Droga jako další člen rodiny: Jak žít se závislostí blízké osoby
Člověk závislý na droze nežije ve vzduchoprázdnu, spolu s ním trpí i jeho rodina. Čemu čelí blízcí lidé závislých a co jim může pomoci?
"Chápeme, že to máte těžké, ale s tím my nemůžeme nic dělat. Váš syn se na nás musí obrátit sám.“ Tuhle odpověď donedávna dostávali rodinní příslušníci v některých službách pro závislé, na které se obraceli s prosbou o radu, když do života jejich rodiny vstoupily drogy. Jinde zase pároví terapeuti odmítají pokračovat v sezeních, dokud si jeden z partnerů „nevyřeší“ svůj problém se závislostí.
Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:
Závislost na návykových látkách ale nikdy není izolovaný problém, postihuje celý rodinný systém. „Představte si rodinu jako závěsný kolotoč nad dětskou postýlkou. Každá jeho součást je neoddělitelně propojena s ostatními, takže když rozhoupete jednu, ostatní se také dají do pohybu,“ říká adiktolog Dan Mager. „Tak například když se jeden z členů rodiny, dejme tomu rodič, chová přehnaně zodpovědným a kontrolujícím způsobem, druhý partner a děti na to typicky reagují tím, že začnou být o něco méně zodpovědní. A naopak když se jeden člen rodiny potýká se závislostí, projevuje se nezodpovědně on. To ovlivní chování ostatních členů rodiny v opačném smyslu.“
Existuje romantická představa, že v krizi se rodina semkne a těžké časy ji posílí. Jenže závislost v rodině není jednorázovou krizí. Je to dlouhý a vyčerpávají pochod s mnoha opakujícími se krizemi a žádným světlem na konci tunelu, takže často se děje pravý opak, vztahy rodinných příslušníků tím utrpí.
Nový vztah, s nímž je třeba počítat
Rodinný terapeut Scott Gornto popisuje závislost jako další vztah, který vstupuje do již existující sítě mezilidských vztahů: „Je to nezdravý vztah s chemikálií nebo konkrétní aktivitou, která závislému pomáhá vyhýbat se určitým pocitům a izoluje ho od vztahů s ostatními lidmi. Blízcí závislého člověka mají oprávněně pocit, že jim ho droga bere.“
Je to vlastně trochu podobné, jako když si zadaný partner najde tajného milence nebo milenku. Členové rodiny pozorují změny v jeho chování, ale zpočátku je připisují jiným důvodům, třeba v případě dětí dospívání nebo vlivu kamarádů. Utěšují se, že to časem samo přejde, dítě z toho vyroste, přijde k rozumu. Když pravda vyjde najevo, vypukne panika, podnikají se nejrůznější pokusy dát to okamžitě do pořádku – ale závislý člen rodiny se k droze přimkne o to pevněji. Přichází dlouhé a vysilující období, kdy se rodina snaží proti droze bojovat. A někdy pak i další fáze, kdy závislost jako nový člen rodiny natrvalo usedne u jejího stolu a stane se součástí každodenního života.
Stigma závislosti
Rodiny drogově závislých mají naloženo hned dvojnásobně. Na jedné straně na nich leží veškerá zodpovědnost. Ve chvíli, kdy škola, zaměstnavatel a třeba i bývalí kamarádi dávají od závislého ruce pryč, je rodina posledním záchytným kruhem, který mu zbývá. Právě rodina bere na svá bedra břímě zodpovědnosti za to, dostat ho na léčení a postarat se o něj po propuštění. A sice se to neříká nahlas, ale každý ví, že když se řekne „rodina“, myslí se tím především ženy.
„Ženy v rodinách i mimo ně, často s nedostatečnými finančními zdroji, dělají první poslední, aby se postaraly o své blízké, kteří toho momentálně sami nejsou schopni,“ píše Barbara Taylor ve své knize The Last Asylum. Druhou stranou mince je stigma, které si rodiny nesou. Často se stává, že blízcí závislých ve svém okolí nenacházejí nikoho, s kým by mohli svoje trápení sdílet, aniž by je více či méně skrytě soudil.
Okolní svět na ně pohlíží s nevyřčeným – ale někdy i nahlas artikulovaným – podezřením. „Přece v té rodině něco muselo být špatně! Normálním lidem se tohle nestává. Nám by se to určitě stát nemohlo.“ Ostatně, tak trochu k tomu přispívají i v současnosti často opakované zjednodušené teorie, že každá závislost je důsledkem traumatu, náplastí na emoční bolest z dětství, a rodiče jsou tedy nahlíženi jako ti, kteří onu bolest tak či onak museli způsobit.
Musí padnout až na dno?
Spolu s představou, že rodina může za vznik závislosti, se často šíří i mýtus, že rodina je zodpovědná za její pokračování. Blízcí závislého člověka často dostávají rádoby dobré rady, že by ho měli nechat „padnout na dno“, teprve poté prý bude ochoten se léčit. Obvykle se tím myslí, že přijde o veškeré zdroje a záchytné sítě: Peníze, přátele, domov, což mu pomůže uvědomit si problém a dodá mu to motivaci bojovat proti závislosti. Sice to může znít logicky, ale jen do chvíle, než tou bytostí, která má padnout na dno, je naše vlastní „náctileté“ nebo sotva dospělé dítě.
Rodinní příslušníci, kteří pečují o drogově závislého, tak často čelí obvinění, že ho podporují v sebedestruktivním chování, že popírají vážnost problému, že mu prokazují medvědí službu nebo že žijí v chorobné spoluzávislosti „Spoluzávislost není oficiální diagnóza a pořád mě překvapuje, že se jí věnuje tolik pozornosti,“ poznamenává adiktoložka Amy Yule. „Podporuje se tím představa, že pečovat o člena rodiny znamená umožňovat mu se dál ničit. Laskavost a soucit jsou vydávány za něco patologického, přestože víme, že mohou přispět k pozitivní změně.“
Může se nicméně stát, že situace začne být neúnosná a rodinní příslušníci stojí před volbou, zda drogově závislého vyhodit z domu, nebo mu tolerovat pokračující užívání drog. Každá z těchto možností se pojí s tíživými pocity viny a zahanbení, správné řešení neexistuje. A když se rodina na jednom z oněch více či méně špatných řešení neshodne, rozkol je na spadnutí. Co s tím? Pokud je to jen trochu možné, terapeuti doporučují hledat třetí cestu a přizvat k tomuto hledání i toho, koho se to nejvíc týká, tedy závislého člena rodiny. Důležité je nevnucovat mu hotová řešení, ale naslouchat jeho vlastnímu úhlu pohledu.
Žádné selhání, ale nemoc
Lisa Frederiksen, zakladatelka organizace Breaking The Cycles, jež poskytuje poradenství rodinám závislých, sama prožila mnoho let po boku manžela alkoholika, který nakonec podstoupil úspěšnou léčbu. Hovoří o tom, že pro ni samotnou bylo nesmírně osvobozující, když o alkoholismu začala uvažovat jako o onemocnění mozku: „Pochopila jsem, že mi to nedělá naschvál, protože mě nemiluje. Pomohlo mi to zbavit se velké části hněvu, frustrace a neustálého procházení seznamu špatností, které mi provedl. Když se na závislost podíváte opravdu jako na onemocnění, dokážete chování pod vlivem závislosti oddělit od člověka, kterého milujete.“ O tom, co je vlastně závislost a do jaké míry je to skutečně onemocnění mozku, adiktologové stále vedou odborné, někdy až filozofické diskuse. Pro lidi, jejichž blízký se ocitl v pasti závislosti, jde ale o dobré východisko, které jim pomůže podívat se na situaci z jiného úhlu. Rozhodně je to lepší, než přemýšlet o závislosti jako o mravním selhání nebo o důsledku selhání rodičovského.
Zároveň Linda Frederiksen popisuje fenomén „pasivního pití“, které je obdobou pasivního kouření, ale v nebezpečnější formě: „Člověk dlouhodobě žije v krizovém módu, s permanentně aktivovanými reakcemi typu útok/útěk, což vytváří nezdravé obranné mechanismy a vybírá si svou daň v podobě tělesných i duševních onemocnění, jako je deprese, úzkost, chronické bolesti zad, hlavy a žaludku.“
Změnit sám sebe
Vědomí, že závislost svého blízkého nezpůsobili, může rodině přinést částečnou úlevu. Stejně úlevné, ač zároveň také bolestné je zjištění, že ať dělají, co dělají, závislost nemohou vlastními silami odstranit. Ať seženou sebelepší léčebné zařízení, samotné vyléčení není v jejich moci. „Často rodičům říkám, že kdyby existovalo nějaké pravidlo nebo rada, která by se dala sdělit ve dvou třech větách, nejspíš už by na to přišli sami. Než dorazili do mé ordinace, vyzkoušeli už všechno možné i nemožné,“ konstatuje terapeutka Amy Yule. „Nezbývá jim, než přijmout, že i jako milující rodiče mají jen omezené možnosti a kontrolovat mohou jenom své vlastní jednání, ne jednání svého dítěte. Každý může změnit jenom sám sebe – a to je podstata procesu uzdravení pro závislého i pro jeho blízké.“
