Nemusíte se ani namáhat přemýšlením nebo odpovědí. Lžeme úplně všichni do jednoho. Lež se dávno stala běžným prostředkem mezilidské komunikace, pevnou součástí naší existence, a navíc je ve společnosti čím dál akceptovanější. Zkuste si představit, že každému na rovinu říkáte, co si nejen o něm myslíte. Brzy by vám mnoho přátel nezbylo. Vlastně by se s vámi záhy nebavili ani členové rodiny. Brutální upřímnost totiž lidské vztahy poškozuje víc než milosrdné lži a psychologové se shodují, že absolutní pravdomluvnost by nejspíš měla na společnost devastující účinek. Nějaká míra přetvářky a možná i lží je zkrátka potřeba.

Poslechněte si článek v audioverzi:

Lhaní je pro nás tak přirozené a tak samozřejmé, že k němu vychováváme i svoje děti. Jen v málo věcech jsme ale zároveň takoví pokrytci jako v tom, jak ke lži přistupujeme. Tři čtvrtiny z nás totiž považují lež za něco naprosto neomluvitelného - za všech okolností a z jakýchkoli důvodů. A to včetně těch, kvůli kterým lžeme my sami. Zatímco u sebe lež často jako velký problém nevnímáme, u jiných máme hodnocení nastavené mnohem přísněji.

Ale u mě je to něco jiného

Klasickým případem jsou partnerské vztahy. Jdete na kafe s dlouholetým kamarádem, se kterým jste kdysi cosi měla a doma řeknete, že jdete s kamarádkou. Proč lžete, když jdete opravdu jen do kavárny, nic s ním mít nechcete a o nic nejde? Jak by reagoval váš partner, kdybyste mu řekla pravdu? Cítil by se nejistý, ohrožený? Bylo by mu to nepříjemné? A vám? Uchylujete se ke lži možná proto, že nechcete doma riskovat dusno, možná se nechcete pouštět do diskusí kvůli blbostem. Navíc, proč byste tuhle drobnou lež nevyslovila? O nic přece nejde a svědomí máte čisté.

Teď si představte, že to stejné udělá partner. Řekne, že jde na pivo s kamarádem. Vy ale zjistíte, že byl s dlouholetou kamarádkou, se kterou kdysi něco měl. Proč vám lhal? Uvěříte mu, že o nic nejde a že vám pravdou jenom nechtěl způsobovat nepříjemné pocity? Nebo budete přesvědčená o tom, že vám lhal záměrně, protože s ní určitě něco má?

To, že u sebe lež vnímáme mnohem méně zásadně, je logické, protože my dobře víme, jaká je pravda. U jiných ale nevíme skoro nic. Najednou jsme zranitelní. Když zjistíme, že jsme věřili někomu, kdo nám lhal, přichází pocit studu. Jak jsme mohli tak bláhově naletět? Lež útočí na naše ego a jistoty. Bereme si ji vždy osobně. I pokud nebyla namířená proti nám, ale paradoxně nás měla chránit. Ve skrytu duše přitom chceme, aby nám druzí milosrdně lhali. Jen si současně přejeme, abychom to nikdy neodhalili.

Kdo lže líp?

Z filozofického hlediska je lež známkou amorálního charakteru. Bez debat a bez výjimky. Kant dokonce říkal, že musíme potenciálnímu vrahovi říct, kde se skrývá člověk, kterého chce zabít, protože zločin samotný není ani zdaleka tak špatný jako amorálnost lži. My ale nežijeme ve filozofických spisech a hvězdné nebe nad námi jako kontext nestačí.

Jít na párovou terapii neznamená, že váš vztah je mizerný. Naopak

Jana Trundová

Moderní vztahy

Faktem je, že absolutní upřímnost má s absolutní morální čistotou jen málo společného. Nezřídka totiž bývá projevem bezcitné agrese. Takzvané bílé lži, tedy takové, které nikomu neubližují a často podporují mezilidské vztahy, naopak vyjadřují empatii „lháře“. Pokud se bavíme o lži a pravdomluvnosti, nemůžeme jednoznačně říct, že jedno je dobré a druhé špatné. Potřebujeme znát další aspekty, jako je frekvence lhaní, věk lháře, výchova, vztahy mezi lidmi, kteří si lžou, co je cílem lži a mnoho dalších.

O čem se mlčí: Genderová rovnost • Videohub

Jedním z faktorů, které hrají velkou roli v tom, jak lžeme, jsou genderové stereotypy. Ne snad, že by muži lhali častěji než ženy, ale obecně obě skupiny říkají častěji jiné typy lží. Ženy například používají spíše lži orientované na jiné a lžou o svých pocitech nebo názorech, aby nezranily city druhých, nebo se naopak vyhnuly kritice. Jak často jste se tvářila, že vám sexistický vtip nevadí a dokonce jste se mu i sama zasmála, jen abyste nebyla označená za hysterku beze smyslu pro humor? Muži naproti tomu tíhnou spíš ke lžím, které jsou orientované na ně samotné. Lžou častěji proto, aby působili jako schopnější nebo zkušenější. Protože chlapi nebrečí a holýma rukama zabijou i kance. Na základě toho asi nikoho nepřekvapí, že podle dotazníků jsou o sobě muži přesvědčení, že jsou ve lhaní mnohem úspěšnější než ženy.

Proč tak rádi soudíme ostatní

Markéta Burleová

Seberozvoj

Pravda je ale taková, že ženy vedeme k tomu, aby byly lepší lhářky už odmalička. Kluky stereotypně učíme, jak svoje emoce skrývat, a oni se tak během dospívání zdokonalují v předstírání neutrálních pocitů ohledně situací, které se jim nelíbí nebo jsou jim nepříjemné. Holky naopak učíme, že budou za svoje emoce společností oceněny. Mají tak mnohem více příležitostí trénovat své emoční výrazy a postupně se tak naučí nezrcadlit ve tváři známky lhaní, čímž se stávají šikovnějšími lhářkami.

Nezávisle na pohlaví nebo genderu se ale mozek na lži v průběhu času adaptuje. Nejlepšími lháři jsou tak ti lidé, kteří lžou často. Lhaní postupně snižuje citlivost emočního centra našeho mozku a výčitek a špatných pocitů ubývá. Čím častěji lžeme, tím je to pro nás přijatelnější. Pak už nám nedělá prakticky žádný problém přejít od drobných, nevinných lží k těm závažnějším.

Nevinné pasti

Kromě toho, že nám lhaní pomáhá získat výhodu a vyhnout se trestům, umožňuje nám také dobře fungovat ve společnosti jiných lidí, nevstupovat do zbytečných konfliktů a prostě si tak nějak usnadnit život. Pokud chceme vydržet v dlouhodobém vztahu, zcela přirozeně se ke lžím, zatajování nebo přetvařování občas uchýlíme. Jenže co když takovým způsobem lžeme rok, dva, deset let? Jak po pěti letech vysvětlíte partnerovi, že jste s ním vlastně orgasmus nikdy neměla a celou dobu jste ho jen předstírala? Odhodláte se k tomu vůbec? A pokud ano, co vám na to asi řekne? Čím déle jsme s partnerem ve vztahu, tím těžší je pro nás poznat jeho lži. Pokud se k nim uchylujete už na začátku, bude čím dál těžší z bludného kruhu lží vystoupit.

A z původně nevinných lží, které nikomu neubližují, se postupně může stát problém. Podobné chování totiž často dopadá tak, že si s lidmi, které jsme milovali, už najednou nemáme co říct. Sice se s nimi díky svému lhaní pořád nehádáme a nezraňujeme jejich city, jenže společně s tím se nám ze vztahu vytrácí také živost a zájem. Navíc nás lhaní, zatajování a předstírání stojí velmi mnoho energie. Musíme si pamatovat, co jsme říkali, je to pro nás zdrojem stresu, a je tak jen otázkou času, kdy za svoji frustraci začneme vinit právě toho člověka, kterému jsme se na začátku svobodně rozhodli lhát my sami.

A nyní kardinální otázka: Kdy tedy začíná být lhaní nebezpečné? Jednoduchá odpověď zní: „Když někomu ubližuje. Ať už je to člověk, kterému lžeme, lidé, kteří jsou v tom zainteresovaní, nebo my samotní. Když nás lži dostanou do slepé uličky, může se stát, že při hledání cesty ven provedeme něco, co může všechny zúčastněné poškodit víc, než kdybychom se s nimi občas pohádali. Bez upřímnosti a autenticity totiž nemůže vzniknout důvěra, a bez důvěry nemá šanci vzniknout zdravý vztah. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 5/23