Příběh služebnice končí, protiženské hnutí jede dál
Seriál o patriarchální teokracii, Příběh služebnice, se začal vysílat v době prvního prezidentského období Donalda Trumpa. Stejnojmenná adaptace knihy Margaret Atwood, která vyšla poprvé před 40 lety, se stala instantním hitem. Propsala se do popkultury a politických protestů také z důvodu, že představuje obavy a zkušenosti několika generací žen, které se dějí i v reálném světě.
Téměř dekádu jsme mohli sledovat na VOD kanálu MAX (dříve HBO) příběh nejen hlavní postavy, oné služebnice z názvu, June Osborne, která se po nezdařilém útěku z totalitní fiktivní země Gilead stává prakticky chodící dělohou pro jeden z prominentních režimních párů. Šestá a poslední řada seriálu se završí v úterý 27. května 2025 a ať už dopadne jakkoli, zachová si tato seriálová značka z produkce Hulu pověst globálního fenoménu. Citace a fotky ze seriálu se staly součástí internetové kultury a ikonické bílé čepce a červené hábity je možné vídat na protestech za ženská práva po celém světě.
Příběh služebnice měl premiéru v roce 2017, jen pár měsíců po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta. Muž, který se netajil hrubým zacházením se ženami a jehož fanoušci a voliči si dávali na trička jeho vulgární citát o predátorském osahávání intimních partií, se již před volbami obklopoval silně konzervativním jádrem Republikánské strany. Pokud chce totiž někdo v rámci Republikánů uspět, těžko by to dělal bez podpory lidí, kteří touží po omezování ženských reprodukčních práv a eufemisticky si říkají „pro-life“ – pro život.
Gilead, který se v adaptaci rozprostírá na většině území Spojených států, představuje alternativní realitu, ve které tyto extrémistické misogynní myšlenkové proudy pevně drží politickou moc a mohou zavádět prakticky jakákoli nařízení. Fertilní ženy vláda přiřazuje do ideologicky čistých rodin, aby byly násilně oplodněny a páru poskytly vytoužené dítě. Případně z nich dělá domácí služky, posílá je na nucené práce nebo do státem zřizovaných nevěstinců určenýché pro zábavu úředníků. Množství informací, které jsme ale o Gileadu získali od druhé řady dál, se výrazně odklání od knižní předlohy, která byla velmi věrně zachycena právě v první sérii.
Nic, co by se nikdy nestalo
„Toto je článek o Ceaușescovi a Rumunsku. Schválil zákony, které nařizovaly ženám mít čtyři děti. Musely měsíčně podstupovat těhotenské testy, a pokud nebyly těhotné, musely vysvětlit proč,“ řekla kanadská autorka Margaret Atwood v rozhovoru pro Penguin Books, který poskytla nad archivem novinových výstřižků, které využívala jako zdroj pro svou knihu. Její motivací k napsání románu byly diskuze amerických pravicových náboženských a politických skupin o tom, co by udělaly se ženami, kdyby měly neomezenou moc. „Konzervativci se snaží zmocnit ženského hnutí. Chtějí zaútočit na antikoncepci a dobrovolnou sterilizaci. Jejich konečným cílem je ženské hnutí vyhladit,“ cituje další článek.
V knize dostáváme jen velmi málo informací o tom, jak Gilead funguje, vyprávění má formu jakéhosi myšlenkového toku, možná deníkového záznamu (který si ale hlavní hrdinka psát nemohla), protkaného vzpomínkami na minulost. Offred, jak se jí říká podle jména jejího velitele, a jejíž pravé jméno v knize neznáme, si například vybavuje rozhovor s kamarádkou poté, co jim ze dne na den přestaly fungovat kreditní karty a jejich peníze měly být převedeny na účet nejbližších mužských příbuzných. Zajímavostí je, že do roku 1974 nemohly mít ženy v USA vlastní kreditní kartu, nyní už ale takový zásah jasně vnímáme jako utužování režimu, který je nenávistný k ženám.
O jeho přesném fungování v té chvíli ale hrdinka neví téměř nic, její životní prostor je extrémně omezený, a proto ani my nenahlédneme do konkrétních politických souvislostí nad rámec jedné domácnosti. Nedokážeme ani odhadnout, jak velké území Gilead zabírá. To dává autorce nesmírnou výhodu, ve které jednak není možné v zápletce vyrobit „díru“, jednak dává rozlet čtenářské fantazii, která umožní prožít tísnivou situaci spolu s hrdinkou, a vytvářet si souvislosti dle vlastního úsudku.
Přestože můžeme mít dojem, že bujnou fantazii měla právě i samotná autorka, několikrát se vyjádřila o tom, že v knize nepopsala žádnou formu útlaku, která by se buď v historii už neděla, neděje nebo se o ni někdo nesnaží. „Všechny tyto věci jsou skutečné, množství čisté invence se blíží nule,“ uvedla v jednom z rozhovorů. „Tohle je obzvlášť dobré: ‚Nízká porodnost je záměrný mýtus. Superpatriotičtí hyperkapitalisté, kteří dnes řídí Ameriku, rozhodují, že to musíme dělat častěji… Nemnožíme se dostatečně rychle, abychom udrželi náskok před špinavými komunisty a obyvateli třetího světa.' To bylo v roce 1986, ale je to totéž, co se děje i teď. I když si nemyslím, že byste dnes v novinách našli takhle přímočarou řeč,“ komentuje Atwood svůj novinový archiv.
Mozková smrt
Seriálová verze samozřejmě v první řadě nevyčerpala veškeré vzpomínky a situace z předlohy, a tvůrčí tým je proto mohl umně dávkovat v průběhu dalších sérií. I když se tedy děj pořadu nějakou dobu ještě přidržoval knihy, k zaujetí diváků ale vyžadoval jiný způsob vyprávění než necelých 300 stran románu. Dozvídali jsme se proto více z minulosti jednotlivých postav, abychom jim mohli odpouštět nebo je dál nenávidět, ale s tím bohužel nevyhnutelně přišel i jejich vývoj. K udržení napětí jsme také mohli sledovat politické dění v zemi i činnost odboje. Všechny tyto aspekty se dlouhým natahováním na 66 epizod rozplizly – minimálně v posledních dvou řadách – téměř do sebeparodie.
Děsivý totalitní Gilead působí spíš jako spolek několika neschopných moulů – celou diplomacii řídí jeden podivín kdesi na předměstí, který ze sebe sype vtipné hlášky, tajné služby mají asi tak 5 zaměstnanců a přes hranice si může každý courat, jak se mu zlíbí. Z hlavní hrdinky, která si prožila nepopsatelná traumata a několikrát se ocitla v situacích jisté smrti, povstala superhrdinka, které všichni zobou z ruky – manžel, velitelé Gileadu, zástupce exilové vlády nebo partyzáni. Když je třeba divákům zrychlit tep, je nám představena nesmírně komplikovaná překážka, která se však vyřeší raz dva v momentě, kdy je čas si zase napětí ubrat.
Seriálu se ale nedá upřít, že dává nevídaný prostor ženským zkušenostem, které, bohužel, v realitě prožívají až příliš často. Znásilnění, vydírání, zneužívání nebo domácí násilí a nepřátelství jejich vlastních vlád. Tvůrčí tým se poučil i od samotné Atwood a pro některé dějové linky se inspiroval reálnými událostmi. Ve třetí řadě z roku 2019 tak sledujeme osud těhotné služebnice Ofmatthew, která sice zemřela, ale její tělo je udržováno na přístrojích jako živý inkubátor, dokud se dítě nenarodí.
Stejně jako Marlise Nicole Muñoz, u které byla v roce 2013 konstatována mozková smrt, ale kvůli těhotenství lékaři v texaské nemocnici udržovali její tělo na jednotce intenzivní péče. Právník jejího muže u soudu argumentoval úspěšně a Marlise bylo 26. ledna 2014 „dovoleno“ zemřít. Etický a právní problém se může zdát na první pohled složitý, nicméně mozková smrt je právně stále smrtí, i když lze u člověka zachovat jiné tělesné funkce.
Nechte mě umřít
„Pokud je mrtvá, nechápu, jak může být pacientkou, a nechápu, jak můžeme hovořit o možnostech léčby,“ uvedl Thomas W. Mayo, expert na právo zdravotní péče a bioetiku na právnické fakultě Southern Methodist University v Dallasu. Dle studie z loňského roku také mělo jen v samotném Texasu, který měl vždy jedny z nejpřísnějších pravidel proti interrupcím, od 1. července 2022, kdy bylo zrušeno federální právo na interrupce, do 1. ledna 2024 v důsledku znásilnění otěhotnět přes 26 tisíc žen. V Texasu je tak pravděpodobnější, že žena po znásilnění otěhotní, než že jej nahlásí policii.
„Zákon může ženu nutit zůstat naživu, dokud neporodí,“ konstatovala v roce 2014 v souvislosti s případem Marlise Muñoz pro New York Times právnička a bioetička Times Katherine A. Taylor. „Tato restriktivní opatření byla z velké části přijata v 80. letech 20. století, v reakci na rozšíření zákonů, které pacientům umožňují předem vydávat pokyny ohledně péče na konci života. To mohou být závěti nebo určení zástupce, který bude postupovat podle vašeho přání. Tyto zákony pak v podstatě upírají ženám práva, která jsou dána jiným, aby předem rozhodovaly o své péči a tom, jak chtějí zemřít,“ vysvětlila Taylor z Drexelovy univerzity ve Filadelfii.
Muñoz nebyla prvním ani posledním případem svého druhu. V únoru letošního roku byla Adriana Smith, žena z Georgie, hospitalizována v nemocnici kvůli vážné krevní sraženině. Do několika hodin u ní nastala mozková smrt, ale ženino tělo na přístrojích přežívá dodnes, ať už si to rodina přeje nebo ne. Adriana totiž byla v době kolapsu v osmém týdnu těhotenství. V srpnu jejího pohrobka čeká císařský řez. Kromě toho, že rodina nemůže rozhodnout o osudu své blízké, dopadají na ni také extrémně vysoké účty za zdravotní péči o Adrianu, která je právně již po smrti.
Myslí to dobře
Když jsme před třemi lety pozorovali prolomení nařízení Roe vs. Wade, které ženám zaručovalo právo na přerušení těhotenství, nebylo nám úplně jasné, jak se to mohlo stát. Jednak jsme Spojené státy považovali více než sto let za zemi svobody a demokracie, jednak ani průzkumy veřejného mínění nenaznačují, že by byli obyvatelé USA nějak většinově proti interrupcím.
Letošní dvoudílný dokument Temná hra peněz od ostříleného režiséra Alexe Gibneyho, částečně osvětluje, jakým způsobem se podařilo extrémistické anti-ženské zákony prosadit. Na příkladu ohromného korupčního skandálu z Ohia, popisuje závratné peněžní toky, které financují nejen kampaně jednotlivých politiků, ale i protiženských hnutí. Spojení extrémních náboženských ideologií a politiky se zde ironicky protiví biblickému citátu, podle kterého člověk nemůže sloužit Bohu i penězům zároveň.
V roce 2010 byl v USA přijat zákon, který umožnil korporacím a odborům utrácet neomezené množství peněz na kampaně politických stran. Každý by měl mít totiž neomezenou svobodu podporovat ty názory, na kterých mu záleží. Že na prvním místě o svobodě rozhodují peníze, ilustruje třeba fakt, že v 90 procentech kongresových voleb vyhraje právě ten kandidát, který utratil nejvíce. Ale nebylo by legální za takové finanční dary očekávat protislužbu. Každopádně zřízení neziskové organizace typu 501c4 umožňuje financování kampaní, PR služeb či propagace vámi preferovaných návrhů zákona nebo například i rekonstrukci domu vybraného politika, aniž by tyto organizace musely zveřejňovat zdroje svých příjmů.
To byl i případ (včetně rekonstrukce domu) i republikánského politika Larryho Householdera, jehož skandál rozebírá první díl tohoto dokumentu, který najdete stejně jako Příběh služebnice na MAXU. O Larrym si spousta lidí myslela, že byl rovný a fajn chlap a on si to o sobě jistě myslel taky. Možná mu šlo opravdu o blaho občanů, možná o blaho jeho rodiny, každopádně to rozhodně nemyslel zle, když zatoužil po funkci předsedy Sněmovny Ohia.
Když se chcete dostat do tak vysoké funkce, potřebujete nejen peníze, ale i podporu uvnitř své frakce. Jeho „sugar daddym“, který poskytoval neomezené zdroje, se stala firma FirstEnergy, provozující jadernou elektrárnu. Householder přes zákonem krytou neziskovku dostal celkem 61 milionů dolarů výměnou za to, že sněmovnou protlačí návrh HB6, který měl společnosti poskytnout finanční pomoc ve výši 1 miliardy dolarů z peněz daňových poplatníků. Aby takový úkol mohl splnit, spojil se s jádrem své strany, které usilovalo o zpřísnění proti-interrupčních zákonů. Něco za něco.
Přepisování okrsků
Svou roli v tom, aby se vůbec tato klika dostala k moci, sehrálo další americké specifikum – přepisování volebních okrsků. Strana, která má ve Sněmovně většinu, může před volbami upravovat a přepisovat volební okrsky podle toho, jak je to na mapě podle výzkumů výhodné pro zachování co největšího kusu moci. Úprava volebních okrsků v Ohiu tak přinesla situaci, kdy stát přijal jedny z nejtvrdších zákonů proti interrupcím, přestože v něm přes 60 procent občanů toto právo podporovalo. Zvolena ale byla extremistická menšina, která za to slíbila protlačení Larryho projektu HB6.
Tzv. heartbeat bill zakazuje interrupce po 6. týdnu těhotenství, což je doba, kdy většina žen ani netuší, že je těhotná. Zastánci tohoto zákona tvrdí, že lze detekovat „fetální srdeční tep“ a proto už se v případě interrupce jedná o vraždu. Že by dítě mimo tělo matky nemělo šanci přežít, není důležité. V Ohiu tak například nastala po přijetí tohoto zákona situace, kdy byla desetileté oběti znásilnění odmítnuta zdravotní péče a tato dívka musela podstoupit interrupci v Indianě. Ve státě Ohio byl zákon v roce 2023 permanentně zablokován jakožto protiústavní.
Samozřejmě by bylo naivní si myslet, že politická korupce před rokem 2010 neexistovala, ale dříve nemohla fungovat v tak masivním měřítku způsobem, který se podařil příslušníkům FBI v případě Larryho Householdera rozplést jen náhodou. „Máme omezené prostředky na vyšetřování zločinů a obětí a teď musíme tyto prostředky využívat na vyšetřování politiků, kteří prostě chtěli funkci,“ komentoval celý skandál David M. DeVillers, státní zástupce z jihu Ohia. Kolik Američanek přišlo o svá práva a zdravotní péči, protože si jeden stárnoucí muž chtěl udělat hezčí důchod?
Totalita nemusí být jen ta, ve které všichni nosí stejnokroje a zrádci jsou veřejně popravováni, tak jako v seriálu Příběh služebnice. Totalita nemusí být nějak zvlášť promyšlená, dá se i koupit. Zisk politického vlivu prostřednictvím špinavých peněz nyní v USA probíhá téměř bez námahy. Netýká se pouze Republikánů a netýká se pouze jaderných elektráren, je to jen špička ledovce, kterou se podařilo odkrýt. Prezidentskou volební kampaní 2024 „proteklo“ nejméně 4.7 miliard dolarů, což jsou zdroje, které se dají dohledat. Elon Musk, který do kampaně Donalda Trumpa vložil 250 milionů dolarů, po jeho zvolení jakoby jen náhodou získal federální kontrakty pro své firmy.
Samozřejmě si Donald Trump a všichni ostatní politici, stejně jako Larry Householder, nemyslí, že jsou špatní lidé. Možná ani nejsou. Přijímat úplatky za protislužby, které jim osobně nepřipadají důležité, není přece nic hrozného a rozhodně se u toho nepředřou. Namáhavé je přemýšlet o důsledcích svého jednání, které zhoršuje životy milionům lidí. Nejhorší na těchto mocných mužích nakonec je, že nejsou ztělesněným zlem a nemají žádný ďábelský plán na zotročení žen, jsou jenom strašlivě líní udělat cokoli dobrého pro lidi, kteří pro ně nepředstavují okamžitý příjem. Můžeme si jenom přát, aby se nakonec odhalili stejně jako ten největší záporák ze seriálu Příběh služebnice – jako neschopní moulové, které už žádný z diváků nemůže brát vážně.
