Pocit bezpečí a blízkosti je základ vztahu, říkají Ester Geislerová a Honza Vojtko
Ona je vizuální umělkyně, herečka a kurátorka projektu Terapie sdílením, on psychoterapeut a spisovatel. Ester Geislerová a Honza Vojtko společně vedou přednášky o vztazích a mezilidské komunikaci. Proč je setkání tváří v tvář její nejzásadnější forma a proč horoskopy nefungují?
Kdybyste měli Terapii sdílením představit lidem, kteří o ní nikdy neslyšeli, co byste o ní řekli?
Ester: Terapie sdílením je intermediální projekt s kořeny už v roce 2016, který měl zajímavý vývoj. Úplně první objevení se slovního spojení „terapie sdílením“ nastalo, když jsem začala přidávat tento hashtag k esemeskám od sledujících Instagramu @esterajosefina, který spravuji. Reagovali na kolekci triček se vztahovými větami, kterou jsem udělala s Josefi nou Bakošovou. Začátek našeho spojení a přednášek Terapie sdílením pak přišel někdy v roce 2018, kdy jsem zavolala Honzovi, že mám hromadu esemesek a komentářů od lidí všech věkových kategorií, že mám pocit, že se něco děje ve vztazích a vztahové komunikaci a jestli se mnou o těchto tématech nechce udělat přednášku. Mysleli jsme, že dohromady vzniknou tak tři, nebo že přednášku uspořádáme jednou za půl roku. A vznikl z toho takový hezký formát, něco mezi přednáškou, talk show, live show a stand-up komedií, který dostal přívlastek Terapie sdílením LIVE a později i RESET, a který je už pět let vyprodaný po celé republice. Potkali jsme se už se čtyřiceti tisíci diváky.
Terapie sdílením ale nejsou jen přednášky…
Ester: Nejsou, na začátku to byl hashtag na Instagramu, pak přibyly knihy, webový seriál, audiokniha, audioseriál, přidaly se přednášky a teď už i podcast. Navíc máme spoustu dalších plánů. Přednášky jsou ale nejdůležitější částí Terapie sdílením, protože díky nim dáváme lidem přímo a nepřímo najevo, že potkávat se tváří v tvář je nejzásadnější forma komunikace a to nejlepší, co můžeme pro sebe a naše vztahy udělat.
Honza: Je to taky jedna z nejúčinnějších forem terapie, protože když můžu s někým něco sdílet, přichází ohromná úleva. A dokonce se ukazuje, že někdy ani není nutné, aby na nás druhá strana nějak reagovala. Určitá míra empatie je skvělá, určitá míra nějaké odpovědi je také skvělá, ale výzkumy ukazují, že občas nám stačí se jenom vypovídat před živou bytostí, která tam je pro nás a s námi. Myslím tím, že je tam s námi přítomná, nejen mentálně odpojené tělo, ale je tam mentálně s námi, stačí jen oční kontakt, dotek, být s námi neverbálně. Myslím si, že Terapie sdílením zafungovala tak skvěle proto, že když jsme všichni v sále, tak spolu sdílíme, jedeme na stejné vlně, povídáme si o vztazích, o komunikaci, o spoustě dalších niterných věcech, a když jako divák zjistím, že člověk vedle mě, kterého vidím poprvé v životě, má podobné zážitky, směje se stejným vtipům a ptá se na to, co zajímá i mě, tak to celkově zajiskří.
On-line to fungovat nemůže?
Honza: Moc ne. Můžete předat nějaké informace, inspirovat lidi k tomu, aby si něco dalšího vyhledali na webu nebo v knížkách, ale pokud se chcete opravdu něco dozvědět a rozvíjet se, musíte vyvolat nějakou emoci, nějaký zážitek, abychom si nejen něco pamatovali, uložili do paměti, ale také podpořili svoji vnitřní motivaci k tomu, dál se rozvíjet. Nejen konzumovat další a další data, ale pak s nimi i se sebou něco udělat. Koupit si lístek, obléct se a vyrazit ven mezi další lidi, které zajímá to samé co mě, je silně pomáhající a ukazující na moji motivaci.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Ester: Zprávy, které sdílím na instagramovém účtu, jsou vytržené z kontextu. My ani sledující nevíme, co se dělo před nimi nebo po nich. Spousta lidí zná Terapii sdílením jen jako vtipný instagramový účet a já jsem nechtěla, aby zůstalo jenom u toho. Nestačí totiž jen otevřít bahno, ale je potřeba, aby jím protekla řeka, vyčistila ho a dala lidem odpovědi. Ale i mně. Nechceme dělat online osvětu, potřebujeme, aby lidi prostě zvedli nohy a přišli za námi.
Za pět let jste četli tisíce vztahových zpráv, uspořádali desítky přednášek, ty se Honzo živíš jako terapeut. Nejste už z řešení vztahů občas unavení?
Honza: Naopak. Myslím si, že to, že mě Ester k Terapii sdílením pozvala, a že ji společně s ní můžu spoluvytvářet a realizovat, mi v práci i pomohlo. Původní profesí jsem andragog, tedy vzdělávám dospělé, k tomu jsem absolvoval mnoho psychoterapeutických výcviků, jak na individuální terapeutickou práci, ale především pro párovou terapii, jsem tedy párovým psychoterapeutem, proto je pro mě neskutečně důležité lidi vzdělávat, něco jim ukazovat, demytizovat spoustu věcí. Ester mi k tomu dala neuvěřitelný prostor. Mohu se v něm pohybovat a dělat svoji práci, kterou miluju, obohacenou o nějaké, mé duši blízké, herectví. Pomohlo mi to zůstat v branži a ukotvilo mě to v přesvědčení, že věnovat se vztahům je pro mě naprosto zásadní věc.
Ester: Pro mě jsou mezilidské vztahy tématem, které jsem řešila už od střední školy. Aniž bych se o to nějak snažila, byla jsem vždycky taková ta vrba, k níž se lidi chodí vypovídat. Ani jsem jim nic neradila, jenom poslouchala. Doma jsme byli zvyklí mluvit o tom, co cítíme, a možná to moji spolužáci a kamarádi nějak vycítili. Téma vztahů mě nepřestalo bavit ani na AVU, emoce mě inspirovaly a dokonce jsem měla pocit, že nejvíc zajímavých momentů se děje při rozchodu, takže když do mého života přišel Honza, nasedlo si to na to, co už jsme řešili delší dobu. Pro mě je to bez nadsázky dar, jsem hrozně vděčná a těším se na každou naši přednášku, kdy se spolu tetelíme na pódiu a je nám dobře. A zároveň si uvědomuju, že být v dnešní době kreativní člověk, který má možnost tvořit, je strašně vzácné, je to štěstí, světlá cesta před tebou, která se dá rozvíjet.
Honza: Jsem skálopevně přesvědčený o tom, že kdybych to měl dělat s kýmkoli jiným než s Ester, tak by to takhle nefungovalo. Lidsky jsme si strašně moc sedli. Bylo to jako láska na první pohled, která trvá dodnes.
Máte nějakou zpětnou vazbu? Ať už od návštěvníků přednášek, nebo sledujících na sociálních sítích?
Honza: Jasně, lidi nám píšou nadšené, ale i kritické věci. Všechno přijímáme a přemýšlíme nad tím. Myslím, že lidé vidí, že se nesnažíme říkat nějaké jasně defi nované pravdy, které musí následovat, neděláme to pro naši větší slávu. Naopak cítíme obrovskou pokoru.
Ester: Jednou mi moje kamarádka psala, že se s námi cítí bezpečně, když jsme na pódiu, protože vidí, že se vzájemně respektujeme. Možná Honzův humor a můj hlas dokážou dohromady lidem navodit atmosféru, že jsou v bezpečí s kamarády a díky tomu se pak nebojí zeptat i na intimní věci.
Honza: Celým projektem Terapie sdílením se snažíme ukazovat, že základ jakéhokoli vztahu je pocit bezpečí a blízkosti. Jsme na jevišti za Ester a za Honzu, nelezeme si přes hlavu, abychom ukázali, kdo je větší borec, nejsme urážliví a hlavně nehrajeme žádné neautentické role.
Ester: Na jevišti sdílíme věci i o sobě. Já povídám o svých slabostech a chybách v minulosti, Honza se taky otevírá, a díky tomu je pro diváka snazší se s námi ztotožnit. Chodí nám krásné pozitivní ohlasy e-mailem, většinou jde o to, že jsme pomohli lidem nějaké téma pojmenovat, zařadit a díky tomu se posunout dál. Ale hlavně, že v tom nejsou sami.
Dokážete během přednášek vytvořit tak bezpečné prostředí, že se lidé z hlediště ptají i na hodně osobní, intimní věci?
Honza: Ano. Samotná přednáška trvá zhruba dvě hodiny, další půlhodinu je debata, a kdybychom ji nezastavili, tak běží mnohem déle. Diváci nám dokážou říkat opravdu velmi intimní věci, hodně na sebe vzájemně reagují, že mají stejnou zkušenost, nebo že se jim stalo něco podobného. Ptají se, kdy už je čas najít si terapeuta, co dělat, když mají deprese, co si počít, když s nimi partner nemluví, jestli je to láska, když vznikla z přátelství, nebo když mezi sebou nemáme chemii.
Z přednášek Terapie sdílením Reset vám ale občas někteří diváci odešli. Proč?
Honza: Je pravda, že když začneme mluvit o závislostech na sociálních sítích, dopaminu a zadních hořácích, tak většina lidí v sále ztuhne, začne se ošívat a není jim to příjemné. Ale neodcházejí nijak často, to zase ne.
Ester: To fakt ne. Stalo se to za těch pět let asi dvakrát…
Co jsou zadní hořáky?
Ester: V češtině tomu říkáme zadní vrátka. Je to situace, kdy jsme sice ve vážném vztahu, ale online udržujeme kontakt i s někým dalším.
Honza: Statisticky má heterosexuální muž takových zadních hořáků v průměru osm až devět. A je zajímavé, že to často ani neví, nedělá to záměrně. Prostě se baví s nějakými kamarádkami nebo známými online, občas je mu smutno, tak nějaké napíše, občas se vyfotí ve fi tku, pošle jí to, dostane pochvalu a nic neplánuje.
Ester: Jenže ona mu na oplátku taky pošle nějakou fotku a pak písničku, která jí ho připomněla, občas si vymění pár flirtovacích zpráv, a tak se vytváří pseudovztah, který oba z nějakých důvodů udržují. A pak se může něco stát v tom aktuálním vztahu a ty se najednou máš velmi rychle komu ozvat, nebo máš dokonce možnost plynule přejít do jiného intimního vztahu.
Proč to děláme? Potřebujeme pošimrat ego, mít nějaký pocit jistoty, kdyby náhodou?
Honza: Důvodů je mnohem víc. Například jsme závislí právě na dopaminu, sociální sítě nám ukazují, že máme právo být konstantně šťastní, že si slast zasloužíme. Algoritmy nám neustále vnucují myšlenku, že někde na nás čeká někdo lepší a že máme právo ho hledat a najít, že se nemusíme věnovat tomu, co máme doma a rozvíjet to. Jedou na pseudoromantické představě o jediné správné pravé lásce, kterou není potřeba nějak rozvíjet, existující ve světě bez hádek, negativních emocí a podobných nesmyslů. Tváří se, že to zařídí, že stačí otevřít Instagram nebo TikTok a budete ji mít lusknutím prstu. A hlavně je to otázka nabídky. Na sociálních sítích pořád vidíte nové a nové lidi, kteří nějak vypadají, a je jedno, jestli to je či není reálné, prostě tam jsou a neustále v nás provokují tu možnost, nebyla by tahle nebo tenhle lepší než to, co mám? Podívejte se, jak je úspěšná, šťastný, spokojená…
Ester, když jsi byla po rozvodu bez stálého partnera, zkoušela ses seznámit na internetu?
Ester: Po rozvodu jsem měla dva vážnější víceleté vztahy a asi šest let nato, při natáčení filmu LOVEní, přišlo rozlítané období několika kratších „epizod“, které byly strašně rozzářené do doby, než zase rychle vyhasly. Řekla jsem si, že alespoň načerpám nějaké reálné zkušenosti. Pro zajímavost jsem si stáhla aplikaci a do profilu zadala: Ester Geislerová, 35 let, herečka. Fotku jsem tam nahrála s těhotenským břichem, protože jsem ten den zrovna točila scénu, že rodím, a přišlo mi to strašně vtipné. No a dostala jsem spoustu zvláštních reakcí. Dozvěděla jsem se třeba, že já se teda rozhodně nemusím seznamovat na internetu, nebo mi pár mužů nabízelo, že se postarají jak o mě, tak o moje dítě. Taky tam bylo pár vážně úchylných básniček, takže jsem to vydržela asi dva dny a pak mi začalo být trapné, že to asi neberu dost vážně, přišlo mi to blbé i vůči těm mužům, a smazala jsem to. Ale občas mi do mailu nějaká divná nabídka přijde. Takže v pravém slova smyslu jsem se přes internetové seznamky nikdy partnera najít nesnažila, ovšem Facebook a podobné komunikační kanály mi pomohly díky psaní rozvíjející se vztahy prohloubit.
V jakém smyslu?
Ester: Protože jsem se s nimi samozřejmě potkala naživo, ale spoustu věcí jsme si psali po zprávách. Myslím, že to umím dobře nakombinovat. Ani v našich přednáškách to není tak, že bychom hejtovali psanou formu komunikace. Vyjádřit svoje pocity slovně, nějakou formou humoru je vpodstatě i dobrá lingvistická výzva, v psané komunikaci nechybí určitá forma jiskření. Nejde popřít, že online komunikace do našeho světa patří. Já sama jsem si zapisovala do notýsku esemesky už když mi bylo osmnáct let, takže se těžko můžeme tvářit, že to není součástí nás všech. Ale já si tam psala esemeseky i od táty, mámy, sester, kamarádů a většina z nich je v knize Terapie sdílením Vol.1, oddělují kapitoly a jsou psány mým vlastním písmem.
Je online svět dobré prostředí pro seznamování?
Honza: Je to prostředí, kde se seznamujeme. Sociální sítě obecně nejsou moc dobré, protože na instantním dopaminu, který nám poskytují, vzniká závislost, vytváří nereálná očekávání, objevuje se na nich bodyshaming, rasismus, homofobie, hate speech. Na druhou stranu si už i současná psychologie všimla, že ten svět zkrátka existuje, že je naší součástí a že jsou pro nás sociální sítě nesmírně důležité. Skvělý psychoanalytik a dětský psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe má na toto téma přednášku, ve které mluví o tom, že dětem můžeme nadávat, že jsou na sociálních sítích, ale ony si na nich odžívají reálné vztahy. My jim možná nerozumíme, protože naše reálné vztahy jsme prožívali v offline světě, ale i tak zkrátka musíme jít do jejich světa a naučit se ho používat. Sociální sítě jsou vlastně první vynález, který si osedlal svého vynálezce, první kolo, které rajtuje na svém jezdci a které si musíme vzít zpátky, aby zase sloužilo ono nám a ne my jemu.
Jsme na sociálních sítích závislí všichni?
Honza: To bych se neodvažoval tvrdit, ale rozhodně všichni, kdo na nich jsme, čelíme riziku, že se závislými můžeme stát. Jsou totiž psané tak, aby fungovaly velmi podprahově, lidé, kteří je provozují, si berou na pomoc armádu psychologů a psycholožek, neurovědců a neurovědkyň, kteří moc dobře vědí, jak funguje lidská mysl, podvědomí a jak oslovit lidi zvenku. To se zkrátka nedá vyhrát.
Ester: My to vlastně jenom zvědomujeme. Neříkáme lidem, že to je blbý a ať si z telefonů teď hned smažou všechny sociální sítě. Jenom říkáme, pojďme se společně bavit, co se to děje.
Honza: Další problém je v tom, že sociální sítě nemají vliv jenom na nás jako jedince, ale ohromným způsobem mění i makrosociální prostředí, mění svět. Díky nim se staly celebrity z lidí, kterým stačilo nahrát nějakou hloupou písničku, nebo se doslova uprdnout na telefon, a najednou jsou z nich slavní youtubeři a vydělávají ohromné peníze. Přitom nemusí mít nic vystudovaného, často ani nemusejí nic umět, stačí jen, aby je sledovalo dostatečné množství lidí. Mění se nám hodnoty toho, co je vidět, co společnost chce a co schvaluje.
Existují tedy i nějaká pozitiva sociálních sítí?
Honza: Jasně. Velmi dobré jsou například v tom ohledu, že na nich objevíte odborníky nebo pomáhající účty, kde najdete mnoho užitečného o svém mentálním i fyzickém zdraví. Jen si je musíte prověřit. Ti lidé musejí jasně prokázat, že mají nějaký akreditovaný psychoterapeutický výcvik, něco vystudovanéno, což tohle všechno mají deklarováno na webu, mají tam zmínku, že chodí na nějaké supervize, jsou členy nějaké odborné organizace atd.
Ester: Aby člověk nenaletěl například ezošmejdům.
A tak se pomalu dostáváme k tomu druhému momentu, který návštěvníky na vašich přednáškách zvedá ze židlí, a tím je astrologie a horoskopy…
Ester: Když Honza zařve, že horoskopy nefungují a že je to blbost, tak to sálem zašumí. Už se stalo, že někdo i odešel.
Honza: Protože náš mozek miluje zkratky. Když máš za sebou čtvrtý nepovedený vztah a jsi zraňovaná, tak velmi ráda uvítáš cokoli, co ti pomůže konečně poznat někoho, kdo tě nebude zraňovat. Takže jakmile někdo řekne „neber si Raka, ale najdi si Vodnáře, protože k sobě ladíte“, mozek zajásá, že má nějaký klíč. Poznat člověka a něco vybudovat trvá měsíce, ne-li roky. Jenže my nechceme čekat, nechceme riskovat, že to zase nemusí vyjít, a tak se uchylujeme k jednoduchým návodům. Problém je, že nefungují.
Proč tedy někteří lidé pořád věří charakteristice podle slunečních znamení?
Honza: Je to podobné jako s genderovými stereotypy. Když se narodíte v červenci, společnost vás do těch vlastností, které jsou červencovým lidem přisuzovány, nakonec povahově dotlačí. Je to součást kolektivního nevědomí, socializace a enkulturace. Jasně, některé věci jsou dané geneticky a změnit prakticky nejdou, ale mnoho věcí v rámci výchovy a socializace změnit jde, takže nakonec ze sebe toho Lva, Raka nebo Býka uděláte. K tomu se ještě přidá ascendent a descendent, aby člověk měl po ruce vysvětlení, když zrovna s obecnou charakteristikou znamení neladí. Pak si někdo vymyslí černou Lunu a dračí hlavu, aby to vypadalo hrozně sofi stikovaně a vědecky.
Ester: Ale ono to opravdu nějakým způsobem „funguje“, protože se v tom nakonec najdeme. Jak horoskopy, tak ezošmejdi mluví velmi obecným jazykem s nekonkrétními významy, a my si je tam dosadíme sami. Stačí, aby vám někdo řekl: „Něco vás na cestě čeká. Přijměte to takové, jaké to je.“ Ale vždyť něco se děje pořád a pořád to přijímáme.
Honza: Rozhodně ale nehejtujeme spiritualitu. Spirituální inteligence je naší součástí, každý něčemu věříme. Věnovat se vědomě a cíleně něčemu transcendentálnímu, co člověka přesahuje, je hrozně důležité, pomáhá nám to zpracovávat osobní témata a vede nás to k respektu. Protože to, že já v něco věřím, neznamená, že to tak mají všichni okolo, a nebudu jim to cpát.
Ester: My nereagujeme na víru, ale na to, co nám lidi posílají ve zprávách. „Ty jsi Štír, aha, tak to nepůjde, protože já jsem Lev.“ Proto jsme se to téma rozhodli zpracovat a říkáme, že možná se ti lidé mohou připravit o někoho, kdo je fakt skvělej, ale oni mu ani nedají šanci, protože se narodil v dubnu.
V čem to ještě může být zrádné?
Honza: Problém je v tom, že astrologii přijímáme jako naprosto jasnou věc, se kterou argumentujeme. Dokonce se občas setkávám i s tím, že například lidi v HR vybírají kandidáty podle jejich znamení. Buď to dělají zcela vědomě, že se vás při pohovoru zeptají, kdy jste se narodili, nebo jsou to podprahové věci, že z životopisů vybírají kandidáty, a jedním z fi ltrů je zvěrokruh. Takže najednou mají užší výběr, ve kterém jsou kandidáti s vodním znamením, protože jsou třeba víc vztahoví, nebo naopak ohnivým znamením, které je víc analytické, a nikdo to nerozporuje. Astrologii a ezoterice se v psychologii věnovalo mnoho výzkumů a vychází z nich, že jde vlastně jen o emoční dudlík, který nám pomáhá nebýt v úzkosti, že můj život je tak trochu v mé zodpovědnosti. Takže si najdu alibi. Nedělám něco proto, že jsem zraněný a měl bych na sobě pracovat, ale že je to prostě proto, že jsem Štír s ascendentem v Kozorohu.
Ester: No a na druhé straně lidí, kteří těmto věcem věří, stojí ezošmejdi, kteří si z toho dělají neuvěřitelný byznys. Nedávno jsem posílala režisérovi Vítku Klusákovi námět na dokument právě o ezošmejdství, protože existuje věc, která vypadá jako stolní skleněný UFO talíř, který se prodává za padesát tisíc korun. A co to „umí“? Eliminuje elektrosmog v místnosti, geopatogenní zóny, záření 4G a 5G a harmonizuje vodu. Je to věc z foukaného skla s cívkou, ale lidi už v tom lítají, protože máme telefony, televize, mikrovlnky, pračky, sušičky, maminky údajně chtějí, aby to bylo ve školkách, pořizují si cestovní verze, které nosí v kabelkách, a je to úplně šílené.
Co říkáte na hledání vnitřní bohyně a vnitřního zvířete? Na znovuobjevení mužské a ženské energie, které je také často předmětem různých ezoterických seminářů a workshopů?
Honza: V první řadě bychom si museli naprosto jasně říct, co znamená „ženská a mužská energie“, protože nic takového neexistuje. Žádná emoce není mužská nebo ženská, jiná jsou jen těla a samozřejmě je v nich různý poměr hormonů. Britská neurobioložka Gina Rippon už před lety na základě svých metaanalýz objasnila, že nic takového jako ženský a mužský mozek neexistuje. To, co nás ovlivňuje, jsou genderové stereotypy, které na nás působí ještě před tím, než se vůbec narodíme. V momentě, kdy lékaři zjistí, jaké bude pohlaví miminka, výzkumy naprosto jasně dokazují, že to okamžitě začíná ovlivňovat přístup rodičů a jejich okolí. Jenomže my také víme, že v ženském těle se může nacházet transgender člověk, který se může potýkat s genderovou dysforií, je muž, ale přitom, pokud má funkční dělohu a vaječníky, může rodit děti. A lidi to hrozně mate, protože nás čtyři tisíce let ovlivňuje židovsko-křesťanská kultura, která do nás tlačí, že Adam je muž a je takový a Eva je žena a je maková, je mu podřízená a takhle to bylo vždycky.
Navíc se právě tohle téma celosvětově ohromně zpolitizovalo. Otázky mužské a ženské energie jsou zase jen další psychické šidítko, které si bereme, aby nás uklidnilo. Já se nějak chovám, protože jsem chlap a já se chovám jinak, protože jsem ženská. Jenomže emoce nemá gender. Vztek není mužská emoce, vzteklé jsou i ženy, je to totiž základní lidská emoce, stejně jako radost nebo smutek. Samozřejmě je to ale nesmírně složité téma, protože mozek ovlivňuje také výchova, reaguje na individuální život a na kontext, a tomu se přizpůsobuje. Stejně jako je tomu v reakci na hormonální změny, které se v těle dějí a které ovlivňují naše chování.
Opět je ale potřeba říct, že je to zásluha biochemie, ne toho, že by existovalo něco jako typický muž a typická žena. My prostě nemáme v hlavě žádnou zvláštní mužskou část mozku a žádnou zvláštní ženskou část mozku. Na jediném jasném rozdílu, na kterém se všichni shodnou, je velikost, ale zase je to jenom shoda ve statistickém rozdílu, ženské mozky jsou, kvůli průměrné subtilnosti žen vůči mužům, o 100 až 150 gramů lehčí, ale my taky víme, že velikost mozku nemá žádný vliv na jeho funkčnost či dokonce inteligenci. Nebo například hypotalamus, který reguluje sexuální chování a reakce, je u mužů mírně odlišný. Takže ty rozdíly, které se uvádějí jako argumenty pro rozdíly mezi mužským a ženským mozkem, jsou důsledkem, ne příčinou.
Ester: Myslím, že tohle téma bude nejzajímavější, až bude možné transplantovat lidské mozky.
Honza: To je pravda, protože my už dnes víme, že mozek je plastický, takže když do mužského těla transplantujeme ženský mozek, tak se pravděpodobně dokáže přizpůsobit, naformátovat se. Vlivem hormonů, potřeb a okolností se upraví na to, aby mohl fungovat v mužském těle.
Ester: Až to půjde, ráda si s tebou vyměním mozek!
