Naučit se být ženou? Cestu k sobě mi ukázal drag

...

... Zdroj: Alexander Grey on Unsplash

Společnost

Co ve skutečnosti znamená být dost chlap, nebo dost ženská? Těžko říct. Cestu k sobě vám každopádně může ukázat třeba drag.

Jsem žena. Nikdy jsem se necítila být v rozporu s tím, co mám uvedeno v rodném listu, nevadí mi nosit sukně a šaty, a i když je mi velmi blízké označení queer, většina mých romantických vztahů byla s cis muži. I přesto si ale troufám říct, že můj vztah k sobě samotné a mou genderovou expresi nejvíce ovlivnil drag.

Mé dospívání bylo do velké míry definováno pocitem, že nějak nezapadám, mezi vrstevnicemi jsem si připadala absolutně „neženská“, nikoli ale ve smyslu „vždycky jsem byla spíše klukanda, co jako malá lezla po stromech a hrála fotbal, protože s holkama to bylo moc velký drama“. Tahle okřídlená fráze „jiná než ostatní holky“ paradoxně popisuje přesný opak mé zkušenosti nejen ze školních let. Týmové sporty mě děsí stále stejně i na prahu třicítky a upřímně, situací, kdy kolem sebe drama středoškolských rozměrů dokázal rozpoutat muž, nikoli žena, jsem zažila nespočet.

Jiná než ostatní holky

V mém sociálním kruhu byla kolem roku 2010 femininita definována převážně dvěma způsoby: populární a kluky žádané spolužačky byly sexy extrovertní párty holky, pod oblečením jim prosvítaly neonové pushupky a na večírcích dokázaly bavit celou místnost lidí, porazit zbytek kolektivu v turnaji v beer pongu a i po mnoha panácích pořád vypadat jako andílci Victoria‘s Secret. Tento druh ženství byl pro mé náctileté neurodivergentní já naprosto nedosažitelný. Není tak velkým překvapením, že jsem se proti němu vymezovala, občas i dost nevybíravým způsobem, nad kterým dnes jako sedmadvacetiletá významně pozvedám obočí.

Slovníček pojmů

DRAG – forma queer performance umění založená na hře s hyperbolizovanou podobou femininity a maskulinity, která je typicky spojována s LGBTQ+ komunitou.

DRAG QUEEN – muž, který se převléká do ženského oblečení a výrazně se líčí za účelem divadlení, hudební, taneční i výtvarné umělecké performance. Ženy, které se za tímto účelem stylizují do mužské role se nazývají Drag Kings.

TRANSGENDER (zkráceně trans) – člověk, jehož skutečný gender se neztotožňuje s tím, který mu byl určen po narození.

CISGENDER (zkráceně cis) – člověk, jehož skutečný gender se ztotožňuje s tím, který mu byl určen po narození.

GENDERFLUID – lidé, kteří kolísají mezi gendery, střídají je, nebo projevují žádný, či více genderů současně.

ALTYNKA – primárně mladá žena, která má alternativní styl.

Proto jsem sama pro sebe zvolila tu druhou dostupnou variantu, která dominovala tehdejší internetové kontrakultuře – křehká, spíše introvertní holka, která je přitažlivá tím, že je tak trochu jiná. Ačkoli mi tato identita byla bližší a rozhodně nemůžu říct, že by určitému druhu mužů neimponovala, stále jsem si v ní nepřipadala komfortně, a má nejistota většinu času viditelně prosakovala na povrch. Nejeden muž v mém okolí, včetně mých tehdejších partnerů a blízkých kamarádů, se nechal slyšet, že jsem na jeho vkus málo ženská, což dost výrazně zasáhlo mé, tehdy v podstatě neexistující sebevědomí.

Ženskost je jen role

A pak přišel první ročník studia na vysoké škole, kdy jsem při brouzdání po sociální síti Tumblr náhodou narazila na gif z RuPaul‘s Drag Race.

Úspěšné americké reality show moderované legendární drag queen RuPaulem Charlesem, který v pořadu hledá příští americkou drag superstar. Queer umění mi bylo vždy velmi blízké, na dragu mě navíc bavila s ním spojená teatrálnost. V rámci studijní prokrastinace jsem si tedy dohledala první epizodu první série, a efekt se dostavil velmi rychle – po pár minutách jsem byla naprosto fascinovaná a kompletně vtažená do světa výrazného líčení, vlasových kreací a velmi feminních kostýmů.

Onen formativní moment pak přišel po pár hodinách nepřetržitého sledování jednoho dílu za druhým, kdy v šesté epizodě první série Shannel, drag veteránka z Las Vegas, ostře vystoupí proti panelu porotců, protože má pocit, že nedostatečně oceňují její výjimečnost a krásu, a rozhodne se soutěž opustit. Neochvějné sebevědomí jemně hraničící se sebeklamem, a grácie, se kterými tento muž v paruce a lodičkách obhajoval přednosti svého ženského alter ega, mě přivedla k náhlému uvědomění: feminita není žádný nedosažitelný svatý grál, je to obyčejná role. Inspirována, odhodlána a vyzbrojena mnohaletou zkušeností s herectvím jsem se na místě rozhodla, že pokud Shannel, civilním jménem Bryan Watkins, může být chodícím ztělesněním femme fatale, musím to zkusit taky.

Se svým experimentem jsem to myslela smrtelně vážně. Džíny a trička dočasně zamířily na dno skříně, vystřídaly je flitry, výrazné vzory, třpytky, overaly, kožichy, šaty a kalhotové kostýmy ve stylu osmdesátých let. Na univerzitní přednášky jsem docházela s full-glam make-upem, v turbanu, s výrazným štrasovým chokerem s nápisem „angel“ a na vysokých platformách. Každá cesta do samoobsluhy nebo do kavárny se proměnila v přehlídkové molo. Centrem Ostravy jsem se nesla jako Naomi Campbell, ve sluchátkách RuPaulovy písničky. V roce 2019 jsem si za naspořené peníze z brigád koupila lístky na mezinárodní variety show „Werq The World“, která do České republiky přivezla nejúspěšnější soutěžící z RuPaul‘s Drag Race. Když jsem v den konání akce nervózně postávala s cigaretovou špičkou před dvěřmi Kongresového centra v Praze v outfi tu poskládaného z těch nejextravagantnějších kousků, které jsem zvládla posbírat v ostravských sekáčích, a pozorovala pomalu se srocující dav kluků na jehlových podpatcích, holek v latexu a jedinců někde na spektru genderfl uidity s nádherným make-upem, poprvé za svůj život jsem pocítila, že do vší té podivnosti, různorodosti a svobody výrazu zapadám.

Pořád jsem do určité míry něco performovala, nicméně mi to už nepřinášelo pocit diskomfortu, všichni jsme tam byli tak trochu „v kostýmu“. Dnes mi dochází, že se tato situace vlastně nijak neliší od zbytku života, všichni v něm hrajeme hned několik sociálních rolí najednou, a genderová exprese je prostě jenom jednou z nich. Jak říká sám RuPaul: „Všichni jsme se narodili nazí a zbytek je jen drag.“

V džínách jako v plesovkách

Na Werq the World jsem poznala několik drag queens, z nichž se v následujících letech po přestěhování do Prahy stali mí blízcí přátelé. Začala jsem pravidelně navštěvovat jejich vystoupení v klubech Heaven a IP Club, nebo na akcích Pinkbus a Blood Ball. V roce 2022 jsem zakončila své magisterské studium mediálních studií na Karlově univerzitě obhajobou diplomové práce na téma: Vliv RuPaul‘s Drag Race na podobu subkultury dragu a travesti v České republice, která byla z mé strany převážně milostným dopisem určeným tomuto umění a komunitě kolem něj.

Výsledky mého několikaletého experimentu jsou následující. Za jedinou nevýhodu jsem zpočátku považovala reakci svého okolí, která se ale později ukázala být spíše výhodou a naučila mě si lépe vybírat lidi, se kterými trávím volný čas. Tehdejší partner i někteří mužští přátelé totiž pozvolna opustili můj život, jeden z nich mi dokonce řekl, že „si vedle mě ve společnosti připadá nepatřičně“ a že „jsem teď až moc ženská“, což považuju za úsměvné – člověk se zkrátka nezavděčí. Pozitivní efekty ovšem výrazně převažují. Přestože jsem se se už dávno vrátila k džínám a tričkům, dokážu se v nich pohybovat se stejnou elegancí a sebevědomím, jako bych zrovna předváděla model od Jeana Gaultiera na pařížském fashion weeku. Má zkušenost s performováním hyperfemininity v její nejvíce přehnané podobě mi dala svobodu vyzkoušet si postupně i další genderové výrazy na spektru ženství, které se vymykají archetypům víla, mužatka, děvka, nebo světice, a tak jsem se nakonec mohla pohodlně usadit tam, kde je mi nejlépe.

Kašlat na konvence

Ačkoli je dnes hledání vlastní identity díky internetové kultuře a rostoucímu společenskému respektu LGBTQ+ lidí zdánlivě jednodušší než kdy předtím, stále pro mnohé může být složitou cestou, na které není snadné se vyhnout předpřipraveným škatulkám v podobě klasických a všem známých genderových stereotypů, nebo gen Z ovlivňující tiktokové estetiky du jour. Drag mi v tomto ohledu dal nedocenitelnou zkušenost, pomohl mi rozpoznat absurditu předpřipravených balíčků s identitami, a úspěšně mezi nimi prokličkovat až k mojí vlastní autenticitě, jakkoli pořád trochu vypadám jako výše zmíněná altynka.

Podobnou hru s vlastní expresí proto doporučuji opravdu každému, ať už je hetero, gay, cis, trans, nebo cokoli mezi tím. Alespoň v malém měřítku. Není třeba do toho jít po hlavě, rovnou si koupit pár mrakodrapově vysokých jehel a připravit si vystoupení na mix písniček Britney Spears. Obecně vzato, stačí dát šanci kusu oblečení, módnímu doplňku, účesu nebo vlastně čemukoli, co se vám líbí, a co by vám ostych před společenskými konvencemi nedovolil. Možná na konci této cesty skončíte zpátky u tradiční femininity či maskulinity, jak ji stereotypně definujeme, ale budete se v ní pohybovat o něco jistěji a sebevědoměji, jako lokální, nízkorozpočtová verze Beyoncé. A kdo z nás by se nechtěl, alespoň občas v životě, cítit sám sebou a fabulous?

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/2024"