Připouštět si smrt a konečnost může být jednou z cest k plnějšímu životu, říká terapeut Leoš Ševčík
Smrt jsme z našich životů téměř vytěsnili. Pustit ji občas do vlastního života je přitom jeden ze způsobů, jak se s vlastním koncem smiřovat. „Kultivovat svůj vztah ke konečnosti může být jednou z cest k plnějšímu životu,“ říká terapeut Leoš Ševčík. Co dělat, aby nás smrt tolik neděsila a jak v tom mohou pomoci psychedelika?
Dají se nějak charakterizovat postoje, které lidé mají, když myslí na vlastní smrt?
Pokud budu hovořit za sebe a na základě toho, co vnímám ve své praxi, tak pro většinu lidí platí, že v některém období v životě je myšlenka na vlastní konečnost spojena s úzkostí. Existují lidé, kteří to tak mají víceméně celý život, u jiných se strach ze smrti či úzkost objeví jen v určitých životních situacích. Ten vztah se také může proměňovat, někteří lidé například s postupujícími lety dokážou díky vědomí konečnosti více ocenit krásu a plnost života, blízkost ostatních nebo vztahy.
A pokud hovořím o úzkosti, i tu prožívá každý jinak. Někdo zažívá pocity rezignace či apatie, jiný spíše vzdoruje, jde do nějakého souboje, mohou přijít i pocity takového hlubšího až lehce depresivního usebrání. A pak tu může být i ta druhá, paradoxně vitalizující nebo energizující poloha. A pak jsou samozřejmě lidé, kteří mají smrt – i tu vlastní – ze života vytěsněnou.
Čeho se lidé v souvislosti s vlastní smrtí bojí nejvíce?
U lidí v produktivním věku bývá velmi často přítomný strach, co bude s těmi, kteří jsou na nich závislí – děti, nebo i rodiče. Co s nimi bude? Kdo se o ně postará? Jak to zvládnou, až tu nebudu? Další oblastí je určitě strach ze závislosti na druhých, ze ztráty soběstačnosti. Setkávám se s tím, že už při sdělení nějaké závažné diagnózy se u lidí někde vzadu v hlavě objevují myšlenky na to, že to nemusí dopadnout dobře. A s tím mohou souviset obavy ze ztráty důstojnosti, jak budou zajištěny jejich základní potřeby a podobně. Často se lidé bojí samotného umírání, prožívání bolesti, utrpení a také ztráty sebe samotného. Mají obavy, že už to nebudu oni, obzvlášť když jde o nemoc, která může zasáhnout mozek nebo kognitivní funkce.
U někoho se projevuje strach z nicoty nebo neznáma, z něčeho, co úplně postrádá smysl a je to téměř nemožné nějak zařadit do životního příběhu. Tady mají výhodu lidé, kteří v životě praktikují nějakou formou spirituality. A v neposlední řadě bych zmínil i obavu, jak třeba o své nemoci či umírání mluvit s blízkými.
Může se člověk s vědomím vlastní smrti nějak vyrovnat?
Určitě neexistuje nějaký jednoduchý a přesný návod, ale obecně bych řekl, že jsou důležité dvě oblasti: Dávkovat si nějaké své vystavování tématu smrti, to je ta první. A nebát se žít, vystavit se životu, to je ta druhá. Obě se prolínají a hodně doplňují, protože není života bez umírání a naopak. Žijeme a vlastně u toho se každým nádechem blížíme konci.
Žijeme v relativně zabezpečené kultuře – jsem si samozřejmě vědom toho, že někteří z nás jsou obklopeni více jistotami a jiní méně – takže většina lidí větší část života není vystavena explicitní hrozbě smrti. Ale pokud bych měl nějak zkonkrétnit to, co jsem teď řekl, tak je asi dobré, aby si člověk občas uvědomil, v jaké fázi života se nachází. S čím ještě počítá, kolika let se může reálně dožít, jaké má reálné vyhlídky třeba vzhledem k rodinné historii. Stejně to máme někde v hlavě zasunuté a působí to na nás, ať chceme, nebo ne. Ale je dobré si to zvědomit a pokusit se nějak alespoň si uvědomit, s čím můžeme počítat.
Leoš Ševčík
Vystudoval psychologii na FF Masarykovy univerzity. Kromě soukromé psychoterapeutické praxe pracuje také jako psycholog v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, spolupracuje s Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies na vývoji terapie pro osoby trpící post-traumatickou poruchou za využití léčivé látky MDMA a přednáší o psychedelikách na Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Spoluzakládal Českou psychedelickou společnost, jejíž členem je doposud.
Dávkovat si smrt a konec – tím myslíte konkrétně třeba to, že bychom se neměli vyhýbat třeba pohřbům? Nebo že bychom o smrti měli více mluvit?
Také. Co se týče pohřbů nebo setkání se smrtí někoho blízkého, v takových chvílích je skutečně dobré si kromě jiného i uvědomovat, jak na konečnost reaguji já sám. Co v této souvislosti prožívám, co mě napadá, co cítím, co potřebuji…
Ale nemusí se jednat jen o ukončení života někoho blízkého, dávkovat si můžeme i opuštění jiných běžných věcí v životě. Plně přijmout, že končí nějaký projekt, přátelství, že se s něčím loučím, že něco už nebudu dělat. My to většinou tak nějak přejdeme, nebo dokonce vytěsňujeme. Přitom výhodnější je kultivovat svůj vztah ke konečnosti. Pak nás to může vést i k tomu, že si můžeme lépe promyslet, na čem mi záleží. Co třeba ještě chci stihnout dokončit a zároveň si uvědomit i to, co už třeba nedokončím nebo nestihnu.
Jsou nějaká konkrétní cvičení, jak si ty konce dávkovat a s konečností se smířit?
Já bych určitě neřekl smířit, ale smiřovat. Protože vztah k vlastní konečnosti není něco, co nabydeme, odfajfkujeme si, že to máme a hotovo. Je to proces, takové neustálé cvičení v hledání, kam nasměrovat pozornost, abych uměl vnímat věci tak, jak jsou, a uměl se nějak laskavě podpořit.
Existují různá cvičení, kdy si člověk představuje třeba to, co by se stalo, kdyby zemřel příští týden nebo příští měsíc. Co by dělali příbuzní, jak by asi vypadalo loučení… A u toho je velmi zajímavé sledovat, co se v nás děje a jak na nás tyto představy působí. Někdo u toho může prožívat hodně tělesné pocity, strach, nevolnost, někoho třeba hodně paralyzuje ta bezmoc, třeba z toho, že by po smrti nemohl ovlivnit, co třeba bude mít na sobě v rakvi nebo jak bude vypadat loučení. V takovou chvíli může pomoci něco si dopředu promyslet a dohodnout s blízkými – někteří lidé cítí jistou úlevu v tom, že si mohou vybrat, jak bude vypadat jejich vlastní pohřeb, jaká tam bude hrát hudba.
Někdo může zjistit, že potřebuje více opory a lidí kolem sebe, jiní pocítit potřebu být nějak užitečný. Takové cvičení nám toho může říct hodně o vlastním životě.
Má si tedy podle vás třeba zdravý člověk občas takové cvičení „naordinovat“? Říci si: Sednu si o víkendu večer s notýskem a budu myslet na smrt?
Já určitě nepatřím k těm, kteří by dávali nějaká obecná doporučení nebo něco ordinovali. Asi si dokážu představit, že pokud nejsou lidé v nějakém křehkém období nebo špatně zazdrojování, že by si mohli udělat takový kontemplační večer. Obecně bych se ale přikláněl spíše k tomu, následovat svou intuici – když se občas dere něco na povrch, nechat to s nějakou ohleduplností promluvit a zkusit to reflektovat.
Říká se, že lidé, kteří svoji smrt více přijímají, žijí podle výzkumů spokojenější, naplněnější život – je to tak?
Teď se dotýkáte té pointy, proč taková cvičení mohou dávat smysl. Ano, člověk díky nim může více navnímat vzácnost času a uvědomit si, že může s touto komoditou lépe nakládat. Každé cvičení ale nemusí být takhle přímočaře užitečné, je důležité zmínit, že se může překlopit i do té druhé polarity – může člověka více zúzkostnit, může ho dovést k myšlenkám, že nic nemá smysl, když se jednou všechno v prach obrátí. Takže ne pro každého bude vždy užitečné si tím zaobírat, pokud by v tomto bodě měl člověk ustrnout.
Zároveň takto fundamentálně ostrý a de facto nihilistický pohled na věc může být – a často bývá – součástí opravdového, nechci říct úplně poznání, to zní velmi pompézně, ale nějakého místa v životě nebo perspektivy, která dokáže ten náš pohled posunout a ucelit. Někdy je to nějaká fáze, přes kterou je nutné projít. A tady mi přijde extrémně důležité, aby člověk v tomto temném místě nezůstával sám, aby se měl na koho obrátit – nikoli aby mu to rozmlouval – ale aby mu třeba pomohl touto temnotou projít a uvědomit si další perspektivy.
Pro některé lidi je myšlenka na vlastní smrt doslova paralyzující, zažívají při tom pocity podobné panické úzkosti. Musí v tu chvíli začít rychle dělat něco jiného, dýchat, běhat, aby to přešlo. Dá se tento stav přirovnat k existenciální úzkosti, kterou popisují třeba terminálně nemocní?
Popravdě řečeno, nechci srovnávat míru úzkosti u člověka, který prožívá strach v běžném životě, s úzkostí, kterou prožívá nevyléčitelně nemocný člověk, u kterého je vyhlídka smrti blízko. Každý z nás ví asi nejlépe, co a jak hluboko cítí, a já nemám důvod jedno či druhé brát jako méně „kvalitní“. Někdy – a bývá to spíše pravidlem než výjimkou – může strach ze smrti indikovat nějakou neuspokojenou potřebu v životě. Někde se nedaří žít život tak, jak chci. V takové případě se přimlouvám za to, udělat nějakou revizi, prozkoumat, s čím to souvisí a jestli svůj život žiju v souladu se sebou samým.
Existenciální úzkost u některých lidí, např. u některých nevyléčitelně nemocných, má projevy až depresivních stavů a velmi dokáže omezovat kvalitu života, a zásadně omezovat využívání času, který jim zbývají. Jednou z věcí, která jim může pomoci lépe se vyrovnat s blížící se smrtí, je např. psychoterapie asistovaná terapie psychedeliky.
Jak to funguje a fungovalo by to i u nás, obyčejných neurotiků?
Ano, to je pravda, psychedelika podle všeho fungují, ale je potřeba dodělat ještě poměrně dost studií, aby bylo jasněji. Ten výzkum vůbec není jednoduchý: ať už z finančních nebo společenských důvodů, tak i metodologicky. Je pravda, že po asistované terapii psylocibinem u 40–60 % lidí výrazně klesne úzkost, depresivita, strach ze smrti, u onkologických pacientů se zvyšuje mírně i doba přežití. Ale jakou přesně v tom hrají roli psychedelika, zatím nelze jednoznačně říci.
Obecný předpoklad je, že často při této terapii dochází k tak zásadní změně vnímání, která se do jisté míry týká i vnímání sebe samotného a svých fyzických hranic, že se lidé vracejí do reality s nějakým pocitem sounáležitosti s životem okolo, ta konečnost pro ně najednou nebývá tak ohrožující. Někdo zažije s psychedeliky i ten opačný směr, pocítí takovou nicotu a zároveň i pocit, že z něj něco stále existuje. Projde si přes obavy a strachy a vidí, že se to „dá“ ustát. Taková smrt nanečisto, ale stále je možné, že pro některé pacienty nejsou důležitá ani tak ta psychedelika, jako ten samotný rituál a intenzivní psychoterapeutická péče, které se jim v rámci této terapie dostane. A k vaší otázce – v zásadě se přikláním k tomu, že by tento zážitek mohl pomoci i těm, kteří nemají diagnostikovanou úzkostnou nebo depresivní poruchu, a smrti se bojí „jen tak“.
Kdo může aktuálně podstoupit asistovanou terapii psychedeliky?
Pokud budeme hovořit o terapii ketaminem, tak ten – zjednodušeně řečeno – je registrován jako léčivo, a dá se použít i v takzvaném režimu off-label, na odpovědnost zdravotnického zařízení. Díky evidenci víme, že pomáhá i při diagnózách, jako je deprese, úzkostné poruchy, OCD, PTSD a podobně. O tom, jestli jste vhodný pacient pro tuto léčbu, rozhodne vždy lékař, který před ketaminovou terapii provádí vyšetření.
Další psychedelické látky se v současné době mohou používat jen v rámci studií. Hlavní koordinující a zastřešující organizací je Národní ústav duševního zdraví, tam najdou jak pacienti, tak lékaři informace o tom, jaké studie probíhají a jak se do nich případně zapojit. Část studií probíhá díky Nadačnímu fondu pro výzkum psychedelik Psyres, jehož posláním je právě zajištění finanční podpory českým vědeckým projektům a pracovištím, které se zabývají inovativními léčebnými postupy v oblasti duševních onemocnění. Mezi ně patří asistovaná terapie s psychedeliky. Řada užitečných informací pro zájemce o psychedelickou terapii jsou na stránkách Psyresu, kde navíc každý z nás může darovat jistou finanční částku a podpořit tak jejich aktivity a výzkum.
Mění se přístup veřejnosti k psychedelikům, nebo je lidé pořád vnímají jako nebezpečné drogy?
Já žiji samozřejmě ve své bublině, takže mám pocit, že se vnímání psychedelik pozitivně proměňuje. Probíhají další a další studie o jejich možném využití, v České republice se minulý rok konala mezinárodní konference, téma rezonuje mezi lékaři. Nutno ale dodat, že když vyjdu mimo svou bublinu, vidím, že psychedelika jsou ještě stále opředena spoustou bludů a že bude ještě nějakou dobu trvat, než se těchto mýtů ve společnosti zbavíme.
