Olympiáda: Využijte příběhy sportovců a povídejte si s dětmi
Sledujete olympiádu? A je to shodou okolností i jeden z programů, který vedle vás vydrží sledovat i vaši potomci? Využijte sport k tomu, abyste si s nimi promluvili „o hodnotách“. Sport je k tomu jako stvořený a vaše debaty mohou probíhat přirozeně a nenásilně.
Možná jste s rodiči žádné podobné hovory nevedli a občas závidíte těm seriálovým, kteří si sednou vedle dítěte na kanape, obejmou ho a předají mu životní moudro. A potomstvo v slzách rady vyslechne a často i poděkuje! V našich životech se ale setkáme spíše s kroucením syna či dcery, protáčením očí nebo odkýváním „no, jo, no, jo“ s vidinou, že rodičovská promluva rychleji skončí.
Během sledování sportu ale můžeme takové „životní hovory“ vést zcela přirozeně. Které příběhy lze využít a připomenout si to, že selhání nebo těžké chvíle k životu patří?
Nejsilnější ženské příběhy na olympijských hrách:
Každý nejak začínal
Ani třináctinásobná olympijská medailistka v plavání Katie Ledecká se nenarodila v bazénu, ani držitel kariérního Golden Slamu Srb Novak Djokovič s raketou v ruce. Prostě začali dělat sport a vše přicházelo postupně. Někdy to dokonce vypadalo všelijak, Djokovičův otec například vzpomínal, jak rodina chvílemi žila bez prostředků na základní potřeby a museli prodat všechno zlato, co měli doma. Domácí je vyhazovali, otec Novaka Srdjan měl trable s lichváři. Kdyby mu někdo tou dobou řekl, že jeho syn bude nejúspěšnější tenista všech dob, možná by si ťukal na čelo.
Čánek si poslechněte i v audioverzi:
Žádná cesta nevede přímo
Málokdo přijde, vidí, zvítězí. Své o tom ví například talentovaná plavkyně Barbora Seemanová. Jako juniorce jí všichni předpovídali hvězdnou budoucnost. Na olympiádě v Riu de Janeiru byla nejmladší českou sportovkyní, v Tokiu skončila šestá, ve 20 letech kralovala v Evropě i dospělým. Jenže pak přišla řada potíží: mdloby, zlomené žebro, borelióza… Před dvěma lety dokonce přemýšlela o tom, že kariéru ukončí. Ve svých 22 letech byla na dně, psychicky i sportovně. Začala spolupracovat s novým trenérem a letos vyrovnala své olympijské maximum, tedy šesté místo. „Jsem hodně pyšná na sebe, trenéra a celý tým, co jsme dokázali. Hrabala jsem se z hodně velké propasti a být na další olympiádě tam, kde jsem končila před třemi lety, je dobrý bod, ze kterého doufám půjdu ještě nahoru,“ prohlásila pro Českou televizi.
I ti nejlepší mají potíže
Dojal vás výkon českých mušketýrů a jejich bronzová medaile? Tak si to proberme: kordista Jiří Beran mladší sice pochází z šermířské rodiny a vyhrál i Světový pohár, do mysli sportovních fanoušků i kolegů se zapsal ale svým gestem na olympiádě v Riu, kdy mu rozhodčí přiřkli bod, ale on okamžitě přiznal, že se bodl sám (což se v kordu stává) a že bod platit nemá. Zápas prohrál a pro některé si zcela nepochopitelně zavřel cestu k možnému triumfu. „Rád bojuji čestně a sportovně. Někdy na to člověk třeba doplatí, ale nikdy v životě mě to nemrzelo,“ vyprávěl později Jiří Beran. A život mu fair play oplatil: před Paříží prohlásil, že jde o poslední souboje jeho kariéry. A bronzová tečka, kterou v přímém přenosu jako expert spolukomentoval jeho tatínek, je tím nejlepším zakončením.
Jak se rodil triumf šermířů?
Dojemný je i příběh jeho kolegy, Jakuba Jurka. Toho a jeho dva bratry ve 12 letech opustila matka a staral se o ně pouze otec, trenér a ředitel základní školy ve Velkém Týnci u Olomouce. I u nich byl rodinný rozpočet našponovaný, malý Jakub navštěvoval i psychologa, aby se se vším srovnal. Jeho výkon byl dojemný nejen díky vítězství, ke kterému celý tým v závěru souboje dovedl, ale i v tom, jak tlumil nadšené reakce týmu, aby se se ctí pozdravili s poraženým soupěřem a vyjádřili mu respekt.
Úspěch si definujeme sami
V Tokiu patřil k největším favoritům na zlato. Sportovní lezení mělo na olympijských hrách konečně premiéru a český lezec Adam Ondra zažíval po dvou letech příprav skvělou sezonu, kde vyhrál v podstatě, co mohl. Světová média ho nazývala českou senzací, jako první přelezl novou nejtěžší cestu světa Silence (obtížnost 9c) a posunul hranice lezení. V Tokiu do poslední chvíle držel prvenství i naději na medaili, jeho výkon ale překonal Rakušan Jakob Schubert, následkem čehož Ondra skončil celkově až šestý. Po hrách se nechal slyšet, že jde o ohromné zklamání.
Chuť do sportu mu to ale nevzalo. Dál si hleděl dobře rozprostřít svůj čas mezi skály, haly, tréninky, přednášky a povinnosti pro sponzory a rodinu. A letos se vrací, podle svých slov v životní formě. Z jeho výkonů je vidět radost a lehkost. I když nepatří k největším favoritům, raduje se z každého dobytého chytu i zóny. Vyjde mu to letos?
