Přiznat se, nebo zatloukat? Proč je upřímnost po nevěře často jen sobecký akt
Zdá se, že nejčastějším problémem v dlouhých vztazích je buď ztráta chuti na sex, nebo realizace této chuti někde jinde, tedy nevěra. A ta nám změní svět. Můžeme se před ní chránit?
Někdy nevěra vztah zabije, jindy ho promění k lepšímu. Ale jedno je jisté: Návrat k tomu, co bylo „předtím“, není možný. Vždy už existuje pouze „potom“. Anebo vztah zničí a někdo nás nebude mít rád, možná nás dokonce bude nenávidět. Terapeuti nám dávají naději tvrzením, že nevěra může být paradoxně příležitostí. Vztah se otřese, ale zároveň se otevře prostor pro upřímnější komunikaci. Můžeme se při tom ptát: Co nám chybí? Co potřebujeme jinak? A pak se uvidí.
Jak definovat nevěru ve vztahu
Prevence nevěry do jisté míry existuje. Můžeme pracovat na tom, aby nedošlo ke zbytečnému nedorozumění. Někde na začátku vztahu, a není tím nutně míněno první rande, by si partneři měli ujasnit jednu věc: Co je pro ně nevěra. Děláte to? Většina lidí ne, jenže potom se často objevují neshody. Jeden partner může vnímat jako nevěru už sledování porna nebo blízké kamarádské vztahy.
Další důležitou informací je, že ženy podvádějí stejně často jako muži, i když se v mainstreamu zdá, že to jsou muži, kteří běhají za jinými a podvádějí, protože chtějí rozsévat své semeno a plodit potomky. Zní to absurdně, ale videí na toto téma na Instagramu vznikla spousta a nejeden muž na této planetě takhle svou nevěru omlouval a omlouvat bude. Podobným mýtem také je, že ženy jsou prostě lepší ve lhaní a zároveň při odhalování nevěry. Ani jedno nemusí být takové, jak to bývá obecně předkládáno. Naše důvody i naše reakce na nevěru nejsou genderově dané.
Proč ženy podvádějí stejně jako muži
Co je horší, emocionální, nebo fyzická nevěra? Když partner spí s někým jiným, nebo když mu jiná žena píše do noci zprávy, posílá srdíčka a on se evidentně těší na každé cinknutí telefonu? Stereotypně se říká, že ženy více zasáhne emoční nevěra, protože jsou údajně emocionálnější, a muže spíše fyzická, protože „nikdo se nedotkne mé ženy“. Toto je ovšem velmi patriarchální koncept, a není mým úkolem rozhodovat, zda je pravdivý. Důležitější spíše je, a terapie to často ukazují, že emocionální nevěra bolí víc než jednorázový sex. Tělo je jedna věc, ale pokud se partnerovo srdce nebo mozek napojí na někoho jiného, připadáme si zrazeni na mnohem hlubší úrovni. Potřebujeme potom vrátit pocit, že jsme žádoucí a živí.
Esther Perel, terapeutka dlouhodobě se zabývající nevěrou, to vystihla dokonale: „Lidé nehledají v nevěře nového partnera. Hledají novou verzi sebe samých.“ Ať už je to muž v krizi středního věku, který si pořídí dvacetiletou milenku, nebo žena po porodu s pocitem, že v ní partner vidí už jen matku. Všichni potřebujeme být viděni, chtění, žádaní. A v rozporu s běžným přesvědčením, alespoň podle tvrzení Esther Perel, ženy se v monogamii nudí i dříve než muži.
Ochrání nás otevřený vztah před nevěrou?
Je prevencí nevěry otevřený vztah nebo například návštěva swingers klubu? Ano i ne. Pokud nevěříme v monogamii, může to být super směr. Méně super je zjišťovat, co vlastně potřebujeme a co ve skutečnosti v reálu přijmeme. Může se zdát, že nějaká verze otevřeného vztahu je pro nás přijatelná, ale ve chvíli, kdy se to začne dít, se ukáže, že absolutně ne, že to bolí. Například pro mě osobně by bylo velmi problematické otevírat vztah od samého začátku nebo ho nikdy nezavírat. Měla bych stále pocit, že můj partner je jednou nohou venku. Každý chce být přece vnímaný jako ten vybraný, jediný a dostatečný.
Druhou věcí je, že při nevěře často nejde jen o dotyky jiného těla, ale o celé to tajemství hry se zakázaným ovocem. Už jen takové tajemství může způsobit, že osoba, s níž partner podvádí, se mu zdá mnohem atraktivnější než ta, s níž ofi ciálně sdílí vztah. A s tímto otevřený vztah moc nepomůže. Stává se navíc, že si sice s partnerem domluvíme pravidla pro otevření našeho vztahu, ale on či ona je nakonec poruší.
A co komunikace jako prevence nevěry? To slovo slýchám téměř v každém rozhovoru i podcastu a sama ji připomínám. Určitě je skvělá, přičemž víme, že skvělé věci je nejlepší budovat už od začátku vztahu, ne až v momentě, když se objeví problém (ačkoli lépe později než vůbec). Všichni ale nejspíš známe situaci, kdy jedna osoba chce mluvit a řešit problém, druhá ho bagatelizuje, uzavírá se nebo se vyhýbá tématu. Případně kdy problémem, který trápí partnera, není nespokojenost ve vztahu, ale chuť na něco nového.
Pak je tady kontrola. Opravdu funguje jako prevence? Můj známý jednou vyprávěl o kolegyni, kterou se snažil partner kontrolovat: Měla na mobilu zapnutou lokalizaci, a když nebyla v práci, kde teoreticky měla být, partner jí volal. Taková forma kontroly je opravdu násilná a snižuje přitažlivost kontrolujícího partnera, jenže právě přitažlivost je důležité v každém vztahu udržovat. Proto osobně vycházím z toho, že pokud chce někdo podvádět, udělá to tak či tak. Důvěra k partnerovi je prostě absolutní základ vztahu, a jestliže partnerovi nevěřím, nechci v takovém vztahu vůbec být.
Ztráta důvěry po nevěře a jak ji znovu vybudovat
Po nevěře a jejím odhalení se situace vždy velmi komplikuje. V základu samotného slova nevěra je, že v něco nebo někomu nevěřím, a právě ztráta důvěry je nejbolestivějším důsledkem podvádění. Ačkoli můžeme dokázat zpracovat, že náš partner sdílel intimitu s někým jiným, těžko přijmeme, že nás klamal, přičemž často se to stane v citlivém okamžiku, kdy máme třetí hypotéku a páté dítě na cestě. Co s tím vůbec mám dělat? Můžeme to překonat? Chci to vůbec překonat?
Otázky si mnohdy klade i ten, kdo podváděl, zvláště tu základní: Přiznat se, nebo mlčet? Přiznání obvykle souvisí s výčitkami svědomí a náhlým přílivem touhy po upřímnosti. Protože i když jsem udělala něco špatného, co morálně překračuje dohodu s partnerem, vylitím své špatnosti se mohu částečně očistit. Nebo je tady situace, kdy ve skutečnosti chci ze vztahu odejít, a tak partnerovi dám přiznáním nevěry krásný dar, třebas zabalený v černém papíru s lebkami. Pokud ale chci ve vztahu zůstat, přiznání je velmi egoistický akt – částečně si ulevím a částečně přehodím odpovědnost za další rozhodnutí na partnera. Nejlepší prevencí se tedy zdá jediné: prostě nepodvádět.
