Toxická firma: To, co frčelo v devadesátkách, si nemusíte nechat líbit

.

. Zdroj: Viktor Forgacs™️ on Unsplash

Šéfové, kteří byli pyšní na to, že dokážou svoje podřízené seřvat, byli bezpochyby v 90. letech v podstatě moderní. Dodnes na některých pozicích zůstávají. Je ale zjevné, že se vývoj ubírá jiným směrem.

Podle docentky Kateřiny Zábrodské z Psychologického ústavu Akademie věd a národního institutu SYRI se zdá, že zejména v postkomunistických zemích je starší generace zvyklejší na hierarchii a uznává asymetrii ve vztahu šéf a podřízený. Jinými slovy, je zvyklá nediskutovat a poslouchat šéfa, i když nesouhlasí, nebo se jí zdá, že se chová nesprávně.

Nezdravá a mylná představa, že vést lidi znamená být na ně drsný, srovnat je do latě, ale postupně přestává být populární a žádaná. Mladší generace začíná převažovat, a ta už takové postoje nerespektuje. „I v Česku se tak společnost posouvá k většímu rovnostářství, typickému například pro skandinávské země. To znamená, že s nadřízeným můžu nesouhlasit, a můžu s ním otevřeně a rovnocenně hovořit o tom, co se mi nelíbí. Je to určitý kulturní a hodnotový posun ve společnosti, který vnímám jako velmi pozitivní,“ komentuje Kateřina Zábrodská.

Týká se to koneckonců nejen pracovního prostředí, ale i řešení otázek sexuálního obtěžování a diskriminace menšin. Jinými slovy, nová generace si nenechá zdaleka tak dirigovat život od autorit jako současní padesátníci. Psychické zdraví v práci, work-life balance, čili rovnováha mezi pracovním a osobním životem, se navíc dostává stále více do popředí zájmu. I firmy si uvědomují, že jejich úspěch stojí na zaměstnancích, a tak si i soukromý sektor stále častěji najímá odborníky, kteří jim mohou pomoct s tím, aby atmosféra na pracovišti byla příjemná. Snižuje se tak fluktuace lidí a zvyšuje efektivita práce. „Protože pokud jsou zaměstnanci extrémně vystresovaní nebo nedocenění, tak to nikdy nebude dobře fungovat,“ říká odbornice.

Jak si pomoct ?

Postavit se šikaně se daří většinou jen v těch firmách a organizacích, kde mají nastavené ochranné mechanismy. „Podle mě moc pomáhá, když zaměstnanec ví, že se organizace o atmosféru a psychologické bezpečí na pracovišti zajímá. Když ví, na koho se v případě šikany obrátit, ať již to je personální oddělení, ombudsman, nebo důvěryhodný nadřízený. Mapovat, jestli k šikaně dochází, by pak měly pravidelné průzkumy spokojenosti v organizaci,“ říká Kateřina Zábrodská.

Dobré je, když má firma nastavené nějaké principy prevence šikany, etický kodex a ideálně jasně formulovanou politiku proti šikaně. Součástí těchto opatření je vždy určení kontaktní osoby, na kterou se oběť může obrátit.

Jak může také vypadat šikana na pracovišti

Video placeholde
Nejsi v tom sama: Julie Růžičková - Učitelka pět let bojovala s šikanou na pracovišti a nakonec stejně prohrála. Proč? • Videohub

Naopak se nedoporučuje, aby se oběť veřejně nebo i soukromě postavila agresorovi. To je příliš riskantní, a často to situaci ještě zhorší. „Praxe i výzkumy jasně ukazují, že konfrontace agresora nefunguje. Agresor typicky vše popře, v horším případě oběť na místě seřve, zesměšní nebo jinak verbálně napadne. Po konfrontaci se pak může mstít a šikanu ještě víc vystupňovat,“ vysvětluje Kateřina Zábrodská.

Z podstaty šikany vyplývá, že jí oběť většinou nedokáže sama zamezit, protože je v příliš velké mocenské nevýhodě. „Proto je pro řešení potřeba zásah třetí strany,“ doplňuje psycholožka.

„Nejefektivnější je se obrátit na kontaktní osobu, jestli tedy na pracovišti taková je. Pokud ne, tak oslovit důvěryhodného vedoucího nebo kolegu a požádat je o pomoc. Doporučuje se dělat si podrobné záznamy o jednotlivých situacích, všechny formy šikany dokumentovat, a pak se obrátit na kontaktní osobu, personální oddělení nebo vyšší nadřízené,“ vyjmenovává odbornice. Dobré je mít důkazy písemně v mailu a s člověkem, který šikanuje, omezit kontakt. Pokud je nutné se setkat, tak jen se svědky. Což ale samozřejmě nemusí být vždy možné. Stejně tak ne vždy je možné situaci vyřešit. Pak je často jedinou možností, pro zachování si vlastního zdraví, odchod.

Prostě odcházím...

„I ze zahraničních a tuzemských výzkumů vyplývá, že odchod může být nejlepší volba. K šikaně nezřídka dochází na problémových, špatně řízených pracovištích, a tak je odchod změna k lepšímu. Mnoho šikanovaných lidí zpětně říká, že měli odejít dřív. Ale samozřejmě je problematické něco takového přímo doporučovat, protože tím se situace zacykluje, agresor na pracovišti zůstává a obětí se stávají další lidé,“ říká Kateřina Zábrodská.

Podle ní je dobré minimálně při odchodu své pocity a zkušenosti ventilovat na personálním oddělení nebo u důvěryhodných vedoucích. „Bohužel je ale časté, že šikanovaní lidé při odchodu neřeknou, co se dělo. Je ale hrozně užitečné, pokud někdo tu odvahu má, a postaví se tak za ostatní. Z rozhovorů s takovými lidmi vím, že tím získali velkou sebedůvěru do budoucna, protože se postavili za správnou věc,“ dodává. 

Typologie toxického chování na pracovišti

Typologie toxického chování na pracovišti

Mobbing a šikana

Zaměstnanec/zaměstnankyně je opakovaně a po delší dobu vystaven/a negativnímu chování, s vnímanou omezenou možností se vůči nim bránit.

Zneužívající vedení

Nadřízený systematicky projevuje nepřátelské verbální a neverbální chování vůči svým podřízeným.

Nezdvořilost v práci

Urážlivé či neslušné chování nízké intenzity s nejednoznačným záměrem působit druhému újmu, porušování normy vzájemného respektu.

Emoční násilí

Opakované nepřátelské chování porušující standardy vhodného chování vůči druhým, působící emoční újmu, se záměrem poškodit.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/23"