„Nejsem dost dobrý.“ Co říct dítěti, když se bojí selhání (a co byste měli raději spolknout)
„Děti nejsou v pohodě, ale každé nepotřebuje psychiatra.“ Tato věta může znít provokativně, ovšem nese v sobě důležitý apel: Stav dětské psychiky si žádá naši pozornost, ne však nutně diagnózu.
V posledních letech prudce narostl počet dětí, které zažívají úzkost, vyčerpání, ztrátu radosti ze života nebo pocity osamění. Ať už vlivem pandemie, nárůstu tlaku na výkon, nebo narušené komunikace v rodinách, jedno je jisté – v duších dětí se něco děje. Společně s organizací Nevypusť duši, která se zaměřuje na osvětu v oblasti duševního zdraví, jsme se rozhodli podívat blíž na to, co děti a dospívající skutečně potřebují, kdy je namístě vyhledat odborníka, a kdy naopak „jen“ pozorně naslouchat. Protože ne každé mlčení znamená depresi a ne každá únava potřebuje léčbu. Ale každé dítě si zaslouží, aby ho někdo vnímal.
Podle Báry Pšenicové, ředitelky organizace Nevypusť duši, se v posledních letech stále více ukazuje, že duševní zdraví dětí a dospívajících je v ohrožení. Přestože není jednoduché tento nárůst psychických potíží exaktně změřit – chybí totiž dostatečná data z minulosti, která by umožnila přesné srovnávací analýzy – odborníci se shodují, že situace se výrazně zhoršila po pandemii covidu. „Od té doby se situace nelepší. Tento trend není ojedinělý, odpovídá globálnímu zhoršování psychické kondice napříč populací,“ upozorňuje.
Nálepky zlehčují situaci
V českém kontextu jsou k dispozici aktuální data z výzkumu Národního ústavu duševního zdraví, která ukazují, že 40 % žáků a žákyň 9. tříd vykazuje známky středně těžké až těžké deprese a 30 % prožívá úzkostné stavy. „Nejde ale o problém s jednou příčinou. Duševní zdraví je ovlivňováno komplexním souborem vzájemně propojených faktorů,“ doplňuje Bára Pšenicová.
Když se mluví o tom, že „děti nejsou v pohodě“, jde podle ní o situaci, kdy některé děti zažívají těžkosti, na které se cítí být samy, a hledají oporu, které se jim nedostává. „A to za nás není v pořádku. Nálepky jako generace sněhových vloček jejich situaci jen zlehčují a brání otevřenému dialogu,“ říká. Psychická nepohoda se navíc nemusí projevit zjevně, může vypadat jako ztráta zájmu, uzavřenost, výkyvy nálad nebo i jako tiché dítě, které navenek funguje, ale uvnitř ho dusí tlak, strach či pocity nedostatečnosti.
Rozpoznat, kdy dítě nebo dospívající potřebuje odbornou pomoc a kdy stačí podpora rodiny, školy nebo běžný rozhovor, je podle ředitelky organizace důležité, ale ještě důležitější je začít s dětmi mluvit co nejdříve. „Nečekat, až si dítě řekne samo nebo až bude ‚správný čas‘. Každý dospělý – rodič, učitel, trenér, sourozenec – má sílu něco změnit. Stačí zájem, naslouchání, jednoduchá otázka: Jak se máš? Potřebuješ něco?“ vysvětluje. Právě běžné, nehodnotící rozhovory o emocích podle ní pomáhají dětem pochopit, že jejich pocity jsou v pořádku a že na ně nejsou samy. „V Nevypusť duši znovu a znovu vidíme, jak moc dokáže pomoct i jediný upřímný rozhovor,“ dodává.
Když rodiče tápou
Odbornou pomoc je možné vyhledat kdykoli – i ve chvíli, kdy si dítě nebo dospělý jen neví rady. Krizové linky či nízkoprahová zařízení nabízejí anonymní podporu a pomáhají zorientovat se v systému služeb o duševní zdraví. Existují také služby, které podpoří celou rodinu, například při zvládání náročných situací. Důležité je vědět, že žádný problém není „příliš malý“ na to, aby si zasloužil pozornost – a že pomoc je dostupná i bez diagnózy nebo doporučení.
Podle Báry Pšenicové je přirozené, že rodiče často tápou, zda už je „něco vážného“. „Naopak bylo by zvláštní, kdyby neměli pochyby. Nejsou přece odborníci, a i ti mohou někdy tápat, co by byla nejsprávnější cesta. My bychom byli moc rádi, kdyby si rodiče přestali myslet, že musí být skvělí a vědět všechno, aby dítěti nějak pomohli. Oni sami jsou totiž experty na své děti,“ říká.
Proto organizace Nevypusť duši rodiče aktivně podporuje. Snaží se jim ukázat, že základní péče o dětskou duši není nic složitého. Připravuje pro ně praktické materiály, například kartičky 5 + 2 kroků v podpůrném rozhovoru, které pomáhají s dětmi otevřít dialog o běžných i náročnějších tématech. Na webu organizace je celá sekce věnovaná tomu, jak poznat, že dítě není v pohodě, jaké varovné signály sledovat, a k dispozici jsou také články. „Víme, jak náročné situace může dětské trápení přinést do rodiny, a chceme, aby rodiče věděli, že na to nejsou sami,“ zdůrazňuje Bára Pšenicová. Pomáhají k tomu podpůrné a svépomocné skupiny pro rodiče, které Nevypusť duši zakládá v různých městech i online. Rodiče tak mají s kým svůj příběh sdílet.
Na všechno neexistuje diagnóza
Když dítě není „v pohodě“, ale zároveň nemá žádnou diagnózu, bývá těžké najít rovnováhu mezi zlehčováním a panikou. Citlivý přístup spočívá v tom uznat, že má právo cítit se nedobře, i když mu nikdo nic nediagnostikoval. Ostatně i dospělí mají dny, kdy se cítí „pod psa“, kdy by se nejraději na všechno vykašlali. Rozdíl je v tom, že už mají zkušenost, že se většina situací časem vyřeší, smutek slábne a tíha se může proměnit. Děti se to teprve učí a potřebují od nás ujištění, že to tak je.
Nejdůležitější, co pro ně může rodič udělat, je dát najevo, že jejich pocity bere vážně. Nehodnotit, netlačit na rychlé řešení, ale být oporou. Může k tomu stačit jednoduchá věta: „Všiml jsem si, že se poslední dobou chováš trošku jinak. Chceš mi o tom říct víc?“ Pokud se nepohoda zhoršuje, trvá delší dobu nebo výrazně zasahuje do každodenního života, je namístě vyhledat odbornou pomoc – třeba prostřednictvím krizových linek, které fungují i pro dospělé, jako je Linka pro rodinu a školu. I když k tomu zatím nedojde, citlivá a přítomná podpora má obrovský léčivý a preventivní účinek. Dítě se tak učí, že jeho psychické zdraví má hodnotu, i když nemá žádnou „nálepku“.
Není to jen o rodině
Prevenci psychického vyčerpání u dětí nelze ponechat na jediné instituci nebo člověku – dotýká se školství, zdravotnictví i sociální oblasti. Každý ale může přispět. Můžeme děti přizvat k účasti na rozhodování o věcech, které se jich týkají – od školních parlamentů po plánování rodinné dovolené. Nejde o to vždy souhlasit, ale o vedení dialogu, který jim dá pocit, že jejich hlas má váhu.
Patří sem i apel na politiky, aby zákony podporující děti schvalovali rychleji a aby se prevence duševních obtíží stala prioritou – nejen v politice, ale také v domácnostech, školách a ordinacích. Součástí prevence je i uvědomění, jaké vzorce a představy dětem předáváme. Pokud v nich zakořeníme přesvědčení, že hodnota člověka je podmíněná výkonem nebo úspěchem, může to vést k pocitu trvalého tlaku. Děti naopak potřebují vědět, že štěstí není cílová destinace, ale může se nacházet v obyčejných chvílích.
Do prevence patří také digitální bezpečí. Pokud chceme, aby se v online prostředí pohybovaly zdravě, musíme se i my sami učit nové digitální dovednosti a předávat je dál – ne zákazem, ale vedením. Digitální wellbeing by měl být přirozenou součástí výchovy, stejně jako jakákoli jiná oblast, která chrání jejich zdraví a pohodu.
Existují účinné a dostupné způsoby, jak dětem pomoct zvládat stres, frustraci či tlak na výkon – a mnoho z nich lze využít i mimo odbornou péči. Základem je učit, že emoce nejsou problém, ale přirozená součást života, a že se s nimi dá pracovat. Místo jejich potlačování má smysl rozvíjet seberegulaci a emoční gramotnost – tedy schopnost rozpoznat, pojmenovat a sdílet své pocity. Pomoct může i jednoduchá metafora batůžku, který si každý nosí – plného radostí i těžkostí, a který je někdy potřeba odlehčit, aby nás nepřevážil. Tyto dovednosti lze posilovat běžnými rozhovory, čtením, dechovými cvičeními nebo využíváním pomůcek, jako jsou „odolné karty“, a také prostřednictvím knih a her podporujících odolnost. Děti se tak učí, že v tom nejsou samy.
Zázemí pro duši
Organizace Nevypusť duši nabízí preventivní programy pro různé cílové skupiny – od celých škol po jednotlivé třídy. Roční program Zázemí pro duši zahrnuje vzdělávání i pro vedení školy, aby se téma duševního zdraví stalo součástí její kultury. Už deset let jezdí lektoři a lektorky i za studenty středních škol s pětihodinovým workshopem Duševní zdravověda pro středoškoláky a středoškolačky, který má mezi mladými výborné ohlasy. Program vede dvojice lektorů, z nichž jeden sdílí svůj vlastní příběh s duševním onemocněním nebo psychickou nepohodou. Studenti se učí základy psychohygieny, poznávání varovných signálů u sebe i druhých a způsoby, jak pomoct blízkému v nesnázích. Součástí workshopu jsou i krizové kontakty, aby každý věděl, kam se obrátit, když mu není dobře.
A co říct dítěti, které má pocit, že „není dost dobré“, ale bojí se o tom mluvit? Především, že tento pocit zná víc lidí, než si myslí – i když to na sobě nedávají znát. Není to ostuda, ale signál, že je toho možná příliš a že na rozplétání nemusí být samo. Stojí za to se zajímat, co pro něj znamená „být dost dobrý“, kdy se tak cítí a co mu v takové situaci pomáhá. Strach o tom mluvit je pochopitelný, ale není to něco, co by mělo nést samo v tichu. Někdy stačí jen sedět vedle něj, chvíli mlčet a prostě tam být.
