastního těla. V momentě, kdy se pak ocitnou mimo dohled dospělých, jsou k vážným úrazům paradoxně náchylnější.
Důsledky separace dětí od rizika však mohou sahat hlouběji než jen k pohybové neohrabanosti. Podle Petera Graye a jeho „teorie regulace emocí“ je svobodná hra bez dospělých jakýmsi trenažérem, kde se děti učí zvládat krizové situace. Klíčové je, že ve hře není přítomen žádný rozhodčí, učitel ani rodič, který by konflikt vyřešil. Pokud děti chtějí, aby zábava pokračovala, musí emoce okamžitě zpracovat, domluvit se a situaci sociálně vyřešit. Pokud dospělí každou hru organizují a každé riziko předem vyhladí, dítě se nikdy nedozví, že má nad svým životem vlastní kontrolu.
Riziko versus hazard
Jak tedy jako moderní rodič vyskočit z rozjetého vlaku hyperochranitelství, a přitom neohrozit život nebo zdraví svého potomka? Klíč spočívá v pochopení rozdílu mezi rizikem a hazardem. Naším úkolem by mělo být chránit děti před skrytým a nepředvídatelným nebezpečím, jako je ztrouchnivělá větev nebo hřebík trčící z konstrukce houpačky. Rozhodně bychom je však neměli zaplavovat úzkostnými výkřiky typu: „Nespadni!“, „Neběhej tak rychle!“ nebo „Okamžitě slez dolů!“
Vrátit dětem do života riskantní hru neznamená chovat se lhostejně nebo je posílat hrát si k silnici. Znamená to najít odvahu unést náš vlastní rodičovský strach ve prospěch jejich zdravého vývoje. Sedřená záda, naražené zápěstí nebo podvrtnutý kotník se zahojí za pár týdnů a často tato zranění zanechají navíc i hrdinskou historku. Se zlomeným sebevědomím, nesamostatností a pocitem bezmoci se však člověk může potýkat až do dospělosti.
