Když se máma s tátou bojí vychovávat
Snad z toho nebude mít malej trauma. Myslíš, že jsem jí tím způsobila trauma? Já hlavně nechci, aby z toho měly děti trauma. Aneb trauma všude kolem nás. Lví podíl na popularizaci témat spojených se zdravým dětské duše má kanadský lékař Gabor Maté a poselství jeho filmu Moudrost traumatu, který rozšířil toto téma v povědomí širší veřejnosti.
Co je podle mého názoru pro mnoho z nás rodičů, a tedy i laiků matoucí, je onen ošemetný fakt, že závažnost traumatu je subjektivní. Událost, kterou jeden překoná, i když se zatnutými zuby, může jiného zničit. Oblíbené rčení minulých generací „co tě nezabije, to tě posílí“ v tomhle případě rozhodně neplatí.
Matně si vzpomínám, že v době mého dospívání jsme měli trauma zařazené jako něco, co se děje například vojákům navrátivším se z války, případně lidem, kteří si prošli nepředstavitelně těžkou událostí, jako je znásilnění, zneužívání. Dnes už víme, že nemusí ani zdaleka dojít k něčemu tak radikálnímu. Stejné šrámy na duši může zanechat šikana, manipulace. To jsou však stále situace, které dokážeme jasně orámovat.
Ale co takové vývojové trauma nebo takzvané kumulativní trauma? V mnoha článcích se dočteme, že vzniká v případě, pokud se dětem dlouhodobě nedostává naplňování potřeb, což je pro jejich vývoj kritické. Tedy nedostatkem lásky, nezájmem ze strany rodiče či verbálními útoky. Nedostatek lásky nebo nezájem jsou přitom pojmy, které nemají jasně stanovené hranice, kde začínají a končí. Já sama na svém okolí, a dříve i na sobě samé, vidím, že matoucí je právě neuchopitelnost těchto pojmů, která způsobuje zmatek. Chceme být dobrými rodiči. Někteří z nás se snaží zuby nehty vyvarovat výchovných postupů předchozí generace, jež, abychom k ní byli fér, často dělala, co mohla a pracovala s informacemi, které v tu dobu měla.
Strach a honba za nezpůsobením traumatu naopak způsobuje, že ve zdravých rodinách dochází k situacím, kdy jsou pečující osoby schopny samy sebe vystresovat natolik, že způsobují nakonec největší trápení vlastně sobě. Ano, dnes už víme, že na to, aby měl člověk šrámy na duši z dětství, nemusí být zneužíván. Ale já bych si přála, abychom na druhé straně také říkali, že odmítnout dítěti dát sladkost, nepovolit televizi, odejít ze hřiště ve stanovený čas i přes jeho protesty… to není způsobování traumatu. To je výchova.
Nejlepší volbou, podle mého názoru, je výchova respektující. Vysvětlovat, mluvit, ale také poslouchat, uzavírat dohody a následně trvat na jejich plnění. Stanovit jasné hranice. Nedostat se do fáze „a pokud matka neumřela, tak tam vysvětluje dodnes, jen aby dítěti nezpůsobila trauma“. Každá mince má dvě strany. I u tak silných témat, jako je trauma.
