Proč generální úklid v hlavě nefunguje?
Chcete si udělat generální úklid v hlavě? Jednou provždy, takže se už nikdy nebudete muset nervovat a potýkat se s vlastní nedostatečností? V tomto článku zaručený návod rozhodně nenajdete. O čem tedy je?
Když jsem byla malá, měli jsme doma psa čau-čau. Jmenoval se Míša. Když jsem se jednou v zimě dozvěděla, že psi čau-čau někdy slouží jako tažní psi ve spřeženích, chtěla jsem to vyzkoušet a na jeho postroj jsem přivázala svoje sáňky. Míša mě samozřejmě tahat nechtěl, ale já jsem ho přelstila. Na dlouhý klacek jsem připevnila kus provázku, na který jsem přivázala kolečko salámu. To jsem mu přistrčila před čumák. Salám se mu pohupoval před očima, zdánlivě na dosah, Míša se ho snažil schramstnout a konečně zabral. Chvilku mě na těch saních skutečně táhl ve snaze sníst to zdánlivě dosažitelné, ale stále se vzdalující kolečko salámu.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte v audioverzi. Všechny audiočlánky najdete zde.
Když jsem začala přemýšlet o tématu „jak si udělat pořádek v hlavě“, uvědomila jsem si, že jsem jako ten pes. Mým kolečkem salámu je představa, že jednou si dám život do pořádku, přestanu nestíhat, potácet se v chaosu, bát se uzávěrek a leknutím vyskakovat při zazvonění telefonu, doberu se duševního klidu. Až na to, že na rozdíl od Míši, který můj trik prohlédl velmi rychle, se takhle pachtím zapřažená do saní s nákladem už celá léta.
Mnozí z nás se velký kus života ženou za iluzí, že jednou dosáhneme ideálního stavu, kdy „to“ budeme mít vyřešené. Ono „to“ může mít různou podobu. Pro někoho je to pocit, že je věčně pozadu, hora práce pořád narůstá a deadliny sviští okolo jako kulky z pistole, mailová schránka přetéká a hromadící se resty hrozí, že se mu zřítí na hlavu. Jeho kolečkem salámu je vize, že když pořádně zabere, dotáhne všechny ty rozdělané projekty, pak už bude moct pracovat v normálním lidském tempu a třeba si i občas dopřát volno.
Pro jiného to je hrůza z nepředvídatelnosti partnerských vztahů a jeho návnadou je vize, že musí odhalit tajný recept, který všichni ostatní určitě znají. A další se stále žene za vidinou, že když absolvuje ještě tenhle seberozvojový seminář, konečně sám sobě porozumí a pak už bude celoživotně v zenu.
Na konci toho klacku se zkrátka vždy třepetá nějaká fata morgána v podobě klidného, uspořádaného života, ve kterém už jsme to pochopili, ve kterém už to máme zmáknuté, ve kterém se už nikdy nebudeme muset potýkat s úzkostí, nejistotou a pocitem méněcennosti. Teprve tehdy konečně začneme doopravdy žít. A tak znovu zabereme, popotáhneme své saně s nákladem o kus dál, a ta mihotavá vize se nám zase o něco vzdálí.
Nová metoda, nový život
Z této iluze budoucího dokonalého života, které všichni tak rádi podléháme, těží celý průmysl duchovních guruů, systémů efektivity, příruček seberozvoje, meditačních aplikací a dalších návodů na život. U mě osobně to obvykle funguje nějak takhle. Narazím na novou metodu „organizace života, vesmíru a vůbec“. Doslova ji zhltnu. Najednou celý svůj život vidím v novém světle. Ano, přesně takhle to je. Hned zítra s tím začnu!
První den všechno funguje skvěle, nová metoda mě pohání vpřed a cítím se doslova nabitá energií. Pořídím si nový hezký zápisník, do kterého si hodlám zaznamenávat své postupné pokroky. Druhý den se obvykle dostaví první potíže, když se nepředvídatelná realita mého každodenního života odmítá podřídit rozvrhu, který nová metoda žádá. Třetí den se z nové metody stává další otravný úkol, který musím plnit navíc ke všemu ostatnímu, co už tak mám na starost. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tohle bude někdy fungovat? Zápisník skončí na dně šuplíku, o pár měsíců později si z něj začnu vytrhávat papíry, když nemám kam napsat seznam na nákup.
Pokud ve svém seberozvojovém programu chceme rychle dospět k viditelným zlepšením (což chceme), často se navíc zaměřujeme víc na výsledek než na samotný proces. Užuž chceme mít odcvičeno. Odmeditováno. Chceme si odškrtnout dnešní políčko „splněno“. Což je samozřejmě, zejména u aktivit týkajících se spirituality a duševního zdraví, proti smyslu celého snažení. Z původně radostné činnosti, která nám měla dodat energii, se stává úmorná povinnost.
To nejlepší je mimo naši kontrolu
Podle německého sociologa Hartmuta Rosy stojí za úspěchem všech těchto „návodů na život“ jedna jediná iluze: „Hnací silou moderního života je fatálně pomýlená myšlenka, že realita kolem nás by měla být pod naší kontrolou, a cestou k nalezení klidu mysli je dostat ji pod kontrolu úplně.“ Samozřejmě – nikdo z nás nechce být třtinou klátící se ve větru, vydanou napospas měnícím se okolnostem, libovůli šéfů, náhlým nachlazením svých dětí, dopravním zácpám i vlastním úzkostem. Chtěli bychom trůnit v naprostém pohodlí a bezpečí za řídicím pultem svého života a kormidlovat ho v dokonalé harmonii pomocí ovládacích páček. To je nejspíš to, co si představujeme pod pojmem „pořádek v hlavě“.
Ale opravdu bychom to chtěli? Opravdu toužíme po dokonalém pořádku, předvídatelnosti a naprosté kontrole nad vším, co nás obklopuje? Možná ne tak docela. Ty nejkrásnější okamžiky našeho života nás přesvědčují o tom, že když se realita naší kontrole vymyká, přináší nám to radost a potěšení. Vezměte si třeba euforii z náhodného setkání s kamarádem, kterého jsme léta neviděli. Adrenalin z napětí na sportovním zápasu nebo při sledování napínavého filmu. Nemluvě o mnohem větších a závažnějších věcech. Když se odvážně postavíme něčemu, co nás přesahuje, vypravíme se do neznáma, nebo si troufneme udělat něco riskantního, přináší nám to uspokojení z toho, že jsme překonali sami sebe. Jedině tím, že se vzdáme kontroly, můžeme růst.
VIDEO TIP: Jak pěstovat odolnost v sobě i v ostatních?
Smiřme se tedy s tím, že dosáhnout absolutního „pořádku v hlavě“ se nám nikdy nepodaří, nikdy nenastane ideální stav, kdy budeme mít všechno vyřešené. Což ale neznamená, že jsme odsouzení nadosmrti se zoufale lopotit. Opustíme-li perfekcionistickou představu, že jednou v budoucnosti budeme všechno hravě zvládat, můžeme hned teď začít zvládat aspoň něco.
Jak se neutopit v řece informací
V podstatě jde o to, smířit se s tím, že naše kapacity jsou omezené v každém směru. Nikdy nestihneme všechno, o čem si myslíme, že bychom to stihnout měli. Nikdo nestíhá excelovat ve všech životních rolích současně – dokončovat v práci projekt, péct kynuté koláče s povidly z vlastnoručně nasbíraných hrušek, uběhnout půlmaraton a chodit na dlouhé zadumané podzimní procházky. Ze všeho, co bychom dělat chtěli (nebo si myslíme, že bychom měli), si vyberme to, na čem nám nejvíc záleží. A začněme s tím hned teď, ne až k tomu budeme mít dokonalé podmínky (už víme, že ty nebudeme mít nikdy).
Tuto myšlenku můžeme aplikovat na nejrůznější oblasti svého života. Tak například zahlcení informacemi. Mnozí z nás se potýkají s pocity viny, že nestíhají přečíst všechny knihy, vyposlechnout všechny podcasty, které „by měli“, aby drželi krok se svou sociální bublinou. „Na nepřečtené knihy a neposlechnuté podcasty se nedívejte jako na vědro, které je vaším úkolem vyprázdnit, a které se pořád znovu zaplňuje. Vnímejte je spíš jako řeku, která okolo vás proudí a ze které si občas naberete, tady a támhle, když máte chuť, bez pocitu viny, že něco jiného necháte odplavat,“ píše britský publicista Oliver Burkeman ve své nové knize Meditations for Mortals.
Stejný přístup doporučuje také ke zpravodajství, které nás čtyřiadvacet hodin denně zahrnuje informacemi o dění daleko za hranicemi našeho každodenního světa. Mnozí pak cítí téměř povinnost duševně se angažovat v kauzách vzdálených tisíce kilometrů, ignorovat je by považovali za sobecké. „Většina z nás by byla zcela neschopná fungovat, kdybychom měli každou násilnou smrt a nespravedlnost, která se ve světě odehraje, vnímat jako něco, co se stalo někomu z našich milovaných. A přece se právě tohle po nás dennodenně žádá,“ dodává Oliver Burkeman. Důvodem je podle něj nejen čím dál rychlejší propojení celého světa, ale i obchod s naší pozorností, která je pro média nejcennější komoditou a nutí je předkládat každou zprávu tak, aby nás emotivně zasahovaly.
Udělat aspoň něco
Perfekcionisté milují nové začátky. Každý jim dává iluzi, že začínají od nuly, z čistého stolu, a budoucnost, která existuje zatím pouze v jejich hlavě, je zcela dokonalá, nepoznamenaná upachtěností, nepřesnostmi, fleky a škrábanci, které přináší realita. Ve skutečném životě ale žádné začátky z dokonale čistého stolu neexistují – zejména ne, pokud jde o pořádek v naší hlavě. Už proto, že si stále neseme s sebou svá stará zranění, svá selhání, nejistoty a strachy. Do jisté míry s námi budou napořád. Když se s tím dokážeme smířit, zbavit se iluze, že jednou přijde zářná budoucnost, v níž budeme zcela nezranitelní a budeme dokonale fungovat, můžeme začít doopravdy dělat něco, na čem nám záleží. Neuděláme si třeba pořádek v celé hlavě, ale vyřešíme jednu drobnost, která nás už dlouho trápila.
Třeba ne napořád. Začas nejspíš znovu budeme uprostřed každodenního chaosu vzdychat nad tím, že si potřebujeme dát život do pořádku. Ale můžeme udělat aspoň něco, což je lepší, než se donekonečna opájet marnou představou, že jednou, až na to budou lepší podmínky, si vyřešíme úplně všechno.
Tak to je…
- Žádné začátky z dokonale čistého stolu neexistují. Už proto, že si neseme stará zranění, selhání, strachy.
- Nikdo nestíhá excelovat ve všech životních rolích.
- Nikdy nenastanou ty dokonalé podmínky.
- Naše kapacity jsou omezené v každém směru.
- Jsme zahlceni informacemi. Mnozí pak cítí téměř povinnost duševně se angažovat v kauzách vzdálených tisíce kilometrů, ale to by většina z lidí nebyla schopná fungovat.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/24
