Snaha o dokonalé já často brání dělat skutečné změny

Nespěchejme na sebe

Nespěchejme na sebe Zdroj: Photo by freestocks on Unsplash

Sníte o tom, že se stanete „nejlepší verzí sebe samé“? Možná že právě vize dokonalého já vám brání udělat ve vašem životě skutečné změny.

Ráno jsem se přišourala ke kuchyňské lince, s přimhouřenýma očima zalila instantní kafe horkou vodou, stále ještě napůl poslepu se odebrala k počítači a automaticky otevřela e-mailovou schránku. Záměrně jsem ignorovala mastnou pánev na sporáku i tu odpudivou skrumáž bot v předsíni, ale na náladě mi nepřidaly. Cestou do koupelny jsem musela přelézt obří hromadu nevypraného prádla, kterou asi dcera vyházela z koše ve snaze najít nějaké důležité tričko, a dalších pár minut, no dobře, možná půlhodinu jsem strávila zíráním na stránku Facebooku v marné snaze přimět se pustit video s jógou, vstát od stolu a začít cvičit.

Článek si poslechněte v audioverzi:

A tehdy, právě v tu chvíli, mě to napadlo. Co když se nikdy nezměním? Co když to už pořád bude takovéhle? Na vteřinu jsem nakoukla do té propasti beznaděje, plné hrnků od kafe, mastných pánví a špinavých ponožek, a zatočila se mi hlava.

Všechny své naděje do budoucna jsem zvyklá spojovat s představou, že jednou – nejspíš už zítra – se mi podaří dát si všechno v životě do pořádku. Nebudu mít doma bordel, nebudu prokrastinovat u Facebooku, když si budu chtít vzít ponožky, nebudu muset podniknout archeologickou výpravu na dno koše s prádlem. Díky tomu budu vstávat dřív a s dobrou náladou, cvičit začnu bez toho, že bych se k tomu musela přemlouvat. Můj život se rozběhne jako čerstvě promazaný stroj. Obvykle si tu zářnou budoucnost spojuji s nějakou novou metodou organizace času nebo náhledu na život. Jenže realizace téhle vize se většinou záhy na něčem zasekne. Uklizený byt se záhy začne propadat zpátky do svého defaultního stavu domácího bordelu nebo kvůli návalu práce nestíhám ranní cvičení. Vstup do ideálního nového života se opět odkládá.

Tohle ještě není ten opravdový život

Pointu si samozřejmě umíte představit. Ten „krásný nový svět“ nenastane nikdy, protože mu budou házet vždycky klacky pod nohy praktické okolnosti světa skutečného. Navždycky se bude třepetat na obzoru jako fata morgána, ke které se zdánlivě pořád přibližujeme, ale nikdy se jí nemůžeme dotknout. Jenže s vizí ideálního života je ještě jedna potíž. Dokud ji přechováváme v hlavě jako naději, ke které se upínáme, výrazně snižuje kvalitu našeho momentálního, neideálního, skutečného života. Pořád si můžeme říkat, že to, co prožíváme v přítomnosti, ještě není doopravdy „ono“. Život naostro teprve začne. Přesně to popisuje psycholožka MarieLouise von Franz, spolupracovnice C. G. Junga, která mluví o takzvaném provizorním životě: „Ten podivný pocit, že tohle ještě není opravdový život. Prozatím děláme to nebo ono, ale pořád udržujeme představu, že tohle ještě není to, co jsme doopravdy chtěli, že ty skutečné věci přijdou až v budoucnosti.“

Správná motivace je důležitá i při hubnutí

Video placeholde
Veronika Pourová: Jak hubnout odborně • Videoredakce ženských titulů

V provizorním životě se zrakem upřeným do budoucna můžeme prožít celé roky i desetiletí. Výsledkem ovšem je, že nikdy nežijeme naplno, nebereme si od života maximum, nepouštíme se do velkých a krásných plánů, které jsme chtěli uskutečnit. Pořád si říkáme, že s tím začneme, až si dáme život do pořádku.

Podle britského publicisty Olivera Burkemana je člověk stále rozpolcený mezi svými omezenými časovými i energetickými možnostmi a neomezenou schopností snít a plánovat: „Náš život je neúprosně konečný, naše možnosti mají pevně dané hranice. Ale jsme schopni představovat si nekonečno, snít o dokonalosti. Takže cokoli se snažíme uskutečnit v reálném světě, bude jenom nedokonalým odrazem naší původní představy.“ Důležité je nedovolit ideálním představám, aby nám znechutily pokusy vytvořit cokoli skutečného, byť nedokonalého.

Čistý stůl nemáme nikdy

Vždycky když mám pocit, že začínám nový život, je to tak trochu opojné. Odteď už budu dělat všechno správně, úplně jinak než předtím. Žádné prokrastinování, žádný stres z práce nahromaděné na poslední chvíli, žádná depka z promarněného času. Od téhle chvíle se stanu „nejlepší verzí sebe samé“, jak to říkali v té reklamě na sportovní oblečení, kterou jsem tuhle viděla, když jsem prokrastinovala na YouTube. Ehm… Jenže hladkému průběhu nového skvělého života záhy vstoupí do cesty nějaká překážka. Při hledání receptu na zdravou výživnou večeři zabloudím na stránky úžasného nového e-shopu nebo zavolá kamarádka, že nutně potřebuje jít na skleničku.

Pocit z nových začátků je ovšem natolik euforický, že vyvolává svého druhu závislost. Odteď – odteď už opravdu! – bude všechno jiné. Všechny své staré chyby nechám za sebou, vykročím s jasnou hlavou a čistým stolem. Psychologové ovšem tvrdí, že už sama myšlenka radikálního nového začátku je pochybná. Protože naše já, které má být změněno, je zároveň totéž já, které proces změny uskutečňuje. Takže už v samotné vizi ideální budoucnosti jsou zabudovány všechny naše současné chyby. Pokud se například rozhodneme, že od nynějška budeme žít zdravě, cvičit a omezovat se v jídle, už v samotném tom přání je obsažen náš sklon k sebemrskačství, který posléze vede k tomu, že se musíme odměnit a utěšit nějakou sladkostí. Zkrátka, žádné skutečné začátky od nuly neexistují, nikdy nemáme úplně čistý stůl. Chceme-li se změnit pouhou silou vůle, je to podobné, jako když baron Prášil vyprávěl o tom, že se sám za vlasy vytáhl z bažiny.

Mé ideální „já“

Tématem osobní změny se zabývají i japonští autoři Ičiró Kišimi a Koga Fumitake ve svém bestselleru Odvaha nebýt oblíbený. V rozhovoru mezi moudrým fi lozofem a nespokojeným mladíkem odkrývají principy individuální psychologie Alfreda Adlera, rakouského psychologa přelomu 19. a 20. století. Fantazie o tom, že se od základu změníme ve svoje ideální já, je podle nich nejen neuskutečnitelná, ale je hlavní překážkou skromnějších změn, které by byly skutečné a trvalé. Sen o radikální změně je pro nás navíc zdrojem falešné útěchy, věčnou omluvenkou pro to, že v přítomnosti se sebou neděláme nic. Ideální budoucnost nikdy nepřijde, jediný okamžik, kdy můžeme něco doopravdy změnit, je přítomnost – jakkoli je nedokonalá, neideální a právě teď se nám to nehodí. Představa nového a lepšího já, kterým se díky pevné vůli staneme už od zítřka, je samozřejmě jedním z projevů perfekcionismu, snahy mít svůj život pod kontrolou a nenechat se vláčet nahodilostmi skutečného života. Je ovšem neobyčejně těžké se s ní rozloučit, protože celý svět okolo nás ji podporuje. Neustále se s ní setkáváme v médiích, v reklamách, vštěpují nám ji už od dětství.

[Titulek stránky]

Čtyři kroky, jak přijmout, co vás na sobě štve
Mějte se sebou trpělivost.

Přinejmenším tak velkou, jako kdyby šlo o někoho jiného.

Buďte k sobě vnímaví.

Pozorujte své pocity se zvědavostí a laskavostí. Nemusíte na ně hned reagovat.

Vzdejte odpor.

Nesnažte se negativní pocity za každou cenu potlačit. Čím urputněji na ně tlačíte, tím budou silnější.

Zeptejte se sami sebe: Co mi už neslouží?

Možná že některé pocity nebo myšlenkové vzorce ve vaší hlavě už dávno neodpovídají vaší realitě. Můžete je nechat jít.

Na falešné představy o zářné budoucnosti, na nekonečný cyklus nových začátků a následných zklamání existuje jeden lék. Ale je dost hořký. Mně osobně se po něm v první chvíli udělalo mdlo. Představte si, jaké to bude, když se doopravdy nikdy nezměníte. Nikdy nepřestanete prokrastinovat na Facebooku. Vaše e-mailová schránka bude pořád praskat ve švech nevyřízenými zprávami. I když uklidíte, vždycky se hned doma nakupí další nepořádek. Nikdy se nenaučíte ráno cvičit doopravdy s radostí a kedlubna vám nikdy nezačne chutnat víc než čokoláda. Zkrátka, nikdy se nevyhrabete z toho poněkud chaotického způsobu života, který vedete doteď. Jaké to bude? Napřed na mě padlo skličující zklamání. Počkat, takhle jsem si to fakt nepředstavovala. Ale vzápětí mi kmitla hlavou myšlenka: „To přežiju.“ A spolu s ní se dostavila překvapivá, nečekaná a velká úleva. Jako bych si vyzula nepohodlné boty. Protože velkým zdrojem mého nekomfortního pocitu ze současného způsobu života byla právě neodbytná myšlenka, že se mám změnit.

Uprostřed oceánu

Právě ve chvíli, kdy se, řečeno slovy Danta Alighieriho, „vzdáme vší naděje“, že jednoho dne dokážeme všechny své záležitosti uvést do dokonalého pořádku, že začneme být disciplinovaní, najdeme ideální práci, vztahy nebo změníme své tělo do podoby, která mu není vlastní, právě v tom okamžiku, kdy se s tím dokážeme smířit, otevíráme dveře možnosti něco doopravdy změnit. Musejí to být ovšem změny, které uděláme teď a tady, za chodu, v každodenním spěchu a zmatku. „Jsme jako námořníci na lodi, která už dávno vyplula z přístavu, a nyní nutně potřebuje opravit. Rádi bychom se vrátili do doků, kde k tomu mají všechno potřebné vybavení. Ale jsme uprostřed oceánu, a tak musíme opravy provádět s tím, co máme, a přitom pořád pokračovat v cestě,“ přibližuje to krásnou metaforou rakouský filozof Otto Neurath.

Dobrým pomocníkem je také meditace, při níž nejde o to, dokonale si vyprázdnit hlavu, ale vrátit se k rytmu dýchání pokaždé, když nás něco rozptýlí. Trpělivě začínat znovu a znovu. Nejspíš se nikdy nepropracuju k tomu, že budu ráno vstávat s písní na rtech tak brzo, abych mohla cvičit jógu při východu slunce. Ale mohu to každý den s různými výsledky aspoň zkoušet. Protože právě teď – ne až zítra, ne až po uzávěrce – se odehrává náš život. Nedovolme falešné představě dokonalosti, aby nás o něj připravila.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 1/24