O smrti se dá mluvit, i když nikdo neumírá. Terapeutka radí, jak s dětmi mluvit o konci života
„Smrt patří k životu stejně, jako na konec věty patří tečka,“ říká Jana Bartoňová, psychoterapeutka a odborná konzultantka Domácí hospicové péče Oblastní charity Trutnov. Právě tato jednoduchá metafora podle ní dětem pomáhá pochopit, že konec života není něco nepřirozeného, ale přirozená součást lidské existence. My však smrt jako téma většinou ze svých debat vytěsňujeme. A to nejen z konverzací mezi dospělými.
„Je to věc logická a jasná. Bez teček zůstanou životní osudy otevřené, nedokončené. Kdyby nebyla smrt, nastala by zombie apokalypsa. Tečky pro život potřebujeme,“ pokračuje psychoterapeutka, která vystoupila na odborném workshopu Dožít doma do škol, jejž organizovalo Fórum mobilních hospiců. Dodává, že smrt dnes často vnímáme jako něco děsivého a nelidského, přitom může být také milosrdná. Ukončuje trápení, nemoc nebo stáří a přichází ke všem stejně. „Poslední okamžiky bývají mnohem klidnější a tišší, než jak je známe z filmů,“ vysvětluje.
V minulosti bylo běžné, že děti byly zcela přirozeně součástí loučení s umírajícími. Viděly stáří, nemoc i smrt doma. „Dříve bylo například naprosto normální, že děti přiběhly ze dvorku k umírající babičce, políbily jí ruku, ona jim dala křížek na čelo, děti odběhly zpátky za svými hrami a babička tiše vypustila duši. Smrt k nám patří, a když se s ní naučíme žít již jako malí, tak se jí nebudeme bát. Nebo alespoň ne tolik,“ upozorňuje Jana Bartoňová. Dnes je toto téma obvykle vytěsněno za dveře nemocnic a mnohdy i z našich životů.
Podpora a porozumění
Pokud dítě zažije úmrtí blízkého člověka, je důležité s ním jednat citlivě, ale otevřeně a přiměřeně jeho věku. Velkou roli v takové chvíli hraje kromě rodiny a blízkých také škola a pedagogové. „Dítě, které truchlí, může mít problémy se soustředěním, může být uzavřené, plačtivé, ale i agresivní,“ upozorňuje Jana Bartoňová. Sama zažila chlapce, který bil spolužáky, protože nedokázal unést, že oni mají maminku živou, zatímco on už ne.
Pedagogové by proto měli vědět, co dítě prožívá, a dočasně zmírnit nároky. Důležitější než výkon je v tu chvíli pocit bezpečí. Někdy podle odborné konzultantky pomůže i jednoduchá věta: „Je mi moc líto, co se ti teď děje. Pokud to půjde, choď do školy, nic jiného teď nebudeme řešit. Kdyby bylo něco potřeba, přijď za mnou,“ nabízí vhodnou formulaci.
Pokud s tím rodina souhlasí, může být vhodné situaci citlivě vysvětlit i spolužákům. Dítě by ale mělo mít možnost rozhodnout, co přesně se řekne a zda u toho chce být. „Je také dobré dát spolužákům tip na to, jak se k dítěti chovat. Například: Kuba si přeje, abyste ho nelitovali a chovali se stejně jako předtím. To mu pomůže cítit se zase dříve dobře. Kdo chce, může mu napsat krátký vzkaz, který by ho povzbudil, třeba: Kubo, myslím na tebe; Kubo, jsi fajn kamarád a podobně,“ radí ze své zkušenosti odbornice.
Truchlení je proces
Podle psychoterapeutky má truchlení své zákonitosti. První dny po ztrátě bývají nejtěžší, člověk může mít problémy se spánkem, s jídlem, cítí zmatek, fyzickou slabost nebo úzkost. I děti potřebují v této době hlavně bezpečí rodiny a klid, a proto terapeutka doporučuje je na tento čas ze školy omluvit.
„Druhou fází je zármutek, kdy už jsme schopni fungovat, ale máme pláč na krajíčku a mnoho potíží s jídlem nebo spánkem přetrvává, zemřelého můžeme vidět i slyšet. To by mělo zhruba po měsíci ustávat. Pak by se truchlící měl začít vracet ke svým stereotypům a začít znovu žít běžným životem,“ přibližuje konzultantka. Dodává, že právě v tomto období nastává čas na případnou odbornou pomoc, pokud se návrat nedaří a truchlení se protahuje.
Varovnými příznaky podle ní bývají nechutenství, poruchy spánku, děsivé sny, agresivita, výkyvy nálad, patologická uzavřenost či únava. „Dítě se může odpojit z kroužků, od kamarádů, začne nosit tmavé nebo přímo černé oblečení, začne se sebepoškozovat, mluvit o sebevraždě, začne mít velké absence, výrazně se zhorší ve prospěchu,“ uvádí další výstražné signály. „Poslední fází truchlení je smutek, který trvá celý rok. Potřebujeme prožít všechny svátky, prázdniny i běžné dny bez člověka, který odešel,“ doplňuje odbornice.
Prevence má smysl i v rozhovorech o smrti
Nejlepší chvíle pro rozhovor o smrti je podle ní paradoxně v době, kdy se nic tragického neděje. Dítě tehdy není zahlcené strachem a dokáže téma přijmout bez obav. Možností, jak téma smrti otevřít, existuje mnoho. Ve škole se může objevit v literatuře, hudbě, výtvarné výchově i občanské nauce. Děti mohou poznávat pohřební tradice různých kultur nebo navštívit hřbitov jako místo vzpomínek a historie.
Proč by se mělo na školách mluvit o smrti?
Setkání se smrtí může být pro děti náročnou situací. Doma se rodiče tématu často vyhýbají. Děti naopak nechtějí dělat rodičům starosti a mívají pocity, se kterými si nevědí rady.
Vznikající metodické doporučení MŠMT má pedagogy podpořit ve chvílích, kdy se se smrtí ve škole setkávají v jejích různých formách.
Na podporu škol a dětí fungují i programy poraden a mobilních hospiců, prezentace přístupů proběhla na workshopu Dožít doma do škol, který organizovalo Fórum mobilních hospiců.
Stejně důležité jsou drobné rodinné rituály. Jana Bartoňová doporučuje například zapojit děti do rozloučení s domácím mazlíčkem. Nakreslit parte, vyrobit rakvičku, uspořádat malý pohřeb nebo zapálit svíčku. Takové zkušenosti dětem pomáhají pochopit, že smutek je normální a že loučení patří k životu. „Pokud dítě o smrti slyší v době, kdy se jí nemusí bát, přijme ji do života jako něco bezpečného,“ uzavírá.
Zdroj: autorský článek
