Když se máma s tátou neumějí omluvit
Omluvili se vám někdy rodiče? A nemyslím tím zrovna za to, že vám šlápli na nohu.
Vyrůstala jsem v devadesátých letech a ze zkušeností vlastních, i zkušeností svého okolí, si troufám tvrdit, že omluva od rodiče směrem k dítěti nebyla tehdy běžnou záležitostí. Což viděno zpětně je tak divné!
Pro generaci dnešních prarodičů je však absence omluv mnohem pochopitelnější, než soudobé neustálé omlouvání se, diskutování a probírání emocí ze všech stran. „Chodil jsem dvakrát týdně na plavání,“ vypráví kamarád Ondra. „A dvakrát týdně snad několik let pro mě máma chodila pozdě. Byl jsem na to zvyklý, vlastně už jsem s tím počítal. Oblékal jsem se pomalu, věděl jsem, že stejně budu dlouhé minuty kopat před bazénem do štěrku při čekání na mámu. Jednou začas to ve mně bouchlo a udělal jsem jí po cestě na zastávku scénu. Proč musí chodit vždycky pozdě?! Dodnes nerozumím tomu, proč mi nikdy neřekla něco ve smyslu: Ondro promiň, nevychází mi to časově s prací, snažím se tě vyzvednout co nejdřív to jde, vím, že jsi tady vždycky poslední a mrzí mě to, ale opravdu dělám, co můžu,“ pokrčí rameny a já mu tolik rozumím.
Samotné se mi vybavuje nespočet situací z dětství, kdy stačilo říct jenom „promiň, tohle se mi nepovedlo, mrzí mě to“, a člověk, ten zklamaný malý člověk by rázem odpustil úplně všechno. Protože jako dítě jste do svých rodičů zjednodušeně řečeno svým způsobem zamilovaní, jsou to vaši hrdinové. A pokud napíšu, že v případě, kdy začnete v dětských očích upadat, či něčím zklamete, upřímná omluva s vysvětlením, proč jste reagovali, jak jste reagovali, vás v okamžiku vynese zpět na trůn. Nepřeháním.
Mimochodem, děti mají ještě jednu naprosto zlatou vlastnost. Nikdy se k vašim přečinům nevracejí. Nezasekávají se na nich, nevytahují je pořád dokola jako dospěláci v nefunkčních vztazích. Omluva je jako kouzlo. Přiznání vlastní chyby, vyjádření lítosti, vysvětlení, proč se stalo, co se stalo, a je po všem. Konec. Tohle celé jde nacpat klidně do tří vět. Dětská duše si to odškrtne, a jedeme dál.
Pokud jsem napsala, že zlatá dětská vlastnost je nevracení se zpět s omluvou k již vyřešenému a uzavřenému, musím říct i část B. Tou je, že pokud se neomlouváte, nepřiznáváte svoje chyby, dítě je stejně stále vidí, ale především, zrovna jako v prvním případě, o nich nemluví. Nevrací se k nim. Jaký je tedy rozdíl? Zásadní!
Neomluvím-li se, dítě si situaci nevymaže, ale uzamkne někde uvnitř, nechá si ji tam nezpracovanou do dospělosti. Říkejme tomu například v dětské duši. O třicet let později bude sedět u piva a při tématu omluv vykládat přátelům, jak ho máma nechávala čekat po plavání. Na dotaz, zda se Ondřejovi ta jeho někdy omluvila, se pousmál a odpověděl: „Ale jo, když jsem jednou začas dělal tu scénu, přišla taková ta omluva ve stylu: Aby ses z toho neposral, tak musíš občas počkat. Co já bych dala za to, kdybych vůbec mohla chodit na nějakej kroužek! To kdyby viděla babička, jak seš nevděčnej! Tolik peněz nás to s tátou stojí…!“ A já Ondřejovi opět přikyvuji, jak moc to znám, jak s ním souzním, zatímco mi v hlavě běží, že stačilo říct jen ono promiň, že chodím pozdě, jinak to nejde.
Každý rodič v každé době dělá to nejlepší, co může a co umí, a neustále se učí. Nikdo neříká, že generace před námi byla špatná. Rodiče byli vychováváni spíš k zocelování se, kluci přece nebrečí, muži vlastně obecně neměli nárok na téměř žádné, společností respektované emoce, a holky nekňučí, protože ženská toho musí v životě vydržet hodně. My už ale takhle fungovat nemusíme. Doba se změnila. Proto méně výmluv a více omluv, všude tam, kde je to potřeba!
