Co si o mně pomyslí ostatní? Upřímně, většinou nic
Co si o vás myslí ostatní lidé? Upřímně, většinou nic moc. V emočním světě těch druhých hrajeme menší roli, než si myslíme. A věřte, že je to vlastně dobrá zpráva.
Tu tramvaj jsem málem stihla. Přesprintovala jsem přes přechod a dorazila na zastávku přesně v momentě, kdy tramvaják (bez ohledu na to, že mě objektivně nemohl vidět) zavřel dveře a ještě mi věnoval přezíravý pohled. Do práce jsem dorazila pozdě, takže šéfová se na mě na poradě celou dobu mračila. Nedívala se sice přímo na mě, ale stejně mi bylo jasné, komu je ten kyselý ksicht určen. Pak jsem si otevřela hromadný e-mail od ředitele firmy. Zmínil v něm, že dojde k „organizačním změnám“, které s námi postupně jednotlivě projedná. Když mě chce vyhodit, proč mi to neřekne rovnou? Napsala jsem o tom zprávu kamarádce. Přečetla si ji už před několika hodinami, ale ještě neodpověděla. Očividně je na mě naštvaná. Taky je na mě naštvaný manžel. Když přišel z práce, vůbec nemluvil. Čtyřikrát jsem se ho zeptala, jestli se na mě zlobí. Třikrát odpověděl, že ne, ale počtvrté řekl: „Teď už jo.“ Dcera se zavřela ve svém pokoji a se sluchátky leží na gauči. Je to jasné, dává mi najevo, že jsem špatná matka.
Kdybych – čistě hypoteticky – dokázala na konci tak příšerného dne na chvíli vystoupit z pocitu, že mě celý svět nenávidí, mohla bych se zaradovat nad tím, že jsem si právě v praxi ověřila, jak funguje takzvané egocentrické zkreslení. Všichni máme tendenci vykládat si jednání ostatních lidí tak, že s námi nějak souvisí. Ale skutečnost je úplně jiná. V myšlenkovém světě druhých připisujeme sami sobě mnohem větší roli, než nám náleží. Většině lidí jsme po většinu času víceméně ukradení. A překvapivě to nemusí být tak špatná zpráva.
Jsme sólisté, nebo komparzisté?
Thomas Gilovich, profesor psychologie z Cornell University, provedl před dvaceti lety dnes již klasický experiment. Studenti, kteří se ho účastnili, měli vejít do učebny plné spolužáků v tričku s obrázkem zpěváka Barryho Manilowa. Na vysvětlenou: Barry Manilow vystoupal na vrchol hitparád někdy v sedmdesátých letech s hitem Copacabana. Takže tričko s jeho portrétem bylo mezi studenty považováno za vrchol trapnosti. V našich podmínkách by podobnou roli mohl splnit třeba portrét Michala Davida nebo Helenky Vondráčkové. Odvážlivci, kteří se vydali do třídy v trapném tričku, potom měli odhadnout, kolik z jejich spolužáků si jejich trička povšimlo. Většina z nich tipovala, že asi tak polovina. Výsledek je překvapil: Barryho Manilowa na tričku zaznamenalo pouze 23 procent lidí, kteří v té době v učebně pobývali.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
„Druzí lidé si nás všímají mnohem méně, než si myslíme. V duchu se totiž zabývají svými vlastními pocity, starostmi a obavami,“ říká autor studie Thomas Gilovich, který pro tento fenomén zvolil pojmenování spotlight efekt, efekt refl ektoru. Připadáme si totiž doslova jako herec na potemnělém jevišti nasvícený bodovým refl ektorem. Ve skutečnosti jsme však z pohledu ostatních spíš členové komparzu v davové scéně. Připomeňme si to pokaždé, když se chystáme na začátku léta poprvé vyjít na pláž v bikinách, poprvé jdeme cvičit do fi tka nebo se stydíme jít tančit na poloprázdný parket. V dávné minulosti, kdy lidé žili v izolovaných a navzájem těsně propojených skupinách, měl spotlight efekt svůj evoluční význam: „V těchto společnostech znamenalo sociální vyloučení jistou smrt. Otázka, jak se člověk jeví v očích ostatních, mohla rozhodovat o přežití,“ říká Nicholas Epley z Harvardovy univerzity. Otázka, zda si o vás povídají kolegyně v kuchyňce, ale o vašem přežití opravdu nerozhoduje.
Nejsme průhlední
Thomas Gilovich a Nicholas Epley společně zkoumali ještě jeden jev, který se spotlight efektem souvisí, takzvanou iluzi transparentnosti. Většina z nás se mylně domnívá, že naše duševní stavy, jako jsou nervozita, rozpaky, strach, jsou na nás na první pohled vidět. Když vstupujeme do místnosti, v níž nás čeká pracovní pohovor, když sbíráme odvahu oslovit přitažlivý protějšek, když máme přednést slavnostní řeč, připadá nám, že celý svět vidí, jak jsme rozklepaní. Když se dopustíme drobné lži nebo jedeme s propadlým řidičákem a zastaví nás policista, zdá se nám, že slovo „viník“ nebo „zločinec“ máme napsané na čele. Ale i v tom se obvykle mýlíme. Ostatní lidé, ani ti nejbližší, nám do hlavy nevidí, respektive zdaleka ne tolik, jak si myslíme. Už jenom samotný fakt, že si tuto skutečnost člověk uvědomí, nám může v určitých situacích pomoci.
Thomas Gilovich s Nicholasem Epleyem provedli mimo jiné experiment, při němž dobrovolníci z řad studentů měli pronést veřejnou řeč na studentských závodech. Na přípravu dostali jenom pět minut. Polovině z nich psychologové řekli na uklidnění pár povšechných slov: „Nestresujte se, je normální, že máte trochu trému.“ Druhou polovinu ale řádně proškolili ohledně iluze transparentnosti. Vysvětlili jim, že jejich tréma není pro publikum tak viditelná, jak jim samotným připadá. Rozdíl mezi oběma skupinami byl nakonec významný. Ti, kteří předtím prošli školením, podali výrazně sebejistější řečnický výkon a cítili se mnohem méně nervózní.
Nikdo vám nerozumí
Náš vnitřní myšlenkový a emocionální svět není pro druhé lidi tak čitelný, jak si myslíme. Někdy je to spíš uklidňující, jak dokládá výše uvedený příklad s proslovem na veřejnosti. Ale jindy je to naopak dost frustrující. „Většinou nemáme ani ponětí, jak vypadáme v očích ostatních a co si o nás doopravdy myslí,“ říká psycholožka Heidi Grant Halvorson, autorka knihy No One Understands You. „Studie ukazují, že existuje poměrně malá shoda mezi tím, jak nás lidé vidí, a tím, jak si myslíme, že nás vidí.“ Když se snažíte udělat si představu, jak o vás ti druzí smýšlejí, obvykle zapomínáte, že máte přístup jenom ke svým vlastním myšlenkám a emocím. Neuvědomujete si, jak velkou roli v utváření vašeho obrazu hrají ty jejich.
Zaprvé, posuzují vás podle kritérií, která dávají smysl jim, ne vám. Můžete být úspěšná vědkyně publikující v zahraničních vědeckých časopisech, ale sousedka na vás bude hledět jen podle toho, jestli neděláte hluk a máte doma uklizeno. Při pohovoru do zaměstnání zase spíš než vaše objektivní kvality hodnotí to, co právě potřebují a jak se jim hodíte do týmu. Když si o vás druzí dělají obrázek, sami se stávají oběťmi řady zkreslení. Jedním z nich je efekt falešného konsenzu, kdy předpokládají, že vyznáváte podobné hodnoty jako oni, dalším efekt falešné jedinečnosti, spočívající v představě, že v žádném případě nemůžete být tak chytří, přepracovaní nebo nešťastní jako oni. A připočtěte k tomu všemu ještě celou náruč různých stereotypů, které našemu mozku pomáhají šetřit energii. Blondýna, Rom, katolík, muž malé postavy – všechny tyto skupiny s sebou nesou určité charakteristiky, které vám okolí bude připisovat přinejmenším do chvíle, než vás lépe pozná.
Kdo je na mě naštvaný?
„Skvělá zpráva! Objevila jsem lék na svou úzkost! Stačí, aby mě všichni lidi, které znám, odteď už napořád každých patnáct vteřin ujišťovali, že na mě nejsou naštvaní.“ Takhle zaperlila na sociálních sítích americká spisovatelka Sarah Gailey. A já jí dokonale rozumím. Snaha nikoho nenaštvat se táhne mým životem jako červená, nebo spíš šedivá a umolousaná, nit. Ne že by se na mě někdo tak často doopravdy rozzlobil. Za posledních pár let se mi skoro nestalo, že by někdo vybuchl vzteky kvůli něčemu, co jsem udělala nebo neudělala. Ale obava, že by se to mohlo stát nebo že se k tomu už schyluje, pořád jaksi plíživě ovlivňuje velkou část mého každodenního konání.
Tak třeba odkládám práci na své knize, protože editorka už určitě čeká na můj článek, a kdybych ho dodala později, mohla by se naštvat. Kývnu na práci, do které se mi vůbec nechce, protože odmítnutí by někoho mohlo otrávit, a příště by mě už neoslovil. Jdu na autorské čtení bývalého spolužáka, i když vlastně nemám čas, protože mě přece pozval, vím, že skoro určitě by se nenaštval, ale… mohl by! Často tak trávím čas nějak jinak, než bych chtěla, protože u svého okolí předpokládám určité emoční stavy, které by pravděpodobně vůbec nenastaly, a i kdyby ano, nejspíš bych se o nich ani nedozvěděla.
Takže vědomí, že emoce dotčených lidí ve skutečnosti téměř neovlivním, že nejsem středobodem jejich světa, je vlastně velmi uklidňující. Každý z nás hraje hlavní roli jenom ve svém vlastním příběhu. Na emoce těch druhých máme většinou mnohem menší vliv, než si myslíme. Když se mračí, křičí nebo se tváří kysele, většinou to není kvůli nám. Ne, není to paušální omluvenka pro cokoli a neznamená to, že se máme začít chovat jako mizerové a hulváti. Ale můžeme jít světem o něco svobodněji, s trochu větší lehkostí, žít si svůj příběh víc podle svého, protože…o nás to opravdu většinou není.
