Den viditelnosti transgender osob: Chovejte se slušně, prospívá to i vašemu zdraví
Mezinárodní den viditelnosti transgender osob (TDOV) vznikl v roce 2010 díky aktivistce Rachel Crandall Crocker jako protiváha výročím, která připomínají především smutné události či ztráty. Každoročně se slaví 31. března a má za cíl ukázat, že trans osoby nejsou jen čísla ve statistikách, ale především lidé jako já nebo vy. S běžnými radostmi i starostmi, zážitky na pendrek i osobními úspěchy. Čím může dnešek prospět úplně všem?
Na sociálních sítích nejspíš uvidíte tváře a příběhy trans lidí různého věku i zkušeností. Někteří sdílejí své příběhy poprvé, jiní je sdílejí už dlouhá léta. Na každého ze sdílejících ale připadá mnoho dalších, kteří si z různých důvodů (často kvůli bezpečí) nechávají svou identitu pro sebe. Když ale tito „neviditelní“ lidé narazí na někoho, kdo sdílí podobnou zkušenost, snižuje to jejich pocit izolace, studu či „jinakosti“.
Viditelnost dává jazyk pro vlastní prožívání a pomáhá představit si budoucnost, ve které je možné být sám sebou. Není ale jednoduchá. Sdílení osobních příběhů přináší vzpruhu, ale i větší riziko nepochopení nebo útoků. Ne každý tak může nebo chce být vidět. A i proto si my ostatní musíme sáhnout do svědomí a alespoň jeden den v roce nepsat hejty na sociální sítě a do komentářů v diskuzi na Seznamu…
Výzkumy dlouhodobě ukazují, že život trans a nebinárních lidí je výrazně ovlivněn tím, jak je přijímá společnost (čti: jak se chováme my ostatní). Duševní zdraví trans lidí zhoršuje zejména stigmatizace a systémová diskriminace, ale někdy stačí i „obyčejné“ vylévání žluče na internetu. Na druhou stranu podpora, přijetí a možnost žít autenticky stabilizuje náladu v celé společnosti. Představte si, že nebýt hnusný na lidi, kteří nedělají nic špatného, nestojí vůbec žádnou energii, a v důsledku to vytváří příjemnější náladu pro všechny. Úžasné, že?
Jednoduché věci
Být trans znamená, že se genderová identita jedince neshoduje s pohlavím přiřazeným při narození. Někdo volí tranzici (sociální, právní, medicínskou), někdo ne. Neexistuje jeden správný způsob, jak být trans, ani správný moment, kdy to o sobě říct nejbližším (nebo cizím lidem na internetu). Někteří lidé vědí, že jsou trans už od dětství, jiní to objeví později, když mají prostor zkoumat svou identitu. Gender ani není volba mezi dvěma možnostmi. Vedle mužů a žen existují i nebinární identity a stejně tak rozmanitá je i sexualita, která s genderem nesouvisí.
Co z toho plyne pro nás ostatní, kteří svou identitu třeba nezkoumáme a nemáme tušení, co prožívají lidé, kteří to mají jinak? Překvapivě naprosto jednoduché věci. Respektovat jméno a zájmena. Nesdílet cizí příběh bez souhlasu. Nepokládat invazivní otázky. A když uděláme chybu, normálně se omluvit. Velkou roli hrají i drobnosti, takzvané mikroagrese. Třeba věta „Nevypadáš jako trans“, může znít jako kompliment, ale ve skutečnosti posiluje představu, že být trans je negativní. Proto má smysl naslouchat, když nám někdo řekne, že jsme ho zranili. Nemusíme se ho snažit přesvědčit o opaku, stačí ho zkusit pochopit.
O krok dál
Pokud chcete jít ještě o krok dál a investovat do trans lidí i nějakou energii navíc (protože nechovat se jako dacan je úplný základ, u kterého se nezapotíte), můžete se poučit z některých dostupných pořadů. Nalaďte si třeba podcast Teplomet, který se zaměřuje na LGBTQ+ témata nebo YouTube kanál V Tranzu aktivistky Lenky Králové. Z filmů by vás mohl zaujmout dokument Disclosure o zobrazování trans lidí v médiích a životopisné drama The Danish Girl (Dánská dívka), což je známý (byť zjednodušený) příběh tranzice. Na webu organizace Trans*parent najdete více informací i podporu, na stránkách Jsme fér zase širší kontext práv LGBT+ lidí.
Viditelnost má totiž další důležitý rozměr, reprezentaci. To, jak se o trans lidech mluví v médiích, filmech nebo politice, má reálné dopady. Negativní nebo zkreslené zobrazování souvisí s vyšší mírou stresu a psychických potíží, zatímco autentická a různorodá reprezentace pomáhá normalizovat existenci trans lidí a mění společenské postoje. Když vidíme skutečné příběhy a potkáváme se s lidmi (ať už osobně nebo online), učíme se empatii místo strachu. Svět je pak o malinko bezpečnější a svobodnější i pro nás.
