Komentář: Když máma s tátou mají nevděčné dítě
Obrázek vánočního stromečku obloženého kupou dárků, kolem kterého chodí znuděné přejedené dítě bez zájmu o cokoli, mi zůstal v hlavě dlouho.
Vlastně dodnes se mi v období svátků vždy vybaví, protože přesně tohle zažít nechci. Chci vidět, a klidně i slyšet, nadšení. Nadšené pištění, pobíhání, nekonečný smích, objímání a vděčnost. Vděčnost za to, že se máme (sami sebe navzájem) a vděčnost za to, jak se máme. Jenomže vděčnost není vrozená. Je to cit, ke kterému se musíme dopracovat výchovou, následně o něj pečovat a dávat na něj pozor, aby se v tom všem, co dnes můžeme mít, neztratil. Pokud se na tuhle cestu vydáte, Vánoce budou vždy vaší nejtěžší zkouškou.
Před několika lety, v době, kdy jsem ještě nebyla mámou, jsem na jedné vcelku nenápadné vánoční návštěvě dospěla k rozhodnutí, které navždy ovlivnilo moji budoucí výchovu. Několik dní po Štědrém dni jsme vešli do Vánocemi provoněného domečku. Přiběhla čtyřletá holčička, které jsem dala zabalený dárek. Položila ho na stůl, a stejně rychle, jako se objevila, zase zmizela. Její maminka, moje kamarádka Eva, na holčičku zavolala, zda si ho nechce rozbalit. „Teď neeeeee, mami,“ proneslo dítě se znuděným povzdechem.
Eva balíček vzala a položila pod stromeček, kde, světe, div se, byla další hromada zabalených dárků. Omluvně se na mě podívala a pronesla: „Některé jsou ještě ze Štědrého dne, nestíhá je rozbalovat.“ „Nestíhá?!“ podivila jsem se. Kdo kdy slyšel o tom, že by dítě nestíhalo rozbalovat dárky? „Popravdě ji to spíš už nebaví, hraje si s domečkem pro panenky, který si přála, a je spokojená. Babičky, tetičky, každý sem už skoro měsíc něco nosí. Ale co já s tím mám dělat? Dát jí dárek přece nemůžu nikomu zakázat.“
A já jsem si tehdy řekla, proč vlastně ne. Proč bych nemohla zakázat/omezit počty dárků pro své dítě. Například na narozeniny máme pravidlo, že mé děti dostávají jeden dárek od nás, jako rodičů. Ostatní, pokud chtějí, mohou dát peníze, které by utratili za dárek, do pokladničky, a my je s malým oslavencem odneseme někam, kde jsou potřeba. Do stacionáře pro postižené děti, do azylového domu… A u toho si povídáme, proč tam ti lidé jsou. Budujeme empatii, sociální inteligenci a vděčnost.
Máme šest vrozených emocí, se kterými žijeme bez ohledu na to, zda jsme z Evropy, Afriky nebo Asie. Jsou to strach, radost, smutek, hněv, odpor a překvapení. Vděčnost tam není, vděk se pěstuje výchovou. A těžko budete pěstovat vděk u někoho, kdo vždycky všechno dostane, a dostane toho víc, než potřebuje. Dokonce toho dostává tolik, že se odmítá zabývat rozbalováním dalších věcí.
Nemusíme si vysvětlovat, že si plně uvědomuji, že jsou kolem nás lidé, kteří se musejí sakra otáčet, aby vůbec zvládli uspořádat skromné Vánoce, natož že by se jich týkal problém s přehršlí dárků. Mluvím o těch z nás, kteří by svým dětem dali první poslední, snesli jim modré z nebe, zahrnuli je vším, o čem se jim jen zdá, ani by to nemuseli vyslovovat nahlas, rodinný rozpočet nám to víceméně umožňuje, ale… Velké ALE je v tom, že zároveň chceme vychovat funkční a šťastné lidi do budoucna.
Vědec David Bredehoft z univerzity v americké Concordii, který je mimo jiné spoluautorem knihy o rodičovství z roku 2003 How Much Is Enough, dokonce ve své studii tvrdí, že rozmazlení dospělí pak trpí neschopností oddálit potěšení, i když jim přinese problémy v budoucnu. Neumějí si odepřít například pár skleniček navíc, nezdravé jídlo nebo mimomanželskou aféru. Ve zvýšené míře uznávají pouze materiální hodnoty, trpí pocitem nespokojenosti i neštěstí.
Pokud jste po přečtení došli k tomu, že byste možná rádi něco málo o letošních Vánocích změnili, na internetu najdete mnoho návodů, jaká udělat opatření, jaká zavést pravidla či rituály, co změnit, jak se k tomu správně postavit. Proto já, jako se o to snažím vždy, žádný návod na štěstí nepíšu. Píšu jen zamyšlení nad tím, jestli by třeba tohle nešlo u vás doma dělat jinak, třeba lépe.
Mít totiž dítě, které si váží vás i všeho dobrého, co mu přichází do života, je velmi příjemné. Nejen pro vás jako rodiče, ale i jemu se v tom laskavém světě jistě žije mnohem lépe.
Zdroj: autorský článek
