Život s diagnózou: Čtyři roky bez hospitalizace, a přesto každý den boj o normální život
Na doporučení jsem začala koukat na drama It's Okay to Not Be Okay (Je v pořádku nebýt v pořádku), v českém překladu Dotkni se mých ran. Drama jsem objevila na začátku roku. Tohle je ale skvost. Žena s poruchou osobnosti píše knihy pro děti a v dospělosti se znovu setká se svou láskou z dětství. On pracuje jako ošetřovatel na psychiatrii, má autistického bratra a ona? Je sama sebou. Plně.
Ještě jsem nepotkala muže, který by mě viděl, přijal, přijal a zůstal. V tomto seriálu hrají velkou roli hluboké myšlenky pohádek. A to vše chci pro sebe. A nejen to. V tichosti a svým tempem pracuji na dvou scénářích. Jeden z nich je pohádka pro děti Lilora a Boutie. Jednoho dne ho dokončím. Vím to. Sním také o práci na volné noze, kdy budu mít více klientů a spoluprací, kdy budu pracovat z domova, z kavárny nebo z lavičky v parku. Na volné noze, kdy budu moct dýchat, a když se ráno probudím, tak nemusím nikam jet osobně. Už tři roky psychosomatizuji. Proto z agentury odcházím a začnu nanovo. Končí také má rubrika.
Byla dlouhá období, kdy jsem se kvůli nemoci protloukala životem a každý den byl boj. Nikdy jsem se nevzdala. Ten boj mi stojí za to, abych se nemoci neodevzdala a stále se snažila o život naplno. Mít vždy uklizeno, navařeno, umyté vlasy a nevynechat den v práci. Jsou dny, kdy je to náročné stejně jako udržet dva psy ve vaně. Jak mi ale mnohokrát říkali ostatní lidé: „Tak to mají někdy i normální a zdraví lidé.“ Vždy jsem na sebe tlačila, byla na sebe přísná a kritická, chtěla od sebe stále víc. A přesně tohle mé „beranství“ mě dostalo ze dna a s mou diagnózou jsem docela rarita. Ta, co pracuje, je samostatná a soběstačná.
Psychické nemoci jsou velmi nevyzpytatelné a nemohu vědět, zda mě nemoc někdy znovu nepoloží. Vím však, že ze dna zase půjdu „po schodech vzhůru“, jak říkám, a nahoru se opět dostanu silnější a uvědomělejší. Od narození jsem senzitivní a nemoc mé nitro obohatila o nádherné hloubky. Nedovedu si už představit život bez psychických obtíží. Právě ty mi den co den ukazují, jak silná a statečná jsem. Čtyři roky bez hospitalizace a celou dobu zaměstnaná. Nikdy jsem však nechtěla žít všední a čistě pragmatický život. Byly doby, kdy se má barvitá kreativita vytratila, a tím jsem trpěla víc než obyčejným faktem, že jsem nemocná a mám své limity. Můj život tak neměl tu osobitou atmosféru obohacenou o nevšední okamžiky. I díky této rubrice se mi navrátila.
Je mi 32 a vůbec si nejsem jistá, zda chci a zda bych vůbec měla mít děti. Pamatuji si z Bohnic tolik maminek, které trpěly o to víc, že to nějak ovlivní jejich děti. Dříve jsem byla opravdu nezodpovědný bohém a právě zodpovědnost jsem nabývala trochu těžce. Svá bohémská období si ovšem ve vzpomínkách hýčkám. Podle doktorů je šance, že by mě těhotenství a bouře hormonů mohly napravit. Mám tak riskovat? A do toho je potřeba skvělý chlap. Potkám ho vůbec? Průběh nemocí otřásl mnoha mými vztahy a některé je těžké, až nemožné napravit. Ti, kteří se mnou byli v dobrém i zlém a doslova v nemoci i ve zdraví, se mnou zůstanou už navždy. Není jich málo a jsem za ně neskonale vděčná.
Vždy jsem říkala, že není nic snadnějšího než všechno zvládat, když je někdo v pořádku a má dobré podmínky pro život. Zdraví. Podle mě je pravé umění žít s limity, s nemocí, a přesto naplno. To, že se o sebe dokážu zcela postarat, považuji za své vítězství a nadvládu nad mou nemocí. Stále používám slova jako „nemoc“ a „nemocná“, že? Mám okolo sebe i lidi, kteří mi ukazují, že se nemusím definovat nemocí. Doktoři ale umějí v tomhle vymýt mozek. Jsem už dlouhá léta bez příznaků. Zkrátka jsem to já. A mocná. Bojuji ale s psychiatričkou. Žádala jsem o přezkum své diagnózy. A vypadá to, že mám smůlu. Psychózy jsem měla z trávy a poté z vysazení léků. Nelze tedy už dokázat, že tuhle nemoc nemám. Nelze ani dokázat, že nemám příznaky, už jen proto, že beru léky, které kdybych vysadila, tak se projeví. Což mi přijde ironicky vtipné. Jako bych neměla šanci z toho vystoupit. Brát hrst léků do konce života? Pamatujete si, co jsem napsala? Já se nikdy nevzdám. Někdo by si mohl říct, že zobat léky je to nejmenší. Dělají se mnou ale své a smířit se s tím nechci.
Děkuji vám, že jste četli má slova. Snad ve vás něco zanechala.
Zdroj: autorský článek
